O neúspěchu dvoustátního řešení.

Celé toto fiasko má své kořeny v tom, že takzvané mezinárodní právo a mezinárodní orgány, které se o něj údajně opírají, nemohou nikdy uskutečnit účinné plány, aniž by vzaly v úvahu geostrategický faktor, který zahrnuje nejen ekonomické a materiální faktory, ale také konkrétní ideosynkrazie národů, s nimiž se snaží jednat, aby došlo k mírovému závěru. Vzhledem k tomu, že na těchto územích bylo prolito tolik krve, je smíření mezi izraelskými Židy a palestinskými Araby bohužel již nerealizovatelnou utopií.

Hloupí znalci se budou snažit pokračovat ve své sisyfovské práci, aby našli záminku nebo špatný přístup k dosažení nemožného, ale situace na Blízkém východě se vyvinula tak, že reálně se každý, kdo usiluje o skutečné řešení, bude muset zamyslet nad tím, jak zajistit, aby fungovalo řešení v podobě jednoho státu.

Pro muslimský svět bude konečný zánik Palestiny skvělou příležitostí, jak tento historický fakt prezentovat jako důležitou kartu tím, že Palestinu prohlásí za umučený národ, který mohl být muslimskou enklávou v historické Svaté zemi, ale byl postupně vyhlazen přesilou vojenské a ekonomické moci, a to i za cenu nákladné opotřebovávací války pro Izrael. Pro Izrael bude tato válka v případě úspěchu nakonec znamenat úplný zánik Palestiny a opětovné začlenění jejích území do Izraele, avšak za cenu ničivých ekonomických a psychologických důsledků spolu s udržením nedůvěry a nepřátelství mocných geopolitických aktérů v regionu, jako jsou Írán a Turecko.

Stejně složitá je i otázka Libanonu. Překvapivý izraelský útok, který začal letos v září, dokázal zničit a ochromit velkou část vedení Hizballáhu a oslabit jeho útočné schopnosti do té míry, že 90 % útočných schopností Hizballáhu bylo neutralizováno a na Izrael mohlo dopadat 2000 raket denně, ale nakonec jich bylo 200. Co se však týče obranných schopností Hizballáhu, je to úplně jiná záležitost, obě strany stále nejsou schopny zahájit úspěšnou pozemní ofenzívu, protože v tomto druhu moderního konfliktu je každý, kdo přejde do ofenzívy, zmasakrován.

Pokud se izraelské jednotky přesunou do Libanonu, stanou se snadným terčem přepadů ze strany těžce vyzbrojených a připravených bojovníků s vlastní sítí tunelů. Pokud by se Hizballáh pokusil vpadnout do severního Izraele, jeho bojovníci by byli zmasakrováni drtivou leteckou silou Izraele a masivním použitím všech druhů konvenčních zbraní.

Osud 70 000 Izraelců, kteří opustili své domovy na severu země, je nejistý, stejně jako osud milionu Libanonců, kteří opustili jih země po náhlém nárůstu bojů. Vše se nakonec zvrhne v pomalou opotřebovávací válku, která nemá rychlý konec. Organizace spojených národů se ukázala jako nekompetentní a neefektivní orgán, který není schopen být výmluvným prostředníkem k zastavení krveprolití. Mezitím se v Jemenu zjevně ukázala omezenost konvenční síly Západu, což činí možnost totální války s Íránem, která by rovněž zničila globální ekonomiku a postavila svět na přímou předehru ke třetí světové válce nebo přímo do ní, pro Západ velmi neatraktivní.

Co se týče arabských států Perského zálivu a Arabského poloostrova, stejně jako Turecka a dalších aktérů, ty se zatím snažily zůstat mimo situaci tím, že se vyhýbaly přímému vojenskému zapojení nebo dalším hospodářským sankcím vůči Izraeli. Vlády Jordánska a Egypta se ze všech sil snaží udržet své obyvatelstvo v klidu a zabránit implozi svých vlád, která by uvrhla region do ještě apokalyptičtější eskalace násilí, než jaké jsme byli svědky.

Rusko sice íránskou vládu různými způsoby podporuje, ale dosud odmítlo podepsat s Íránem pakt o vzájemné obraně, protože se obává, že by tím íránskou vládu jen povzbudilo k tvrdší odvetě proti Izraeli, což by celý region uvrhlo do smrtící eskalace s nepředvídatelnými, ale nepochybně hrozivými důsledky. Čína zůstává důležitým spojencem Íránu a z mého pohledu je zřejmé, že situace v regionu je pro čínské vedení, které s Íránem udržuje pevné vztahy především v ekonomické oblasti, nesmírně důležitá.

Pokud jde o Sýrii, vláda Bašára Asada pod záštitou Ruska zůstává opatrná, ale zároveň bezmocná v důsledku ničivé občanské války, která zničila syrskou vládu jako silný a zprostředkující faktor v regionu. V Iráku pokračují různé Íránem podporované milice v nejrůznějších útocích, na což Izrael a Západ reagují různými vojenskými akcemi v regionu světa, který se stal zemí nikoho.

Vnitřní situace v Izraeli jasně ukazuje, že navzdory nepřízni osudu zůstává podpora premiéra Benjamina Netanjahua mimořádně vysoká, což je motivováno tím, že mnozí v Izraeli vnímají tento konflikt jako situaci existenčního ohrožení a totéž platí pro arabské obyvatelstvo v Gaze, na Západním břehu Jordánu a dokonce i v rámci izraelských hranic (pokud je definujeme v rámci toho, co bylo stanoveno v roce 1967) vůči židovskému obyvatelstvu Izraele.

Blízkovýchodní konflikt nabyl složitosti, v níž jakékoli řešení, které se jeví jako nejjednodušší a nejzřejmější, narazí na zeď reality a buď okamžitě selže, nebo i kdyby selhalo, pouze připraví půdu pro nový konflikt v příštích pěti až deseti letech s následky, které jsou potenciálně mnohem ničivější než i to, čeho jsme byli svědky doposud. Z toho plyne poučení, že k míru nevedou snadné cesty a že mír není vždy jedinou cestou vpřed, ale ani válka. Pravda možná leží víceméně uprostřed.

-------------------------------------------------------------------

Diego Daniel García vystudoval antropologii na Uruguayské státní univerzitě a publikoval články v angličtině a srbštině pro známý ruský portál geopolitica.ru.

Celé desetiletí pracoval jako spisovatel a vydával tituly v angličtině (pod pseudonymem Pyotr Volkov). Dlouhá cesta vyjádřená jeho dvěma díly - „Horizonty čtvrté politické teorie“ (2019) a „Geopolitika apokalypsy“ (2020) - sahá od starověkých náboženství, vývoje křesťanského pravoslaví až po současné filozofy, jako je kontroverzní ruský myslitel Alexandr Dugin.