Krásné a požehnané Vánoce všem

Disharmonie, skepticismus, nihilismus, zoufalství, nejistota, smutek, strach, apatie – vzniká všude tam, kde nejsme schopni vysvětlit sami sebe, svou vlastní existenci, svůj nejvlastnější úkol, své další směřování.

Tam, kde schází vhled a poznání sebe sama, tam je přítomen neustálý boj se sebou samým.

Jak, ale nalézt klid a mír v nepokojné vlastní duši? Lze vůbec najít vnitřní klid uprostřed postmoderního neklidného světa, který na naše bedra klade tolik fyzické i psychické zátěže?

Jsou Vánoce, proto alespoň na malou chvíli vstupme společně do duchovního světa.

Rád pročítám knihu RUKOPISY Z NAG HAMMÁDÍ. Zvláště jsem si oblíbil texty z Tomášova evangelia. Tomášovo evangelium nepopisuje život Ježíšův, ale cituje jeho slova a učení. Právě taková slova mohou být poselstvím nám všem a odkazem k nalezení pravého bytí.

Ježíš v Tomášově evangeliu řekl:

Člověk, který hledá,

ať nepřestává hledat, dokud nenajde.

Když najde, bude otřesen,

a jakmile bude otřesen,

bude se divit a stane se králem veškerenstva.

Tento výrok má ukázat cestu k pravému poznání, má ukázat cestu k dosažení cíle.

Vánoce jsou duchovní svátky, proto pro dnešní den opouštím od rozboru politických témat. Dnes je čas zastavit svou rozbouřenou mysl a ponořit se do bezedné hloubky vlastní duše, která je skutečným odleskem věčnosti.

Ježíš řekl:

Když vám ti, kteří vás vedou, říkají:

„Hle, království je v nebi,“

pak vás tam předejdou ptáci.

Když vám říkají: „Je v moři,“

předejdou vás ryby.

Ale království je ve vás a mimo vás.

Když poznáte sebe, budete poznáni

a uvědomíte si, že jste dětmi živého Boha.

Když však sami sebe nepoznáte,

přebýváte v chudobě a sami jste chudobou.

Sebepoznání je spojeno s proměnou mysli a s překonáním vlastního odcizení od Boha.

Skutečné poznání není to vnější, ale to vnitřní.

Osobně proto nehledám spravedlivý svět ve vnějším světě, ale jsem přesvědčen, že je v tom zmíněném světě vnitřním. Svobodu má pouze ten, kdo věčné světlo nalezne. Nemusí být členem církve, nemusí vyznávat některé konkrétní náboženství, ale pokud osobně zažije, ví.

Pozná, že Světlo je základní přirozeností každé duše a Bůh jako slunce, které osvětluje všechny světy, je jeho zdrojem. On sám je vládcem času (života a smrti). Slunce svítí samo o sobě bez jakéhokoli vnějšího zdroje, zatímco všechno ostatní ve světech pod ním svítí jen díky němu. Slunce symbolizuje nesmrtelnost, stálost a odolnost. A to je ta nepodmíněná svoboda a láska pro každého. Svoboda duše je v tomto poznání v žádném jiném.

Ještě jednou krásné a požehnané Vánoce všem. Emil Kalabus