Vznik finanční krize na Islandu

Finanční (dluhová krize), která vznikla na Islandu, měla stejný průběh jako finanční krize, které vznikly v jiných státech. I zde banky prosazovaly otevřenou úvěrovou politiku a obyvatelé Islandu se dostávali čím dál více do dluhů, až je nakonec nebyli schopni splácet.

Ještě před rokem 2008, než začala finanční krize na Islandu, se v této zemi jako na běžícím páse stavěly nové kanceláře, bytové domy a komerční centra. Z letiště odlétaly soukromé tryskáče a po ulicích jezdila nejnovější terénní auta. OSN vyhlásila tento stát jako nejlepší místo k životu a Islanďané zažívali výhody jedné z nejsilnějších kupních sil na světě. Země každým rokem zaznamenala pětiprocentní růst HDP. Nezaměstnanost byla 1,9%.

To se však začátkem roku 2008 změnilo. V zemi začala růst inflace, ceny nemovitostí se propadaly a Island vstoupil do recese. Nezaměstnanost se začátkem ledna zvedla z původních 1,9% na 7%.

Na konci roku 2008 Island začal finančně krachovat a převzal pod kontrolu tři největší banky v zemi (Landsbanki, Glitnir, Kaupthing). Začaly vzrůstat nepokoje a demonstrace. Islandu musely poskytnout finanční pomoc Mezinárodní měnový Fond, skandinávské země a Japonsko ve výši šest miliard dolarů.

Typickým příkladem člověka zasaženého krizí na Islandu je pětadvacetiletá Adur Elin Sigurdardottirová, která před rokem 2008 žila „islandský sen". Jak sama uvádí: „Se svým přítelem jsem si pořídila dům a dvě auta. Dnes žiji s matkou, mám tři práce, a přesto své dluhy nestíhám splácet," citoval ji server CNN.

Islanďané odmítli zaplatit dluhy bank

Ve světě bylo běžné, že státy převzaly dluhy za banky, koneckonců jim to nařizuje mezinárodní dohoda, která říká, že státy ručí za vklady klientů uložených v bankách. Britská a holandská vláda chtěla po Islandu, aby garantoval navrácení vkladů holandským a britským klientům zkrachovalé banky Icesave. Islandský premiér Geir Haarde prohlásil: „Akceptujeme rozhodnutí EU vyplatit vklady klientů Icesave."

Ihned poté ale na Islandu proti tomuto opatření proběhla řada demonstrací a byla podána petice s 56 000 podpisy (čtvrtina islandských voličů), která se stavěla proti jakémukoliv převedení dluhů bank na obyčejné obyvatele Islandu. Díky sílicímu nátlaku veřejnosti nezbylo islandské vládě nic jiného, než uspořádat referendum, ve kterém Islanďané rozhodovali, jestli má Island zaplatit šest miliard dolarů za zkrachovalé vklady holandským a britským klientům banky Icesave. Islanďané začátkem roku 2010 rozhodli v referendu (93% většina), že si nepřejí platit dluhy soukromých institucí.

Tím se rozhořela ostrá diplomatická roztržka. Británie dokonce zařadila Island na seznam oficiálních nepřátel státu za to, že nedodržuje mezinárodní dohody. Tímto krokem se do potíží dostalo 123 britských a 22 holandských veřejných institucí. Tím, že Island odmítl zaplatit závazky, de facto vyhlásil státní bankrot.

Velké Británii a Holandsku nezbylo nic jiného, než zaplatit svým občanům zkrachovalé vklady ze svých státních rozpočtů, nicméně právní tíha na zaplacení tohoto dluhu stále leží na Islandu.

Vstup do EU

Islandská vláda oficiálně požádala 27. července 2009 o vstup země do EU. Jen o něco více než týden poté, co Island předal přihlášku do EU, se ukázalo, že občané země si nejsou touto ztrátou části své nezávislosti vůbec jistí. Navíc Velká Británie a Holandsko na reakci odmítnutí islandské vlády zaplatit britským a holandským klientům ztracené vklady banky Icesave pohrozily Islandu, že zamítnou jeho vstup do EU.

Obrat nastal v polovině června roku 2010, kdy se hlavy států EU dohodly, že budou jednat o vstupu Islandu do Evropské Unie. Britský ministr William Hague oznámil, že nemá nic proti tomu, zahájit na toto téma rozhovor, ale jak sám uvedl: „Island si ovšem musí být vědom, jaké má právní a finanční závazky" nebo jak řekl nizozemský diplomat, který si nepřál být jmenován, agentuře Reuters: „Hlavním bodem vstupních rozhovorů bude vyřešení stávajících závazků (Islandu)." Velká Británie a Nizozemsko podmínily vstup Islandu do Evropské Unie splacením pěti miliard dolarů.

Islanďané nechali soudit viníky krize

V dubnu 2010 poslala nově postavená vláda po předčasných volbách bývalého premiéra Geira Haardeho, šéfa centrální Islandské banky Davida Oddssona, a několik dalších politických a ekonomických představitelů kvůli pochybení z nedbalosti k soudu.

Podle vyšetřovatelů se hlavní tři islandské banky v poměru k malé státní ekonomice Islandu příliš rozrostly, čemuž prý měla vláda včas zabránit. Haardeho kabinet ale podle vyšetřovatelů neměl odvahu ani moc rozumně omezit finanční systém. Islandská policie také zatkla dva bývalé šéfy zkrachovalé banky kvůli podezření z podvodů na finančním trhu - Sigurjóna Arnasona, exšéfa Landsbanki, a Ivara Gudjonssona, jejího někdejšího investičního ředitele. Ve světě je to poprvé, kdy byl někdo souzen za způsobení finanční krize.

Druhé referendum o odškodnění zahraničních klientů bank

V prvním referendu Islanďané rozhodli, že nechtějí doplácet za marnotratnost některých bank a zaplatit zkrachovalé vklady britským a holandským klientům těchto bank. Představitelé Velké Británie a Holandska začátkem roku 2011 tlačili na islandského prezidenta Ólafura Grimmsona, aby podepsal dohodu, ve které bylo psáno, že Island uhradí pět miliard dolarů holandským a britským klientům zkrachovalých bank. Grimmson to podruhé odmítl, ale přislíbil, že uskuteční druhé referendům na toto téma.

Islanďané hlasovali podruhé v otázce zaplacení dluhu ve výši 5 mld. dolarů Velké Británii a Holandsku. Výsledek referenda, který byl zveřejněn 6. 4. 2011, dal Velké Británii a Holandsku konečný verdikt, že Islanďané dluhy bank platit nebudou.

Vše tomu dává za své názor samotných Islanďanů, kteří představují smýšlení většinové populace: „Se mnou ten dluh nemá nic společného," vysvětlil tesař Jón Bergson svůj postoj proti placení dluhu. „Nevím, proč bych měl platit dluhy za darebáky, kteří si pořád žijí v luxusu," přisadil si pro změnu 63letý operní pěvec Kristián Johnson.

Island dnes

Nyní se Island začíná ekonomicky vzpamatovávat. Po letech strmého růstu inflace (2008: 12,4%, 2009: 12,1%), se podařilo v následujících letech inflaci stáhnout na únosných 5,4%, resp. 5,3% v letech 2010-11. V roce 2011 dokonce Island zaznamenal hospodářský růst 2,5% HDP a nezaměstnanost se snížila na 6,7%.

Tím, že Island rozhodl nezaplatit dluhy způsobené bankami, nemusel zvyšovat daně a podnikat tvrdá úsporná opatření, aby tento dluh zaplatil, jako to bylo v případě Řecka. Stát v tichosti zbankrotoval, aniž by o tom psala média. Situace na Islandu byla pozorována politiky, jako je Merkelová, Sarkozy, Cameron, Zapatero, Berlusconi a další. Tato situace byla vyhodnocena jako nebezpečná pro jejich už tak finančně vratký systém. Bojkot informací o Islandu byl striktně dodržován tisíci novináři v rámci veškerého korporátního tisku, rozhlasu a televize.

Názory odborníků na bankrot Islandu

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joe Stiglitz uvádí: „To, co udělal Island, je správně. Bylo by špatně zatěžovat budoucí generace chybami finančního systému."

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman píše: „To, co nám předvedlo zotavení Islandu, ... nech věřitele soukromých bank zdivočet, a vyžereš si ztráty ty. Tam, kde všichni vykupovali bankéře a nutili veřejnost platit cenu za krizi, nechal Island banky zkrachovat a ve skutečnosti ještě rozšířil svou sociální záchrannou síť."

 zdroj:http://www.velkaepocha.sk/2013031420873/Island-poslal-bankere-do-vezeni.-Odmitl-platit-dluhy-bank-vyhlasil-bankrot-a-ukoncil%C2%A0dluhovou-krizi.html