Dospěláci chodili do práce, děti a teenageři do škol. Prostě život plynul a stát fungoval přiměřeně tehdejší době a finančním zdrojům, které stát měl k dispozici. Jako první stojí rozhodně za pozornost vyrovnané státní rozpočty. Jasně bylo to na úkor mnoha dávek a investic.
Spousta věcí se v té době dělala špatně. To je jasné, jinak by lidé neměli důvod vyjít po 17. listopadu 1989 do ulic a chtít změnu. Nastoupený směr byl správný a naprostá většina lidí jej podporovala. Názorně to bylo vidět na jedné z ekonomických krizí v 90. letech. Tehdy premiér vystoupil s prohlášením, že je třeba si utáhnout opasky a lidé ten názor přijali a uskromnili se. Jenže v následujících 20 - 25 letech se situace výrazně změnila.
Do naší politiky, jednání státu, do názorů různých poradců a komentátorů se dostal názor, že je nutné odmítat vše, co zde bylo před rokem 1990. Takový názor by nebyl nebezpečný pokud by jeho zastánci přicházeli s lepšími řešeními než byla řešení používaná před rokem 1990. Odmítat a ničit to minulé, aniž bychom měli připravené lepší řešení, to může udělat buď hlupák nebo člověk, který má zájem na tom, aby se situace v ČR zhoršovala a naše země ztrácela konkurenceschopnost.
Znovu opakuji, že toto mé zamyšlení není voláním po starých časech. Na druhou stranu minimálně mezi techniky je známá poučka „Pokud to funguje, tak do toho nešahej“. Ve fungování státu v socialismu a přibližně ještě do roku 2000 (+/-), bylo mnoho oblastí, které fungovaly a po „šáhnutí“, tedy po změně některých zákonů ze „záhadných“ způsobů najednou nefungují. Je samozřejmé, že se dopady chybné modernizace neprojevily hned, ale s odstupem několika let. Tedy s odstupem doby, za kterou již lidé zapomněli na minulé řešení, případně neměli sílu přesvědčit úředníky a politiky, kteří chybnou změnu zavedli.
Preferování netechnických oborů na úkor odborných
Již minimálně 20 let pozoruji hlasy různých náměstků ministra školství, ředitelů inovačního centra, vysokoškolských učitelů a následně i novinářů, že doba a technika jdou strašně rychle dopředu a že nevědí, co mají mladé techniky učit. Takový názor v průběhu let procházel médii, přes konference a materiály státních úředníků až k politikům. Politici bohužel tyto chybné hlasy neumlčeli a někteří je dokonce podporovali.
To byl a je jeden ze zásadních omylů v oblasti školství. Matematika, fyzika, chemie, biologie jsou náročné obory, ale jsou i základem pro další obory (ekonomika, strojírenství, elektrotechnika....), které musí poznat budoucí šikovný dělník, konstruktér nebo manažer ve výrobní firmě.
Navíc z šikovného studenta technického oboru může být později dobře placený advokát nebo z kluka, který se vyučil automechanikem, může být generální ředitel automobilky, která vyráběla okolo jednoho miliónu automobilů za rok.
Z odborníka na sebeprezentaci, PowerPoint, nikdy nebude dobrý konstruktér nebo manažer firmy. Důvod je jednoduchý. Protože dotyčný člověk byl veden k tomu, aby se zajímal o úplně jiné věci než je fungování vývoje, výroby a skutečného prodeje.
Falešný, a podle mne nebezpečně hloupý, je i názor, že technické školy vychovávají lidi k pásu do montoven. To je obrovský omyl. Kluci i slečny s technickým vzděláním mají otevřený prostor v českých firmách, koncernech, star-upech nebo jako živnostníci. Lidé, kteří končí v montovnách mají jiný problém než technické vzdělání. Kdo to nedokáže rozpoznat, tak by se vůbec neměl vyjadřovat ke vzdělávání.
Vzdělávání zdravotních sester
Dlouhé desítky let v ČSSR a později v ČR fungovalo vzdělávání zdravotních sester na středních zdravotnických školách. To byl základ. Po maturitě sestřičky, tedy pokud nešly na mateřskou dovolenou, tak nastoupily do takzvaného adaptačního procesu v nemocnici, kde pracovaly pod dohledem starší kolegyně.
Tento princip vzdělávání zdravotních sester fungoval do roku 2004, kdy nějaké „moudré hlavy“ , přesněji lobbisté a zástupci soukromých škol přesvědčili tehdejší politiky, že budoucí zdravotní sestra musí mít titul, tedy musí absolvovat VOŠ nebo VŠ. Takže na tehdejších zdrávkách se ztenčilrozsah probírané látky, protože jinak by na VOŠ nebo VŠ neměli co budoucí sestřičky učit.
Když po se 10 - 15 letech objevil obrovský nedostatek zdravotních sester, tak se mnoho „odborníků“ divilo, jak je to možné. Důvod byl jednoduchý. Pokud si slečna udělala Bc. nebo dokonce Mgr., tak už nemá velký zájem jít dělat sestru na ortopedii, chirurgii nebo jiné těžké oddělení. Doslova úsměvné byly situace, kdy čerstvá absolventka VOŠ, VŠ chtěla hned dělat vrchní sestru či něco podobného, protože „má přece titul“.
Situace s počtem zdravotních sester byla tak vážná, že to poslanci museli řešit a změnili podmínky uvedené v zákoně o nelékařských pracovnících. Takže - dnes má mít sestra zdrávku a rok nástavbu.
Zákon o státní službě
Vzpomínám si na situaci na jednom z FÚ, kde pracovala na daňové kontrole paní s víc jak 20 letou praxí. Po přijetí služebního zákona dostala tato paní úkol si rychle dodělat nějakou VŠ. Zdůrazňuji nějakou VŠ, nikoliv VŠE. V případě, že ve stanovené době nezačne studovat a nezíská VŠ titul, tak bude muset své místo po 20 letech praxe opustit. Tato paní to místo opustila a dnes jako daňová poradkyně je na pomyslné druhé straně barikády. Místo ní na FÚ nastoupila mladá slečna s obchodní akademií a VŠ titulem, ale bez skutečné praxe s účetnictvím a jeho kontrolou. Takto bych mohl pokračovat napříč všemi agendami státu a od Aše až po Břeclav.
V případě jednání úředníků je důležité si uvědomit, že pracovní postupy a termíny pro jejich práci určují zákony a vyhlášky, takže vynucování vysokoškolského vzdělání pro úředníky minimálně do úrovně krajů je zbytečné. Pro jejich práci je důležitější praxe v konkrétním oboru (životní prostředí, stavebnictví, zemědělství, daně...) a schopnost pracovat v souladu s Správním řádem a dalšími zákony a vyhláškami.
Ještě pár let po roce 2000 to takto fungovalo. Dnes máme státní správu, která je pomalá při řešení požadavků občanů a přitom průměrná mzda úředníků je vyšší než ve výrobním sektoru.
Služební zákon
Dlouhá desetiletí platilo, že pro práci minimálně do hodnosti kapitána v armádě nebo pro práci kriminalisty a vyšetřovatele na úrovni okresního ředitelství postačovala střední škola, praxe a další interní školy a kurzy v armádě nebo u policie (Veřejné bezpečnosti).
Upřednostňování titulů před dlouhodobými zkušenostmi vedlo k úplné ztrátě nebo snížení interních praktických zkušeností, které předávali staří kolegové těm novým. Dnes mladíci sami musejí ty zkušenosti těžko a znovu získávat. Jistě obě organizace fungují, ale .....
V případě armády je pro velitele minimálně do úrovně praporu důležitější než titul, schopnost umět vést svůj tým zepředu do pekla a zpět. V případě policie (dopravní, pořádkové i kriminální) je důležité, aby se konkrétní policista dokázal rychle orientovat na místě úkolu, dokázal si sjednat respekt a získal potřebné informace.
Jak v případě armády, tak i policie jsou pro výkon povolání (poslání) důležitější specifické lidské vlastnosti spojené s prací vojáka nebo policisty. Titul zemědělského inženýra, filozofa nebo učitele dějepisu by měl být v normálně fungující organizaci typu policie nebo armáda pouze informací o tom, že dotyčný dlouho chodil do školy.
Témat, která při vzpomínce na 80 léta vystupují na povrch a stojí za pozornost porovnat si dřívější a současný přístup, je jistě celá řada. Mnoho věcí, především těch, které se týka techniky, se radikálně změnilo. Nejsou to ale změny na úrovni objevu a nasazení parního stroje nebo elektřiny. Dnes již vymizeli telefonní mechanici a správci dálnopisných sítí. A vystřídali je správci počítačových sítí (LAN, WiFi, GSM), takže jde vlastně jen o evoluci a přirozenou modernizaci, nikoliv technologickou revoluci. Podobně bych mohl pokračovat v dalších oborech.
V souvislosti s porovnáváním 80 let a současnosti bychom se mohli bavit o slevách na jízdném pro studenty a pro pracující tehdy a dnes, které tehdy byly tehdy naprosto samozřejmé. Mohli bychom se bavit o tehdejší práci hajných a lesáků a o tom, co se stalo poté, když Bursík ve funkci ministra životního prostředí řekl, že škůdce – kůrovec je jeho kamarád. Mohli bychom se bavit o tom, jak stát a města podporovaly bytovou výstavbu a bydlení pro mladé. Těch témat by bylo ještě mnoho a mnoho. Mohli bychom se bavit o podpoře mladých při nástupu do zaměstnání, při uzavření sňatku atd.
Toto své zamyšlení jsem pojal především jako pomyslnou výzvu k tomu, bavit se o věcech před rokem 1990 a dnes bez předsudků a bez pohrdání prací našich předků. Lidé v 80 letech a ještě několik let po roce 89 vytvořili základy, na kterých podnikatelé vybudovali své firmy, které dodnes odvádějí daně do státního rozpočtu přímo nebo v podobě daní zaměstnanců.
Funkce prezidenta republiky se ujímá pán Pavel, který byl na začátku své kariéry členem Komunistické strany Československa. Nevadilo to lidem, kteří mu poslali sponzorské dary, nevadilo to lidem, kteří pracovali na jeho kampani a především, nevadilo to ani jeho voličům. Podle mě nastala tedy ta správná doba podívat se na období 80 let bez předsudků. Podívat se na tehdejší vyrovnané státní rozpočty, na tehdejší technické vzdělávání, na tehdejší velikost a rozsah sociálních dávek. Jasně, že je to citlivé téma, ale pokud se nepoučíme z minulosti, tak budeme odsouzeni opakovat tytéž chyby znova a znova.
