Politika jedné Číny

Stejně tak je třeba hledat odpovědi na otázky, co může ČR od Číny získat, co jí nabídnout, co obě země spojuje a co naopak rozděluje. V současné době prochází Čínská lidová republika obdobím změn, které bezprostředně ovlivňují její působení ve světě. 

Prezident Si Ťin-pching se stal pravděpodobně nejvlivnějším čínským představitelem od dob Mao Ce-tunga. Dle dostupných zpráv soustředil do rukou značnou moc, která byla předtím rozdrobena mezi jednotlivé členy politbyra (jedná se např. o předsednictví Ústřední disciplinární komise Komunistické strany Číny, které mu umožňuje zbavit se případných oponentů na základě obvinění z korupce, předsednictví ve všech důležitých koordinačních skupinách, které mají na starosti formulování klíčových politických rozhodnutí, či permanentní přítomnost v médiích).

V Číně nyní dochází ke dvěma souběžným procesům. Na jedné straně je země aktivnější ve světě a iniciativy jako Pás a stezka a představují příležitost pro užší spolupráci. Investiční aktivity v Evropě dosahují bezprecedentního růstu a čínské firmy jako Alibaba, Xiaomi nebo Huawei úspěšně soupeří na globální úrovni. Na straně druhé však v Číně dochází k utužení režimu, ať již důslednější kontrolou médií, cílenými kampaněmi proti tzv. západním hodnotám, omezováním občanské společnosti, nebo agresivnější rétorikou vůči sousedním státům.

Přesto Česká republika uznává čínskou suverenitu a respektuje politiku jedné Číny uplatňovanou ze strany Evropské unie. Od Pekingu očekává, že jeho přístup k České republice bude založen na respektu. Na schůzce na Pražském hradě se na tom shodli čeští nejvyšší ústavní činitelé.

I přes veškerá vzájemná ujištění o přátelství se Česko-čínské vztahy v současnosti zhoršily. Hlavní města obou zemí si vzájemně vypověděla partnerskou smlouvu kvůli sporu o její článek, na jehož základě měla česká metropole uznávat politiku jedné Číny. Čínské velvyslanectví v ČR míní, že pražský magistrát poškozuje zájmy Číny týkající se Tchaj-wanu či Tibetu, vyzvalo ho, aby to nedělal a „jednal ve prospěch společných zájmů obou národů“.

Jakoby to nestačilo, Česká republika se v těchto dnech sváří s Čínou opět. Obě země si kvůli cestě předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan předvolaly velvyslance a Čína slibuje panu Vystrčilovi, že „zaplatí vysokou cenu“ za porušení principu jedné Číny tím, že oficiálně navštívil Tchaj-wan. V prohlášení to uvedl čínský ministr zahraničí Wang I. Čína požaduje po všech zemích, s nimiž má diplomatické vztahy, aby se držely zásady jedné Číny. A světe div se v delegaci s panem Vystrčilem je také pan primátor Zdeněk Hřib, tedy ten samý Hřib, který narušil vztahy s Čínou již dříve.

Je pravda, že Česká republika s Tchaj-wanem dlouhodobě buduje nadstandardně dobré vztahy. Objem tchajwanských investic stále převyšuje ty z pevninské Číny a daří se i spolupráci firem a akademických institucí. Velikostí a demokratickým zřízením je také Tchaj-wan pro ČR čitelnějším partnerem. Z těchto důvodů by měla Česká republika pokračovat v zavedeném principu jedné Číny. Ten uznává Tchaj-wan jako součást Číny, nespecifikuje však, o kterou Čínu se jedná. Tato formulace se běžně používá ve většině evropských zemí a zajišťuje možnost funkčních vztahů s oběma entitami. Udržení tohoto statu quo je také zatím preferované i přímo většinou tchajwanských obyvatel. Tchaj-wan by tak měl zůstat v hledáčku české ekonomické diplomacie, stejně jako být partnerem pro akademickou, vědeckou, či regionální spolupráci.

Jan Bartoň na svém blogu zmiňuje jednu podstatnou skutečnost. Tchaj-wan nebyl součástí Číny „kdysi dávno“, ale je součástí Číny staletí a tisíciletí. V OSN byla ale komunistická Čína dlouho neuznávána díky politice Západu a Čína byla v Radě bezpečnosti OSN zastoupena právě vládou Čínské republiky na Tchaj-wanu. Teprve v roce 1971 bylo zastoupení Číny Tchaj-wanem zrušeno a zástupcem Číny (stálým členem Rady bezpečnosti) se stala komunistická pevninská Čína. Tehdy totiž USA uznaly politiku „jedné Číny“ s tím, že tuto Čínu reprezentuje právě Čínská lidová republika.

Politiku „jedné Číny“ dnes uznává naprostá většina států světa, Čínskou republiku (Tchaj-wan) jako samostatný stát uznává pouze 17 zemí (většinou jsou to státy Jižní Ameriky nebo Afriky). Současná vláda Tchaj-wanu nechce s Čínou jednat o systému jeden stát – dva systémy, ale usiluje o to být uznána jako samostatný stát. Proto je cesta Vystrčila na Tchaj-wan tak zásadní pro tamní vládu, a proto je tak ostře kritizována ze strany pevninské Číny.

Pokud český ministr zahraničí s vážnou tváří tvrdí, že tato cesta nenaruší čínsko-české vztahy, už se tak stalo. Čína najde způsob, jak Česko „potrestat“.

A ekonomický trest v podobě nespolupráce, může být citelný. Zatímco západní státy s Čínou navazují nadstandartní vztahy, ČR může postojem pražského magistrátu a cestou pana Vystrčila na Tchaj-wan politicky i ekonomicky utrpět.

Žádný český nebo světový politik nezpochybňuje či nezpochybňoval politiku jedné Číny.

Česká republika uznává takzvanou politiku jedné Číny, podle níž je to vláda Čínské lidové republiky (ČLR), která jediná vládne entitě zvané „Čína“, a podle které Čínská republika (Tchaj-wan) není oficiálně uznávána jako samostatný stát.

Diplomatické styky s vládou Tchaj-wanu byly přerušeny již v roce 1949, kdy byla zároveň uznána Čínská lidová republika. Vztahy s Tchaj-wanem jsou od té doby pouze na ekonomické a kulturní úrovni, diplomatické vztahy jsou vedeny s vládou Čínské lidové republiky. Ovšem samotné uznání politiky jedné Číny nemusí automaticky znamenat popření nezávislosti Tchaj-wanu. Existence oficiálních diplomatických vztahů s Tchaj-wanem je však faktickou překážkou pro navázání hlubších diplomatických a obchodních vztahů s Čínskou lidovou republikou.

Politiku jedné Číny zastává také Evropská unie, oficiální postoj ČR je tedy zcela v souladu s evropskou politikou. EU uznává politiku jedné Číny a Tchaj-wan bere jako ekonomickou entitu, s kterou má silné obchodní vztahy.

Čínský ministr zahraničí Wang I sdělil, že návštěva předsedy Senátu na Tchaj-wanu je pro Peking "překročením červené čáry". V pondělí Vystrčilovi adresoval varování, že za svou cestu na Tchaj-wan "zaplatí vysokou cenu", neboť tím porušil princip jedné Číny.

Samozřejmě vysokou cenu nezaplatí jen pan Vystrčil. V důsledku ji zaplatí ekonomika ČR jako celek a zaplatí ji každý z nás.