K SOUČASNÉ ETAPĚ DĚJIN.

Ve státech tak zvaných demokracií byl následně vytvořen systém, v němž existovala reálná moc a politická moc. Ta druhá byla většinově výkonným orgánem oné první, tedy skutečné moci. Příslušníci politické moci byli vesměs loutkami vládnoucí vrstvy nejbohatších, v současnosti vlastníků zmíněného finančního kapitálu. Jedinou povinností politické moci bylo a dosud v liberálních demokraciích neustále je, vytvářet právní řád zajišťující naplňování zájmů vlastníků majetku, bohatství a kapitálu a všeobecně udržovat jejich nadvládu nad zbytkem společnosti. V současné etapě planetizace lidstva se už vytvořila celosvětová vrstva finančního kapitálu, nazývaná mnohdy financiéři, jindy oligarchové, často nadnárodní korporace či globalisté.

Sovětismus prakticky poprvé v dějinách politickou moc neodvozoval od soukromého vlastnictví, protože ho zrušil. Tak se stalo, že reálná a politická moc byla ztotožněna. To za prvé a za druhé z toho důvodu tato jednotná moc logicky mohla, měla a musela sloužit ku prospěchu všech, snad kromě veřejných odpůrců nového systému.

Moc ve světě po rozpadu SSSR.

O tak zvaném unipolárním systému světové moci USA po zániku Sovětského svazu se toho napsalo tolik, že k tomu není co dodávat. Přesto ale přidám jednu zásadní poznámku.

Drancování postsovětského prostoru nebývale zrychlilo na Západě, především v USA, koncentraci kapitálu všeho druhu, především ale onoho finančního. Už před dvaceti lety američtí odborníci tvrdili, že globální světová vrstva financiérů, podle nich oligarchů, není početnější než 40 tisíc fyzických osob. Kdybychom do toho ranku započetli všechno široké příbuzenstvo, tak to nebylo ani milion osob, které v té době vlastnili 80 % veškerého bohatství tehdejšího světa. Za poslední dvě dekády koncentrace finančního kapitálu v Západní sféře všelidské civilizace se silně zvýšila, takže předpokládám, že celosvětová vrstva globálních oligarchů není v žádném případě početnější, takže do milionu už má skutečně daleko. Při tom lidí je na planetě osm miliard.

Zmíněná uzounká vrstvička vlastníků sama nedokáže své bohatství uhájit. Proto si k té službě vždycky naverbuje politickou moc nejsilnějšího státu. Takže v současnosti onu službu nejmocnější vrstvě světa vykonává Deep State USA, který slouží jako výkonná síla, pomocí níž se snaží „kosmopolitní“ vrstva finančního kapitálu udržet nadvládu nad glóbem. Jako spolehlivé nástroje k tomu užívá USArmy a petrodolar. Dá se říct, že lid, masa amerických občanů je kanónenfutr celosvětové oligarchie, jako jsou kupříkladu Ukrajinci zužitkovatelnou obětí NATO.

Válčení na Ukrajině.

Je úplně jedno, zda jde o válku, či o speciální vojenskou operaci. Stejně je pro „futuro“ irelevantní, kdo ji začal, a zda byla či nebyla vyprovokovaná. Důležité, a pro dějiny lidstva nejvýznamnější bude, čím se ve skutečnosti stane. Z mého zorného pohledu na dějiny jde totiž jen o další epizodu první globální války, jejíž kolébkou byla první světová válka, když ta druhá byla zatím její nejotřesnější částí. Cílem první globální války není nic menšího než vytvoření nového světového řádu.

Rozpad SSSR se v tom smyslu stal katalyzátorem, který urychlil další děje první globální války, která na víc jak 40 let zamrzla v tak zvané studené válce.

Z geopolitického hlediska válčení na Ukrajině už nyní přineslo minimálně pět nejvýznamnějších jevů globálního mocenského střetu. Za prvé Západ se nebývale sjednotil. Za druhé Rusko a ČLR se vojensky sblížily až do fakticky společné armády. Za třetí světový jih se nepředstavitelně emancipoval. Za čtvrté díky enormním sankcím vzniká první reálný pokus o dedolarizaci světového obchodu. Za páté, a v mých očích nejdůležitější je rozpad mezinárodního právního řádu, doprovázený ztrátou moci důležitých všesvětových institucí, a naopak posilování vlivu jiných. Podle mého soudu vyjmenované jevy mohou už představovat krystalická jádra budoucího světového řádu.

Starý řád světa už je prokazatelně neudržitelný a nový se ještě nevytvořil, takže se subjekty mezinárodní politiky chovají podle toho. Dosavadní hegemon – USA se snaží vnutit světu chování „podle (svých) pravidel“, ovšem sám je mění podle situace.

Tato etapa globální války se uskutečňuje opět na teritoriu Evropy. Podle mě by právě ona měla v ní mít zásadní slovo. Že tomu tak není, v mých očích vážně zpochybňuje potřebu existence EU. Evropa podle mého soudu v celé současné přeměně světového řádu hraje stále menší, až už zanedbatelnou roli, ba dokonce se dostává do stavu první velké oběti současného historického zlomu.

Rozhodující síly změny

Dosavadní světový hegemon je pořád ještě nejsilnějším hráčem. Především v tom, že má s technologií ovládání světa obrovské zkušenosti. Natrénoval si je v rámci Monroeovy doktríny na svém subkontinentu, aby po druhé světové válce ověřené metody aplikoval po celém glóbu. Využívá k tomu dodnes vedle už vzpomínaných nástrojů, armády a dolaru také, ne-li především zpravodajských služeb. Především ony vyhledávají na celé zeměkouli různorodé konflikty, cíleně je rozdmýchávají a pak „osvoboditelský“ v nich zasahuje kupříkladu USArmy. Její základny nejsou zbytečně rozesety po celé planetě. Jiné spory a konflikty zpravodajci USA trvale přiživují k udržování stálého chaosu. Zneužívají každého oslabení svrchovanosti k ekonomickému nátlaku a neštítí se ani vydírání včetně dolarového. Vládci USA tak, jak mění v mezinárodních vztazích „svá“ pravidla, tak s elegantní lehkostí se zbavují svých spojenců a dokáží si z nich dělat doslova obětního beránka, či dojnou krávu. Evropa by o tom mohla vyprávět. Sečteno a podtrženo. USA je bezesporu jedním pólem celosvětového střetu o současnou změnu všelidského řádu.

Stará velmoc Rusko a supermocnost SSSR má za sebou delší a krušnější historii. Výsledkem jsou silnější tradice, větší odolnost jeho obyvatelstva a různorodější zkušenosti vládců. Jeho představa o budoucím řádu světa vychází ze dvou nejdůležitějších faktů. Se svým počtem obyvatel kolem 150 milionů patří na konec první desítky států na světě. Díky své vojenské moci reprezentované potenciálem jaderných zbraní je sice velmocí, ovšem počtem obyvatel se nemůže dvěma největším ekonomickým supermocnostem rovnat. Na druhé straně na jeho obrovském území jsou všechny nutné zdroje na soběstačnost, což nelze říct ani o USA ani o ČLR, tom třetím ve hře. Rusko by dokázalo v případě nutnosti být plně soběstačné, ale s nižší životní úrovní, a hlavně s pomalejší perspektivou možného rozvoje oproti jmenovaným dvěma hlavním silám světového vývoje.

Představa současných vládců Ruska o budoucím uspořádání světa je tak zvaně multipolární. Což ve skutečnosti není žádnou alternativou k dosavadnímu vývoji lidstva. Je totiž úplně jedno, zda má jednoho lokaje anonymních vládců, nebo víc. Rusko proto není alternativou mocenských pravidel dosavadního světového hegemona. Rovněž současné úzké sepětí s Čínou není pro Rusko až tak moc výhodné. Hrozí mu vždycky ze strany Číny její komplexní dominance. K vybudování soběstačného technicko-ekonomického bloku je zapotřebí kritické množství různých věcí (rozsáhlé trhy, celá řada moderních technologií, levná elektřina). A co je hlavní, s rozvojem technologií ono nutné kritické množství se bude jen a jenom zvyšovat. Z toho pohledu Rusko postrádá vlastní kritické množství obyvatel. Nutně potřebuje spojence z řad těch, kteří jsou ve stejné situaci – Indie, Írán, Brazílie, Turecko atd. Samo do budoucna má chabé šance být jedním z pólů řešící globální historický střet lidstva spočívající v totální nadvládě superbohaté vrstvy.

Pokud se Rusko chce stát skutečně pólem budoucího světa, pak je správným chováním že se stává jakýmsi neformálním lídrem globálního jihu. Mělo by se snažit vytvořit nějaké souručenství států Eurasie, které by tvořilo třetího ve hře dvou současných supermocností. Rusko už není dneska východem Evropy, ale severem Velké Eurasie.

ČLR si zachovala alespoň formálně sjednocení skutečné a politické moci čili minimálně kolektivní rozhodování nad soukromým bohatstvím. Pokud Rusko z pragmatických důvodů s ní nyní vytváří stále pevnější blok je docela reálné, že tato dvojice naplní představy opravdové globální revoluce současné historické etapy. Představy vládců ČLR o budoucím světovém řádu jsou ale diametrálně odlišné od představ Západu i Ruska. Staví na celosvětové spolupráci rovnocenných států, národů a eventuálně vyšších celků. Podle mě její obsah nedávno velice výstižně popsal filosof Budil, když napsal, cituji: „…připojme se k revoluci, která konečně dává smysl. Zvolme si politickou reprezentaci, která opustí agresivní spolek zvaný NATO, navrhne rozpuštění neoliberální Evropské unie a se svobodomyslnými národy Evropy, společenstvím BRICS a zeměmi globálního Jihu se zapojí do budování světa, jehož příslušníci se budou dívat na dnešní realitu jako na temný věk zaostalosti, nesvobody a barbarství. Svět se totiž změní v každém případě“. Konec citace. Ta poslední věta je v mých očích absolutní pravdou současného dění. K tomu pouze dodávám, že takový svět se velice těžko bude vytvářet v kapitalismu a v liberálním kapitalistickém systému je naprosto vyloučen.

Pokud Rusko udrží rovné spojenectví s ČLR, tak mají rozhodující šanci vytvořit naprosto nový světový řád. A budou-li oba moudří, pak se vyhnou chování mocnářů USA po rozpadu SSSR, a dají šanci i Západu, aby se cítil rovnocenným, ať už bude „kolektivní“, nebo rozdělený na USA a „USE“.

Poznámka o roli EU v novém řádu světa.

Jak jsem už zmínil, současná EU je prvním poraženým v konfliktu o nový řád světa. Je absolutně nesamostatná, a navíc si vlastní vinou ještě zhoršuje svou pozici. Již tak obrovský chumel problémů totiž ještě obohacuje o mnohé další, často až poloidiotské. Deindustrializaci, totální náhradu energetických zdrojů za „obnovitelné“, zničení potravinové soběstačnosti, úplnou elektrifikaci dopravy, green deal, ekodiktaturu, gender a v neposlední řadě LGBTQIA+. Díky netrpělivcům řeší problémy, jejichž vývoj si nedokáže představit, a jenom tím vytváří problémy další.

Nakolik se do celého procesu zapojují ti, kdož jsou jádrem celého problému, neboť právě o jejich nadvládu jde, lze jen velice těžko soudit. Spekulovat o tom podle mě postrádá smysl. Je ovšem reálné nebezpečí, že vrstva nejbohatších světovládců si opět uplatí toho nejsilnějšího, budoucího vítěze, kterému zadá úkol opečovávat jejich vrcholný zájem, čti další bohatnutí.

Navíc má v rukou zásadní páku. Celosvětový veřejný dluh činí v současnosti 92 biliony dolarů. Tuto částku státy nejsou schopné nikdy splatit. Při čemž veškeré zadlužení prý se odhaduje na úrovni 250 bilionů. Peníze proto ve skutečnosti už vůbec neodráží reálné hodnoty a ztrácí některé své funkce. Jsou především platidlem založeným pouze na důvěře. Zbývá prakticky jediné řešení. Globální měnová reforma. Digitální měna může být jednou z jejích forem. A je nasnadě, že současná globální oligarchie se pokusí o takovou její realizaci, že ještě, jako tomu bylo vždy, na ní vydělá.

Závěrem

Složitost všech až dosud vyjmenovaných současných problémů ještě zvyšuje nové stěhování národů, alias migrace, epidemie na přelidňující se planetě, chemické a různým zářením oslabovaný lidský genofond a další faktory, které ani nevnímáme. To všechno představuje zauzlovanost problémů, vedle níž je gordický uzel dětskou hračkou. Lidstvo takovou změť jen těžko rozmotá. Navíc historie dokazuje velký vliv netrpělivosti vůdců v řešení složitých stavů. Takže se dá s vysokou pravděpodobností předpokládat, že skutečně hrozí „rozseknutí gordického uzlu“. Pokud zvítězí rozum, pak současná epocha první globální války skončí opětovným zmrazením dějinného konfliktu super bohatých vládců se zbytkem společenství. Asi ve formě dvou bloků, z nichž jeden bude tvořit Západ se svými satelity, druhý pak čínsko-ruské souručenství. A mezi nimi bude dosti početná skupina snažících se sedět na obou židlích. Dokud bude jejich počet dostatečně vysoký, dotud lidstvo nenajde asi sílu k definitivnímu zlomu nadvlády vlastnictví nad bytím.

Stanislav A. Hošek