Pravda, ze které mrazí! Americké impérium

Realita je však zcela jiná. Na naši planetě zuří četné války a konec vojenských konfliktů není v dohlednu. Mezi země, které vedou války, patří také země NATO, největší vojenské aliance na světě, které v čele s USA během posledních 70 let vyprovokovaly řadu nezákonných válek a vždy z nich zcela beztrestně vyvázly.

Mnohé války jsou nezákonné a opakovaně jsou porušovány zásady vyslovené v Chartě OSN, a tím je záměrně sabotován zákaz vedení válek. Tato skutečnost je otřesnou výpovědí dneška.

Dr. Daniel Ganser je švýcarský historik a badatel v oblasti mírového hnutí, specializuje se na světové dějiny po roce 1945 a mezinárodní politiku. V centru jeho zájmu jsou tajné války, zdroje válek, operace speciálních sil a lidská práva. Založil a vede Swiss Institute for Peace and Energy Research (SIPER) v Basileji.

Dr. Ganser si všímá vzniků a pádů impérií v dějinách.

V dějinách lidstva existovali vždy státy, které byly po nějakou omezenou dobu mocnější a vlivnější než jiné. Tyto státy jsou označovány za impéria.

Patřilo k nim římské impérium, které mělo před zhruba 2000 lety svou mocenskou základnu v Římě a Itálii. Jeho sféra vlivu tehdy zahrnovala celé Středomoří a dnešní státy Španělsko, Francii, Řecko, Turecko, Sýrii, v severní Africe pak části Egypta, Tuniska a Alžírska. Španělské impérium mělo svou mocenskou základnu v Madridu a v 16. století zahrnovalo dnešní státy Mexiko, Guatemalu, Honduras, Kostariku, Nicaraguu, Panamu, Kolumbii, Peru, Filipíny, oblast Sahary a části USA. Také britské impérium bylo mocné a v 19. století disponovalo nejsilnějším obchodním i válečným loďstvem na světě. Svou mocenskou základnu mělo v Londýně a jeho zástupci se vychloubali, že nad touto říší slunce nezapadá. Zahrnovalo Austrálii, Indii, jižní Afriku, Kanadu a východní pobřeží USA. Globální dominance Britů přispěla k rozšíření anglického jazyka a kultury po celém světě.

Impéria se často pokoušela využít své pozice síly k získání ještě většího vlivu a moci tím, že ovládla surovinové zdroje a obchodní cesty a zdokonalovala válečnou techniku.

Ve svém dějepisectví dbala vždy na to, aby byly jejich činy a dokonce i jejich války vlastními dvorními historiky hodnoceny jako moudré, nezbytné a spravedlivé. Britský historik Paul Kennedy však oprávněně poukázal na skutečnost, že takové dějepisectví zastírá úpadek impérií. Impéria přicházejí a odcházejí. Žádné impérium tu není navěky.

„Imperiální přepětí“ - jak to nazývá Kennedy – vede vždy k tomu, že mocné státy zneužíváním moci ztrácejí svůj morální kredit a nasazují materiální a lidské zdroje na mnoha místech současně, čímž přepínají vlastní síly. V konečném důsledku to pak vede ke zhroucení impéria.

Nejmocnější zemí dneška jsou bezpochyby Spojené státy. Označovat USA za impérium, je podle historika Gansera správné. Rozpoznat impérium není nijak obtížné – je to podle všech pravidel největší hospodářská a vojenská mocnost určité dějinné epochy. Tato mocnost je stále ještě nejsilnější světovou ekonomikou, navíc disponuje dolarem jako světovou rezervní měnou, kterou mohou samy tisknout. Kdysi byla doba, kdy se dal imperialismus poměřovat počtem kolonií. Americkou verzí kolonie je dnes vojenská základna. V roce 2005 se nacházelo v zemích mimo USA 737 amerických vojenských základen.

V USA se pojem „impérium“ téměř nepoužívá, a když, tedy jen velmi zřídka, protože ten termín evokuje vykořisťování a utlačování jiných zemí. „My jsme velice mladé impérium, nechceme myslet na to, že jsme impériem“, připustil v roce 2015 Američan George Friedman z think tanku Stratfor.

„Celkem vzato existují také oficiální dokumenty, vypovídající o tom, že USA jsou v období po druhé světové válce odpovědny za smrt 20 až 30 miliónů lidí. To jsou takové poměry, že se člověk ptá: Jak se vlastně může podařit učinit takové monstrózní dimenze prakticky úplně neviditelnými?

Fakta jsou známa. Jsou jen za pomoci fragmentace a dekontextualizace učiněna pro obyvatelstvo neviditelnými. To znamená, že se to prostě nestalo. A pokud se to stalo, nehraje to žádnou roli. Nikoho to nezajímá.

V dubnu 2014 referovali v BBC s odvoláním na studii univerzity v Princetonu o tom, že USA „jsou oligarchií, nikoli demokracií“. „USA jsou ovládány bohatou a mocnou elitou“, pravilo se správně v relaci BBC. Autoři studie profesor Martin Gilens a Benjamin Page, dospěli k závěru, že politiku v USA řídí menšina superboháčů, zatímco průměrní Američané mají jen málo možností, jak politiku ovlivnit. To jsou klasické příznaky oligarchie, tedy vlády menšiny. „Naše studie dochází k závěru, že většina Američanů má na rozhodnutí, která činí naše vláda, malý vliv. My, Američané, se sice vyznačujeme mnoha faktory, příznačnými pro demokratický systém, mimo jiné pravidelnými volbami, svobodou slova a shromažďování a širokým volebním právem,“ tvrdí Gilens s Pagem, „ale my se domníváme, že pokud je politika ovládána mocnými hospodářskými organizacemi a malým počtem velmi bohatých Američanů, pak je nárok Ameriky nazývat se demokracií skutečně v ohrožení.“

Podle amerického historika Erica Zuesseho je závěr, „že USA jsou oligarchií a vůbec ne demokracií“ správný. „Americká demokracie je jen podvodem a vytíráním zraku a je úplně lhostejné, jak často oligarchové, kteří naší zemi vládnou a kontrolují média tvrdí opak“, napsal Zuesse v časopisu Counterpunch. „USA jsou, jinými slovy řečeno, vlastně velice podobny Rusku nebo jiným obskurním volebním demokraciím.

K americké elitě, tedy k onomu 1% lidí, patří pochopitelně všichni prezidenti po roce 1945. Někteří z nich sebekriticky uznali, že americkou politiku skutečně ovládaly mocné hospodářské zájmy. Někdejší americký prezident Jimmy Carter si na podzim roku 2015 stěžoval, že nitky moci drží ve svých rukou hrstka bohatých a USA se v důsledku toho změnily z demokracie na oligarchii - vládu bohaté menšiny. Poskytováním peněz bohatí lidé určují kdo se stane prezidentem. Ve volbách se nakonec proti sobě staví také jenom dva bohatí, příslušníci zmíněného jednoho procenta. Ve volebním boji v roce 2016 to byli Donald Trump a Hillary Clintonová. „Všichni američtí kandidáti na úřad prezidenta musí disponovat nejméně 200-300 milióny dolarů“, kritizoval Carter v rozhovoru s televizní reportérkou Oprah Winfreyovou. Tolik peněz by on sám pro svou volební kampaň v 70. letech nedokázal shromáždit, a tudíž by v dnešních USA ani nemohl být prezidentem.

„Nyní jsme se stali místo demokracie oligarchií,“ konstatoval smutně Carter.

„A já si myslím, že je to největší poškození základních etických a morálních standardů amerického politického systému, jaké jsem ve svém životě viděl.“

K elitě. To jest k 1% mocných amerického impéria, patří vedle prezidenta také členové vlivné Rady národní bezpečnosti (National Security Council-NSC), založené v roce 1947 spolu s tajnou službou Central Intelligence Agency (CIA). NSC se schází v pravidelných intervalech v Situační místnosti v suterénu Bílého domu, aby udávala směr americké zahraniční politice. Protože se americké impérium téměř neustále nachází ve válce, musí být Rada národní bezpečnosti označena za strategické centrum amerického vedení války. K NSC patří špičky exekutivy, tedy americký prezident, viceprezident, ministr zahraničních věcí, ministr obrany, ředitel 16 amerických tajných služeb, náčelník generálního štábu, poradce pro národní bezpečnost a podle povahy věci i další osoby, jako ministr financí, ministr spravedlnosti nebo také velvyslanec v OSN. K jádru NSC tedy patří dohromady jen něco kolem deseti lidí. Ti tvoří jádro amerického impéria a slouží oligarchům, ačkoliv oni sami by svou roli takto nepopsali.

Z dostupných historických dokumentů jasně vysvítá, že všichni členové NSC vždy usilují o zachování nebo zvětšení moci amerického impéria. K tomuto účelu používají také lži a násilí. Žádný člen NSC ještě nikdy nenavrhl vyklizení všech amerických vojenských základen a omluvu zemím, které byly bez mandátu OSN bombardovány. Americký historik John Prados připustil, že NSC je „velmi speciální instituce, známá tím, že v minulosti operovala na hranici legislativy a také ji překročila.“ Rada národní bezpečnosti sdružuje nejmocnější muže Ameriky a několik mocných žen, činitele, kteří rozhodují o tom, jestli bude vedena útočná válka nebo ne, a kteří lidé mají být zabiti americkými drony. (Už tušíte, kdo nařídil odstranění íránského generála Sulejmáního?)

NSC je mnohem mocnější než Rada bezpečnosti OSN. Kritika amerického impéria tudíž cílí na americkou elitu a členy NSC.

Vedle Rady národní bezpečnosti patří k americké elitě, tedy k onomu 1% vlivných také americký parlament, který kontroluje a pravidelně schvaluje činnost NSC. Americký parlament se dělí na dvě komory – stočlenný Senát a Sněmovnu reprezentantů, tvořenou 435 poslanci, což dohromady představuje 535 členů Kongresu. Parlament má vlastně reprezentovat americký lid. Kongres ale ve skutečnosti reprezentuje především bohatou elitu a její zájmy.

Zdroj: Daniele Ganser - Nezákonné války