NĚKOLIK POZNÁMEK O MATOUCÍCH POJMECH

Problematika jiného obsahu pojmu, než který mu přísluší.

Ve svém posledním textu publikovaném pod titulkem Slovo sionismus zmizelo z veřejného prostoru jsem z uvedeného nešvaru obvinil pojem antisemitismus. Současné dění v Izraeli zmatenost až nesmyslnost tohoto pojmu obzvláště vyjevilo. Velká část nezápadního světa svým odporem k Izraeli či naopak podporou Palestiny se nemůže projevovat jako antisemité už jenom proto ne, že oni samotní mnohdy patří do rodiny etnik mluvících semitskými jazyky, jichž je na světě stokrát víc než obyvatel Izraele.

Vůbec poprvé slovo antisemitismus použil Židovský učenec Steinschneider při kritice rasisty Renana, který prosazoval nadřazenost Germánů nad Semity. Takže Moravský Žid ten pojem vytvořil ve správném kontextu. Ovšem termín antisemitismus byl pro politické účely poprvé použit někdy kolem roku 1880 německým propagandistou rasové nadřazenosti Germánů nad Židy. Kdyby to byl věci znalý odborník, tak by pro nadřazenost jen nad Židy musel užít jiného pojmu. Skutečnost, že nějaký nedouk použije pro určitý jev nesprávný termín ještě neznamená, že ho má celý svět po něm opakovat. Vždyť to je z dnešního hlediska fakticky dezinformace a jeho šíření pak hoaxem.

Hitlerovci při tom ale byli skuteční antisemité, jenže nejen to, byli rovněž antislované, antičernoši a vlastně rasisty vůči všem neárijcům na planetě.

V každém etniku, nadtož v národě se vyskytuje nepočetná část mocichtivých jedinců, v některých dokonce světovládných. Tak tomu bylo od samého počátku i mezi Židy. Jejich ideologie, nazvěme ji judaistická věrouka, totiž může být vykládána i světovládně. Z takového podhoubí pak vyrostl v Evropě již v devatenáctém století politický sionismus. Šlo o hnutí, jehož cílem byl návrat do své pravlasti. Ovšem v podtextu tohoto hnutí byla od počátku mocichtivost, až světovláda. Logicky proto vybudil negativní reakci nejen okolního světa, ale dokonce i mezi Židovskými teologickými učenci.

A právě v té etapě vývoje došlo k zásadnímu pojmovému matení. Odpor vůči sionistům někteří rasisté v Evropě zaměnili jako odpor k Židům, judaismu a ke všemu židovskému. Zavinila to asi tisíciletá nenávist katolické církve k Židům. Toho nakonec skvěle využili sionisté, především po druhé světové válce. Zločin holocaustu spojili s pojmem antisemitismus a postarali se o to, aby byl považován za největší zločin v dějinách lidstva. Od té doby jakákoliv kritika judaismu, Židů, židovství a později i státu Izrael byla prohlášena za antisemitismus čili nejhnusnější přečin proti lidskosti. Nálepkou antisemity byl pak dehonestován každý kritik sionismu, a především státu Izrael, čímž byl dokonce fakticky vyloučen ze slušné společnosti.

Poválečná politická praxe navíc vykrystalizovala Sionisty, tentokrát už s velkým S, což jsou i nežidovští občané a přívrženci státu, který nazvali Izrael, čímž zneuctili to starobylé hebrejské slovo. Zneuctili? Spíše se dopustili další dezinformace. Izrael je totiž duchovní pojem, a ne jeho redukce na území země zaslíbené. Sionistů nežidovského původu je v současnosti daleko víc než všech Židů na planetě, což se ukazuje právě při současném konfliktu v Izraeli. A také dneska v samotném Izraeli žije určitě víc těch, kteří nejsou „potomky praotce Abraháma“, takže jsou jenom jakýmisi přivandrovalci, kteří ukradli Palestincům jejich vic jak tisíc let osídlené území.

Pokud pojmu antisemitismus využili Sionisté především k politickému boji se všemi svými odpůrci, ba dokonce tím termínem označují každého jejich kritika za popírače holocaustu, či v současnosti dokonce osobu s nechutí odporovat zlu, pak už jde jednoznačně o podvodné chování Sionistů. Jsem toho názoru, že je načase vrátit slovu antisemitismus jeho původní význam, a nepapouškovat neznalost rasistického propagandisty.

Bylo-li od samého počátku pojetí antisemitismu fakticky dezinformací a jeho šíření hoaxem, pak jeho zneužití Sionisty k politickému boji už je projevem hybridní války s všelidskou společností. Což se v současnosti projevuje v boji sionistů v Izraeli vůči svému okolí a Sionistů USA (Západu) vůči celému světu. Závěrem si dovolují tvrdit, že právě Sionisté jsou ti nejzavilejší antisemité, ať už jsou Židy či jiného etnického původu. Hlavním závěrem ovšem je, že kritici Židů, Judaismu či židovství vůbec nejsou antisemité a kritici Izraele nejsou antisemité, ale antisionisté, což je velice významný rozdíl.

Jiným takto potměšilým slovem je termín nacismus. Tento pojem se všeobecně používá coby zkratka pro Hitlerem založené hnutí dvouslovného názvu nacionální socialismus. Čímž nebyl ani náhodou. Jím pojmenovaný jev snad byl nacionální, ale v žádném případě nešlo o socialismus. Jmenované hnutí bylo pouze formálně, spíše populisticky sociální. Jeho skutečná tvář sociálnosti byla založena tím, že Hitler přestal platit reparace a použil tyto prostředky k rozvoji země, čímž prakticky vytvořil novou „marku“ podloženou překotným rozvojem hospodářství Německa. Výsledným efektem byl konec nezaměstnanosti, vyšší životní úroveň a další znaky sociálně se tvářícího státu. Nacismus tedy není socialismem, ale sociálním populismem, ať se sebevíc prohlašovalo za socialismus. Chyběl mu totiž základní atribut každého socialismu, kterým je zrušení soukromého vlastnictví produkčních zdrojů. Tento historicky ojedinělý jev se ale rovněž jako antisemitismus stal obrovským zdrojem pojmového matení. O čemž je následující kapitolka.

Problematika zobecňování jedinečných jevů.

Zůstaňme tedy pořád u nacismu. Jde, alespoň zatím, o ojedinělý historický jev. Nemají pravdu Rusové, že na Ukrajině existuje nacismus, takže nějaká denacifikace je poněkud mimo mísu. Banderismus, čili extremistický nacionalismus, nebyl a není nacismem, je až válečnicky orientovaným protiruským a u některých skupin i protipolským nacionalismem.

Banderismus se totiž od nacismu zásadně liší mimo jiné i tím, že absolutně postrádá onen populisticky sociální kladný aspekt. Takže současné projevy aktivit proti Rusku jsou spíše až k rasismu inklinující forma anti rusismu. Lze to tak chápat především proto, že Ukrajinci jsou všichni jedné rasy, ale o Rusech to v žádném případě říct nelze. Ne nadarmo extremističtí nacionalisté Evropy různých druhů často když hovoří o Rusech, tak jako o Asiatech, či dokonce hordách z východu.

Podobné je to s termínem bolševismus. Opět jde o ojedinělý, konkrétní, historický jev, dotýkající se pouze a jenom Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Používat ho pro označování jiných jevů je nesmyslem. Je to pak pouze nálepka, kterou záměrně zneužívají někteří odpůrci levice, socialismu, komunismu, marxismu atd. k dehonestaci svých politických odpůrců.

Naprostá většina společnostních jevů je jedinečná a srovnávání kteréhokoliv s jiným, zdánlivě podobným je problematické a měl by si na to troufnout pouze opravdivý znalec srovnávaných jevů. Myslím, že je proto správné používat u podobných jevů přídavné jméno, jako reálný socialismus, Mussoliniho fašismus, či třeba liberální demokracie.

Každý společnostní jev si zasluhuje pojmenování podle svých zásadních definičních rysů, jeho eventuální zařazení do nějaké společné kategorie s ostatními si mohou dovolit jen a jenom znalci všech těch jevů, které zařazují do společné skupiny. Definiční rysy každé takové skupiny musí být při tom nesporné.

Zneužívání obecných ideálů v politickém boji.

Zá nejvyšší hodnoty Západu jsou vydávány svoboda, demokracie a lidský práva. Docela mě vadí, že absolutně první není mír, ovšem on odporuje další významné liberální hodnotě a tou je soutěžení. Žádná z uvedených tří obecných hodnot v reálu nikde nikdy neexistovala, neexistuje a v liberálním kapitalismu ani existovat nemůže. Ve všech dosud existujících systémech by se totiž v absolutním rozměru změnily ve svůj protiklad. Svoboda na nadvládu nejvlivnějších (nejbohatších, nejsilnějších, nejschopnějších atd.) a demokracie zase v diktaturu většiny. Proto je namístě hovořit vždy mnohem konkrétněji. Třeba o svobodě náboženského vyznání, svobodě pohybu či svobodném obchodě. Zrovna tak jako o liberální demokracii, lidové demokracii, socialistické demokracii, ale třeba prezidentské či zastupitelské parlamentní demokracii.

To, co na Západě je prohlašováno za lidská práva je rovněž nonsensem. Lidská práva fakticky neexistují. Existuje toliko právo člověka, to nejzákladnější na existenci a od něho odvozované jako, slušnou existenci, zdraví, bezpečí atd. Všechno, co se prohlašuje za lidská práva jsou vlastně konkrétní svobody, jež má zajišťovat každá forma lidského souručenství.

Prohlašovat proto některé státy za nedemokratické jen proto, že nejsou liberálně demokratické je podvodným chováním. Tvrdit o některých společenstvích že žijí v nesvobodě, protože nevyznávají Zápaďácké pojetí svobody je vědomou manipulací s myslí neznalých.

Pojmové mateníky jako prvek informační politické války.

V současném klimatu dominance liberalismu v Západní sféře civilizace jsou všechny projevy a každé hnutí levicově, sociální, socialistické, neřkuli komunistické absolutně nepřijatelnými. Na což mají zastánci neoliberalismu nárok, ale neměli by při tom lhát. Přesněji, měli by respektovat rozdíly mezi učením Marxe, marxismem, marx-leninismem, sociáldemokratismem, socialismem, dokonce reálným socialismem a levicí vůbec. To za prvé.

Za druhé by pak měli respektovat, že všechna tato hnutí, či učení mají totiž jedno doslova definiční určení. Jsou antikapitalistické, tedy v prvé řadě odmítají soukromé vlastnictví produkčních zdrojů, podle marxistů výrobních prostředků. A za druhé v nich splývá skutečná a politická moc, protože žádná není odvozována od soukromého vlastnictví majetku, bohatství a už vůbec ne kapitálu. Takže pokud jakékoliv novodobé hnutí o sobě v prvé řadě netvrdí že chce změnit současný ekonomicko-politický systém zrušit kapitalismus), tak není a nemůže mít nic společného s vyjmenovanými jevy od učení Marxe po levici. Vydávat proto všechna ta modernistická či progresivistická hnutí za levicová, marxistická, či dokonce jakási neomarxistická je nesmyslem.

Předpony -neo a -post.

V mých očích jsou obě dokladem, že označovaný jev nedovedeme pojmenovat na základě znalosti rysů, jimiž se definuje čili odlišuje od jevů jim zdánlivě podobných. Neznám žádný neomarxismus, neoliberalismus a jiné. Vždycky jsou to buďto klasické ideologie aplikované na novou dobu, takže žádný neoliberalismus, leč liberalismus éry globalizace čili kupříkladu globalismus. Žádný neokonzervatismus, ale kupříkladu socialistický konzervatismus, či liberální konzervatismus. A už vůbec ne neomarxismus, když v něm chybí základní definiční rysy marxismu, jak jsem uvedl v předešlém odstavci.

S předponou druhou je to složitější. Ti, kdo kupříkladu jsou zastánci evoluce, oprávněně očekávají, že se z lidského druhu může i na této planetě vyvinout jakýsi tvor „posthomo“, kterého ale zatím nelze nijak pojmenovat, protože absolutně neznáme nějaký jeho charakteristický rys. Takže použití předpony -post je logické. Oproti tomu kupříkladu pojem postmoderna nese rysy totálního nesmyslu, protože vše nové je vlastně moderní, takže post moderna ani existovat nemůže A pokud sociologové uznávají pojem moderna, či modernita, kterému přisuzují nějaké charakteristické rysy, tak už v používání pojmu moderna se dopustili matení. Nesmyslnost pojmu postmoderna se tím nezmenšila.

Závěrem.

Jsem si vědom toho, že si každý zmíněný problém zasluhuje zjasňující diskusi. Ovšem především mediální pracovníci by se měli zbavit nálepkování nepřesnými termíny a dehonestací podvodným matením pojmů.

Stanislav A. Hošek