Cogito ergo sum - Myslím, tedy jsem. Jak poznat pravdivý výrok?

V úvodu jsem citoval filozofa Descarta. Descartovo myšlení – filosofické i vědecké – je hluboce poznamenáno neklidem a nejistotami jeho doby. Reformace a náboženské války ve Francii, v Anglii a v celé Evropě podryly středověkou důvěru nejen v Boží zjevení, v bibli, ale i v možnosti lidského poznání a rozumu. Descartovým východiskem je metodická skepse, soustavná pochybnost zejména o datech smyslového poznání. Tímto odvážným myšlenkovým krokem dokázal podstatně změnit evropské myšlení a poznávání. Descartes ovšem odmítá běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy. Naproti tomu v životě je třeba jednat, i když naše poznání není jisté.

Dnešní mediální zápas mezi hlavním proudem médií, který má všechno technické i finanční jištění a médii svobodnými, převážně internetovými mi vážně připomíná příklady uvedené níže.
Zastáncům většinových a „jediných pravd“, bych rád připomněl následující...

Příklad z historie

Většina z nás si ze školy odnesla představu, že teprve v 16. století Mikuláš Koperník správně rozpoznal oběh planet kolem Slunce. Není to bohužel pravda. Koperník se chybně domníval, že planety obíhají po kružnicích a skutečnou eliptickou podobu jejich drah odhalil až Kepler.
Především však dávno před Keplerem znali tuto pravdu staří Indové.
Myšlenka o Slunci jako středu, kolem kterého obíhají planety včetně Země, se objevila už v antice. Mezi nejvýznamnější zastánce patřil Aristarchos ze Samu /320 až 250 př.n.l./
Tehdy se ale tato pravda neujala a převládl systém s nehybnou Zemí ve středu kosmického pohybu. Toto přesvědčení vytrvalo až do zániku antické civilizace a jako dogma jej na dlouho převzala středověká křesťanská Evropa. Tak se dá logicky odvodit, že drtivá většina tehdejších lidí žila v bludu, který vydávala za jedinou pravdu. Mimo křesťanskou Evropu však žili učení muži, kteří dokázali rozvíjet antickou tradici a roubovat ji na tradice vlastní. 

Mezi nejvýznamnější patřil Arjabháta, který se narodil roku 476. Tento učenec již ve věku pouhých třiadvaceti let vydal v Kusumaputře /dnešní Patna/ své stěžejní a jediné dodnes dochované dílo známé pod názvem Arjabhatija. Arjabhátovy astronomické představy předběhly nejen Evropu o celé jedno tisíciletí. V době kdy jeho okolí věřilo, že zatmění způsobuje démon Rahu požírající Slunce, Arjabháta věděl, že jde o přechod Měsíce přes sluneční kotouč. Vypočítal délku astronomického roku s tehdy neuvěřitelnou přesností několika desítek minut a věděl, že planety a Měsíc nesvítí vlastním světlem, ale odrážejí paprsky Slunce. Především, ale správně tvrdil, že pohyb oblohy je jen zdánlivý, protože ve skutečnosti se s námi otáčí naše Země. Arjabháta také nepochyboval o tom, že všechny planety obíhají kolem Slunce, tím ale jen vycházel ze staré indické představy, podle níž je naše hvězda centrálním zdrojem energie, pohybu i života. O to obdivuhodnější ale je jeho tvrzení, že dráhy planet nejsou kružnice, ale elipsy. V Evropě muselo uběhnout dalších tisíc let, než se Johannes Kepler dopracoval ke stejnému poznání- a při jeho zveřejňování se musel oprávněně bát smrtícího obvinění z kacířství.

Tento příklad na svém blogu uvádím jako příklad poznávání. Jsou lidé a je jich v Evropě většina, alespoň mezi politiky, kteří budou neustále tvrdit, že za všechno špatné na Ukrajině mohou Rusové a Putin. Jsou o tom přesvědčeni stejně jako tehdejší středověk o skutečnosti nehybné Země. Jiný názor berou jako kacířství...To je poučení z historie.

Kdo má pravdu a jak pravdu potvrdit

To je otázka, která nás dokáže vtáhnout do dlouhých diskusí vzájemného přesvědčování. Vědci jsou na tom o něco lépe, protože mají přesná pravidla, podle kterých se rozhodují, co může být uznáno jako pravdivé a co nikoli. Filosofové se však vracejí k původu samotné otázky a ptají se, odkud jsme vzali ta pravidla, podle čeho jsme schopni rozhodnout, co je a co není pravda, popřípadě zda pravda vůbec existuje? Nejen mezi filosofy je velmi rozšířená představa, že pravda je „něco“, co lze nalézt, k čemu se lze přiblížit a co je možné vlastnit. Není příliš důležité, jestli tím něčím je bůh, idea, duch nebo cokoli dalšího, podstatné je to, že toto „něco“ je jedině správné a důsledky takového přesvědčení mohou být někdy dost nebezpečné. Přesvědčení o jediné na člověku nezávislé pravdě, ke které je třeba dojít, vede totiž mnohé jedince lidského rodu k tomu, aby pomohli i ostatním tuto pravdu objevit. A když se ti ostatní vzpírají? No potom je vždycky po ruce meč nebo alespoň tvrdá pěst, nástroje, které mají ostatní dovést do ráje. Z majitelů pravdy se tak stávají fundamentalisté v nejrůznějších podobách. Ovšem i opačný názor, že každý má svou pravdu a právo ji vyznávat, má svá úskalí. Svět prostě není dost veliký a dostatečně stabilní, aby s ním každý mohl zacházet podle vlastní představy, mnohdy ani řádně neujasněné. Ukazuje se, že jakékoli vlastnění pravdy, ať už by měla být jedna pro všechny, nebo pro každého zvlášť, znamená možné ohrožení ostatních názorů nebo i lidí samotných. 

Zkusme to tedy jinak. V kterém okamžiku můžeme někomu říci, že má (nebo nemá) pravdu? Nestačí se na něj podívat, abychom zjistili, jestli je jejím majitelem, dotyčný musí něco říci. Musí vyslovit nějaký smysluplný výrok. A naše hodnocení se vztahuje samozřejmě nikoli k mluvčímu, ale k jeho výroku. Nehledáme pravdu, ale hodnotíme pravdivost výpovědi. Pravda neexistuje jako věc, ale jako vlastnost některých vět, kterými něco říkáme o skutečnosti. Potom už jenom stačí stanovit pravidla, tj. najít kritéria, podle kterých budeme rozhodovat, která věta je pravdivá a která nikoli. Nejběžnějším pravidlem je to, že obsah pravdivé věty se musí shodovat se skutečností. Samozřejmě musí být stanoveny postupy, jak zjistíme, že se obsah věty shoduje se skutečností, ale to je celá věda. Věta „venku prší“ je pak pravdivá tehdy, když venkovní meteorologická situace je taková, že ji označíme výrazem prší. A tato pravda potom platí nezávisle na tom, kolik a jak mocných má odpůrců.

Když jsme takto odmítli jednotlivcům právo vlastnit pravdu, vůbec to neznamená, že nemáme možnost mít vlastní názor. Mít svou pravdu a mít vlastní názor jsou různé věci. Pravdu nelze mít, vlastnit, je možné pouze říkat pravdivé věty, ale nezávisle na tom, je možné mít vlastní osobitý názor na cokoli. Ale v řeči je to třeba také dostatečně odlišit a často tak můžeme předejít mnoha zbytečným sporům. Stačí prostě místo úsečného prohlášení „to pivo je teplé“ zavánějícího lehce agresivitou říci „to pivo se mi zdá nějak teplé“. V prvním případě totiž stačí vzít teploměr a je po chvíli zřejmé, zda je či není teplé, v případě druhém může mít místo pěny třeba ledový škraloup, ale pokud skutečně máte takový pocit, je věta pravdivá, jestli nelžete sami sobě.

I tento přístup má samozřejmě své problémy, ale nespornou výhodou je to, že činí člověka obezřetným ve své promluvě a tím, že z pravdy dělá vlastnost výroků, otevírá člověku možnost být tolerantním k ostatním výpovědím, alespoň do té doby, než se prokáže jejich nepravdivost.

Nepravdivý výrok

Všichni dnes dobře víme, že nepravdivý výrok a obvinění, že Irák vlastnil chemické zbraně vedl k
válce v Iráku, někdy označované jako druhá válka v Zálivu. Proto pochybujme také o výroku, že za vším zlým na Ukrajině stojí Rusko a Putin...
V Iráku tehdy koalice vedená Spojenými státy pod falešnou záminkou a pod falešným tvrzením, svrhla diktátorský režim Saddáma Husajna, zahájila okupaci Iráku, což vedlo k asymetrickému konfliktu se skupinami, které se po zhroucení státu a faktickém zničení armády odmítly vzdát ozbrojeného odporu, ale i k rozpoutání občanské války mezi šíity a sunnity. Vraždění a zabíjení trvá dodnes. Válka vznikla kvůli „jednomu“ nepodloženému a neověřenému výroku, kvůli důvěře většiny občanů v jeho pravdivost a platnost.

V roce 1994 – 1995 jsem navštěvoval filozofický seminář v Brně, abych si touto cestou prohloubil své znalosti. Filosofický seminář se týkal logiky, psychologie a religionistiky. Dnes mohu ocenit přínosy studia při psaní svých článků.

Články se snažím psát poctivě, dokládat odkazy a důkazy pro svá tvrzení. Používám logiku a rozhodně nevěřím prvnímu prohlášení hlavních médií, které slyším...

Úloha médií

Nedávno jsem psal o médiích hlavního proudu. Média zprostředkovávají především názory mezinárodní elity lidem dole, kteří mají sice odbornou kvalifikaci ve svém oboru, ale nikoli v politice. Dají se snadno obloudit a vystrašit. Hlavním cílem je občany zabavit, aby nepřemýšleli o souvislostech, které způsobují mravní a sociální úpadek. Denní tisk nepovažuje za svou povinnost pravdivě informovat, ale bavit, protože právě to přináší zisk jeho majitelům. 

Psal jsem, že úkolem svobodných médií je tuto iluzi zprostředkovanou mezinárodními elitami rozkrýt a pokud možno veřejnost pravdivě informovat.

Abych se přiznal nemám rád politiku, stejně jako nemám rád dogmatická náboženství. To jsou věci, které lidi a národy spolehlivě rozdělují a následně vedou k válkám. Známý řecký filosof Platón, mohl spolehlivě vládnout spolu se svou rodinou. Když však zjistil, jaká tehdy byla ona demokratická vláda, odmítl nabídku na účast ve vládě a věnoval se filozofii. Můj osobní privilegovaný zájem, není ani politika, ani náboženství. Je jím filozofie. Pro náš život potřebujeme životní filozofii. Až budeme mít svou životní filozofii pak se teprve můžeme zajímat o politiku či náboženství...A když najdeme skutečně svou životní filozofii v jisté duševní harmonii, možná, že nebudeme potřebovat ani politiku ani náboženství. Dost možná zjistíme, že pravda se nachází někde nad obrazy, nad tvary i nad politickými či náboženskými dogmaty.

V jednom článku jsem již filozofii zmínil. Psal jsem, že slovo filosofie pochází z řečtiny (staročeštiny) a lze přeložit jako „láska k moudrosti“ . Termín je složen ze dvou slov: FILEIN=MILOVAT a ze SOFIA=označuje vědění jak žít, jak obstát tomuto světu= MOUDROST.
Proto – milujme moudrost, abychom byli moudří a uměli skutečně milovat.

Pochybujte

Pochybujte. „Myslím, tedy jsem“ je první neotřesitelná jistota v radikálním pochybování. Vše by mohl být klam, může se zpochybnit všechno, jen ne to, že právě teď, v tento okamžik, pochybuji „V této jistotě mám zároveň kritérium a vzor pravdy. Vše, co poznávám stejně bezprostředně, stejně jasně a zřetelně jako tuto větu, musí být tedy stejně jisté. Podaří-li se objevit ještě něco, co by bylo právě tak jisté, učiníme další krok k budování opravdové filosofie.“ René Descartes

A těm z vás, kteří dokážete kritizovat bez sebemenší logiky autory článků a účastníky zdejších diskuzí nazýváte hanlivě komunisty, lůzou, kolaboranty a podobně, bych rád napsal následující. Velmi se mýlíte...
Vaše odsudky postrádají logiku a pravdivost, tudíž jsou to zjevné nepravdy. Jste to právě vy, kteří používáte logiku ve stylu - Irák vlastní chemické zbraně...musíme tedy Irák zničit. Je to lživá logika založená na konfrontaci a na mylných, ničím nepodložených informacích. Vaše logika není založena na faktech, ale na vaší víře v politická, neměnná dogmata a na vaší nicneříkající fanatické nenávisti. Na tom nic nezmění ani vaše tituly před jménem nebo za ním.

Autor článku nebyl nikdy členem žádné politické strany, ani členem KSČ, veřejně na schůzi SSM, ukončil členství v této mládežnické organizaci v roce 1982, za což měl finanční postihy a pohovor s řiditelem podniku. Nikdy nepřispěl finančně na pana Fidela Castra a na Kubu, jak bylo tehdy zvykem. Přesto nic bývalým ani současným členům KS nevyčítá, protože i mezi těmito lidmi byli a jsou příkladní a poctiví občané. Autor čestně prohlašuje, že nespolupracuje s CIA ani s nástupnickou organizací ruské KGB a není obdivovatelem KS. Koníčkem autora je filozofie a publicistika.

Protože se rodíme jako děti a rozličně jsme soudili o smyslových věcech, dříve než jsme dosáhli plného užívání rozumu, jsme odváděni od poznání pravdy mnoha předsudky. Těchto předsudků se můžeme zbavit, jak se zdá, jen tak, že budeme jednou v životě pochybovat o všem, v čem nalezneme sebemenší podezření nejistoty. René Descartes

Emil Kalabus

Zdroj: http://www.phil.munZdroji.cz/fil/texty/pravda.html