Obhajoba Dr. Radovana Karadžiće má významné trumfy

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

14. červenec 2010|

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.|

15868 x

Jeho práce nebude lehká, vzhledem k předpojatosti a neobjektivitě ICTY, který se do značné míry stal prodlouženou rukou zájmů USA, za tiché spolupráce oficiální Evropské unie (EU). Podle slov autorova přítele M. Ivaniševiće, senárora Republiky srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), který patří mezi hlavní organizátory Karadžićovy obhajoby, jeho obhajobě se podařilo nashromáždit  mnoho materiálů žaloby (!), které výrazně ulehčí jeho obhajobu, protože se nejednou zakládají na prokazatelných nesrovnalostech.

Peter Robinson měl v březnu 2010 řadu diskusí s dvěma významnými svědky z doby občansko-etnicko-náboženské války v BaH, kteří se nebáli a nebojí říkat pravdu. Byli to kanadský generál Lewis MacKenzie, velící UNPROFOR v 1992 a pan James Bissett, bývalý velvyslanec Kanady v Jugoslávii, Bulharsku a Albánii (1990-92). O tom setkání napsal Robert Sibley v Ottava Citizen 31.března 2010, že „právník od nich slyšel mnoho věcí, které se nebudou líbit mnoha lidem a obzvláště ne těm, kteří svalují vinu za všechny hrůzy války na Srby a zejména na Karadžiće". Ve svém prohlášení pro Ottava Citizen řekl velvyslanec, že „mnohé indicie ukazují, že vůdcové Muslimů stříleli na své vlastní lidi" (aby za to ihned obžalovali srbské velení v BaH a Západ a jeho média to pak rády braly za hotovou věc). Velvyslanec o Karadžićovi potom řekl :-„Nevím, zda je on válečný zločinec, ale co já vím je to, že dělal i nemožné věci, jen aby zabránil vzniku války." Sám obhájce Karadžiće se nechal slyšet : -„ Mým cílem je, abych se přesvědčil, že Karadžić bude mít spravedlivý soudní proces!...Generál MacKenzie byl mezi důstojníky OSN, který nejotevřeněji mluvil o faktu, že Muslimové hodili granáty na své vlastní lidi, aby mezinárodní mínění dostali na svou stranu...V podstatě, oni vytvořili  pohromu a masakry a udělali, aby zodpovědnost padla na Srby. Karadžić je obžalován za některé masakry, jako by je provedl on sám..."(cit.dle BI-Balkans Infos, červen 2010,čís.155).

Karadžić je obžalován za 11 zločinů proti lidskosti, včetně údajného masakru 8 000 Muslimů v Srebrenici a ostřelování Sarajeva. Úřady ze Sarajeva a Záhřebu obžalovaly bosensko-hercegovské Srby, že vyvolali, kromě jiného, i tři výbuchy v Sarajevu, s mnoha mrtvými a „hodný Západ" (NATO) to hned z celého srdce akceptoval jako pravdu, uvrhl na Republiku srbskou (RS) v BaH i na Svazovou republiku Jugoslávii (SRJ) drakonické sankce, po třetím výbuchu (28.srpna 1995) zahájil masivní letecké útoky proti vojenským i civilním cílům v Republice Srbské (v BaH), včetně použití ochuzeného uranu a kazetových pum. Na štěstí ne všechna západní media tuto lež spolkla. Několik západních novinářů  nesmlouvavě zveřejnilo pravdu. O tom, jak mnozí západní novináři zcela nezodpovědně podávali zprávy o děni v někdejší Jugoslávii, cituje generála MacKenzieho významný americký novinář Peter Brock ve své knize „Očista Médií: Špinavé Zpravodajství" (Media Cleansing: Dirty Reporting-Journalism and Tragedy in Yugoslavia. GMB Books, Los Angeles, 2006):-„Neciťte se kvůli tomu všemu příliš provinilými, protože vy jste pouze hlásili co jste viděli, a to, co jste viděli bylo pouhých 150 metrů z obou stran Holiday Inn".

První výbuch byl v ulici Vase Miskina, ve frontě na chleba (27.května 1992) s několika desítkami mrtvých. Aby měl větší význam, výbuch se odehrál těsně před setkáním velvyslanců Evropského společenství (pozdější unie). Aniž by čekali na nějaké vyšetření, ze CNN ihned hlásili, že to provedli Srbové. A OSN po rezoluci Rady bezpečnosti 757 ze dne 30.května vyhlásila výše uvedené drakonické sankce. Ale statečný britský novinář Leonard Doyle odhalil pravdu v článku, který vyšel 22.srpna 1992.v londýnském Independentu „Muslimové masakrují své vlastní lidi - Masakr ve frontě na chleba v Bosně byl propagandistický trik, sdělila OSN".

Údaje byly získány z utajovaných informací UNPROFOR a činitelů OSN. Uváděly, že to nebyli Srbové, ale zřejmě Muslimové, kdo výbuch připravili, asi výbušninou v kontejneru pro odpadky. Článek ukázal i na Sarajevské úřady (Muslimy), jako na zřejmé viníky vraždy amerického TV producenta D.Kaplana (13.srpna), na výbuch na pohřbu dvou srbských sirotků (4.srpna), zastřelených před tím ostřelovači. Za vše byli původně neprávem obviněni Srbové, podobně i za pozdější sestřelení italského letadla s humanitární pomocí (2.září 1992). Nepřímé doklady o Muslimech, jako původcích výbuchu, přinášejí i některá prohlášení generála MacKenzieho (L.MacKenzie: Peacekeeper:  The Road to Sarajevo. G.Mc Intyre, Vancouver/Toronto, 1993)

Druhý výbuch, podle tržnice nazvaný Markale I (5.února 1994), zanechal za sebou 68 mrtvých a kolem 200 zraněných a zůstalo po něm mnoho nejasného, i když informace CNN zase ihned hlásily, že to udělali Srbové. Sám prezident W.Clinton prohlásil, že jsou za to „vysoce pravděpodobně" odpovědni Srbové, M.Albrightová (v té době US velvyslankyně při OSN) a Anthony Lake, (prezidentův poradce pro bezpečnost) požadovali bombardování Srbů.  Statečný francouzský TV novinář Bernard Volker (TV TF1) ale tvrdě zasáhl do dění, když prohlásil:-„Minometný granát, který zabil 68 lidí na sarajevském trhu a vyvolal ultimatum NATO proti bosenským Srbům, byl podle zpráv OSN vypálen z muslimských pozic..." Zákaz šíření výše uvedených informací uvádí ve své knize i D.Owen (Balkan Odyssey. V.Gollancz, London, 1995). Ránou lhářům a dezinformátorům bylo i pozdější prohlášení Yasushi Akashiho, představitele OSN pro BaH německému dopisovateli DPA (6.června 1996), že existuje tajná zpráva OSN, která obviňuje bosenské Muslimy za masakr civilistů na Markale v únoru 1994. B.Volker dále řekl, že generální tajemník OSN B.B.Ghálí toto nezveřejnil „v zájmu vyšší politiky". Rozruch letos vyvolaly 12.května filmové záběry, které uvedl při své obhajobě Karadžić. Ukazují tržiště před a po výbuchu, ukazují protézy, dehydrované mrtvoly dříve zahynulých vojáků přivezené na prázdné tržiště v rámci „přípravy" scény po útoku. Muslimské úřady nedovolily nikomu přístup bezprostředně po výbuchu.

Třetí výbuch (masakr na tržnici Markale II) se 37 mrtvými a 90 zraněnými se odehrál 28.srpna 1995. I když britští, francouzští a ruští (plukovník Demurenko) odborníci nezjistili doklady, že za útok odpovídají Srbové, americký generál R.Smith podepsal prohlášení o srbské vině a za necelých 40 hodin po výbuchu začaly masové americké (NATO)  letecké útoky na Republiku Srbskou v BaH. Bosensko-hercegovští Srbové se měli za každou cenu diskreditovat. Za bombardování Srbů se tehdy přimlouval i „socialista„ J.Solana, který ještě nebyl „šéfem" NATO. Bombardování Republiky srbské se účastnili i němečtí piloti na svých Tornádech, po půl století zase úspěšně zabíjeli a ničili ve stejných oblastech jako wehrmacht. Tehdy (6.září 1995) prohlásil jinak slabý ruský prezident B.Jelcin, že „severoatlantická aliance, pod maskou mírové mise, vzala na sebe vlastně roli soudce i kata, daleko mimo mandát, určený rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN". Ruská zpravodajská služba údajně už věděla o plánu bombardování Republiky Srbské od února 1995, v rámci kterého 10.srpna 1995 podepsali tajné memorandum na záhřebském letišti Pleso za UNPROFOR francouský generál Bernard Janvier a za NATO US admirál Layton Smith. Podle 7.článku memoranda tzv."nadstranický" UNPROFOR souhlasil s poskytováním všech informací, aby útoky NATO na srbské pozice byly co nejúčinnější.

Podobně jako při prvních dvou výbuších a po záplavě dezinformací a orgií propagandy Západu, vystoupili i zde dva stateční západní novináři. Brit Hugh McManners v londýnských Sunday Times napsal 1.října 1995 článek: „Srbové nezavinili masakr - Odborníci varovali Spojené státy, že minomet byl bosenský". Článek podobného změní uveřejnil i známý americký novinář David Binder v časopise The Nation (2.října 1995).

Není bez zajímavosti, že srbská zpravodajská služba o chystané provokaci Markale II tušila (věděla). Autor článku náhodou mluvil telefonicky 26.srpna 1995 se svým přítelem a zástupcem Republiky Srbské (BaH) v Bělehradě panem Danilem Dursunem, který mu pln starostí řekl, že se proti Srbům v Sarajevu chystá „něco strašného".

Kromě uvedených výbuchů bude významným předmětem obžaloby i obhajoby Dr.Karadžiće i otázka Srebrenice a otázka velikého podvodu v té souvislosti. Nelze popřít, že v té oblasti bylo hodně mrtvých na obou stranách, že nikdo nebyl zcela bez viny. Pravdě ale neodpovídají počty mrtvých (údajně Srby zastřelených) a už pak vůbec neodpovídá pravdě tvrzení že šlo o genocidu. Základní dezinformací je pak skutečnost, že se v souvislosti s událostmi kolem Srebrenici prakticky vůbec nemluví o srbských ztrátách, o téměř stu zničených srbských vesnic ve východní Bosně, o mnohem více než tisíci povražděných jejich obyvatelích vojskem bosenských Muslimů (28.divize) z údajně „demilitarizované" Srebrenici, která vůbec demilitarizována nebyla. Zarážející při tom bylo, že byl při vyšetřováních zakázán přístup srbským forenzním expertům, takže vůbec nelze bezpečně zjistit, odkud všude byli mrtví posbíráni.. Původní zprávy v červenci 1995, kdy srbské vojsko vstoupilo do Srebrenici, uváděly něco přes 7 000 nezvěstných, ne tedy mrtvých, jak se později v nejednom případě ukázalo. A teď se počty údajných zabitých zvyšují už nad 8 000. Nutno zde uvést psůkopnickou práci německého publicisty, který odhaluje lži vládní německé propagandy (J.Elsässer:Válečné zločiny. Smrtící lži spolkové vlády. Konkrét, Hamburg, 2000; Válečné lži. Od kosovského konfliktu po Miloševiće. Homilius, Berlin, 2004) Také zůstává nezodpověděnou otázka, jak je možné, že 3 016 "mrtvých" (údajně zavražděných) Muslimů z oblasti Srebrenici „vstalo z mrtvých", a podle volebních seznamů se účastnilo v roce 1996 voleb v BaH, Mezi údajně masakrovanými byly stovky těch, kteří zemřeli mnohem dříve a jinde. A bez souvislosti s válečnými událostmi (M.Ivanišević: Srebrenica - July 1995 - In Search of Truth. Hrišćanska Misao, Beograd, 2008; osobní informace 2010).

Téměř nikdo neuvádí skutečnost, že v Srebrenici do druhé světové války žilo zhruba 50% Muslimů a 50% Srbů. Vzhledem k masakrům Srbů za ustašovského samostatného Chorvatska (1941-45) a částečně i migrací se jejich počty zmenšily, takže před občansko-etnicko-náboženskou válkou v roce 1991 jich tam žilo necelých 30%. Při vstupu Vojska Republiky Srbské (VRS) do Srebrenici 11.července 1995, tam už žádný Srb nežil. Srbové, podobně i prosrbští Muslimové v BaH (nebylo jich málo) rozbití Jugoslávie nechtěli, oni ničení a zabíjení v BaH nezahájili. Díky nerozumu svých předáků se nechtěně dostali za nepřátelské barikády. Generál Mladić, velitel VRS, tvrdě odsoudil jakékoli tvrzení o genocidě, kterého se údajně měli dopustit jeho jednotky:

„Naše vojsko dostalo striktní rozkazy, aby se k zajatcům chovalo podle mezinárodního práva. Nekonala se žádná masová zabíjení, masové popravy, jak to hlásila západní média. Ale já, bohužel, vůbec nevylučuji možnost pomsty našich vojáků z tohoto kraje, kterým srebreničtí Muslimové pod velením Nasira Oriće dříve jejich vesnice zničili a povraždili jejich rodiny...Naše autobusy převezly, i když jsme měli málo benzínu, kolem 30 000 civilistů (žen,dětí, starých lidí) a vojáků, kteří se vzdali, k muslimským liniím ve směru na Kladanj a Tuzlu. A to pak má být genocida?...Vojáci, kteří se nevzdali (bylo jich snad kolem 10 000) a nebyli převezeni spolu s civilisty, se pokusili prorazit z našeho obklíčení. Tady utrpěli veliké ztráty v bojích a na minových polích. A lháři z Haagu z nich udělali postřílené zajatce...Bosensko-hercegovští Muslimové mě musí nenávidět, nejvíce jejich matky, když za mým jménem vidí tolik svých mrtvých synů, vojáků a bohužel i civilů, pobořené domy a zničený majetek. Ale měli by pochopit, že ONI to roztrhání země, to ničení a zabíjení, chtěli a zahájili, vše proti ústavě BaH. A co jsem já měl dělat?  Měl jsem je v klidu nechat zabíjet můj národ, jak se to stalo v roce 1941 za ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko? My Srbové, četní Muslimové i Chorvati projihoslovanského smýšlení, jsme to ničení a zabíjení nechtěli a také jsme ho nezačali..." (R.Doleček: Hovory s generálem Mladićem. Para Bellum, Brno,2010).

V diskusích s generálem Mladićem generál autorovi řekl, že za tři roky bojů kolem Srebrenici mělo VRS kolem 1 200 mrtvých, bosensko-muslimské kolem 2 000. Byli to vojáci, kteří padli v bojích. Podle kriterií ICTY to byli postřílení zajatci. Yasushi Akashi, představitel OSN pro civilní záležitosti v BaH sám hlásil, že Srbové ve svých autobusech bezpečně převezli do krajů pod kontrolou Muslimů desetitisíce civilistů a vojáků, kteří to chtěli. Neexistuje žádný dokument, podle kterého by generál Mladić vydal nějaký rozkaz k zastřelení, popravě zajatých bosensko-muslimských vojáků. Proti tvrzení o genocidě se také vyjádřili holandští vojácí (Dutchbat) UNPROFORu.

Yossef Bodansky, bývalý odborník Republikánské strany USA pro terorizmus, Gregory Copley, spolu se skupinou západních odborníků, napsali v společném prohlášení v 2003:-„7 000 mrtvých je dezinformace a všechny nezávislé forenzní důkazy ukazují na ztráty Muslimů na úrovni set, pravděpodobně nevelkého počtu set. Stálé podtrhování tak  údajně vysokých ztrát (vražd, poprav) Muslimů v Srebrenici zastiňuje vraždy srbských civilistů spáchaných v tomto městě Muslimy. Existuje reálné nebezpečí, že se Srebrenica stane díky západním státníkům a médiím posvátným poutním místem pro muslimské extremisty...Události kolem Srebrenici, díváme-li se na ně nezaujatě, dělají z oblasti hřbitov jak Srbů, tak i Muslimů. Pomník přehnaně zveličenému počtu obětí jedné strany nepomůže ani pravdě, ani cílům usmíření..."

Kauzu Srebrenica vytvořila Madelaine Albrightová, když v srpnu 1995 předvedla nějaké letecké snímky z hlídkujících amerických letadel nad Bosnou, na kterých prý byly vidět masakry Muslimů v Bosně. Snímky potom nebyly nikdy podrobně zveřejněny. Paní Albrightová měla v té době veliký problém, kvůli kterému kauzu Srebrenica úspěšně otevřela. V Chorvatsku totíž proběhla začátkem května a srpna 1995 největší etnická čistka poválečné Evropy. Po zuby Německem vyzbrojená Chorvatská armáda, podporována v druhé fázi čistky bosensko-muslimskou armádou, oloupila a vyhnala hodně přes 200 000 (snad dokonce 250 000) Srbů z jejich starodávných sídlišť v Krajině, v Chorvatsku. V částech Krajiny Srbové představovali absolutní většinu.  Při vyhnání a ekonomickém zničení Srbů z Krajiny bylo mnoho těch, kteří neuprchli, zmasakrováno, hodně přes tisíc. Zkázu Srby obývaných oblastí v Krajině viděli mnozí čeští turisté na své cestě autem na Jadran. A Chorvatsko a bosensko-hercegovští Muslimové představovali v této době přední chráněnce Západu, hlavně USA a Německa. Chorvatsko se díky této etnické čistce stalo prakticky etnicky „nejčistší" stát.

Kupodivu, přes hrůzu této obrovské etnické čistky, nikdo neuvalil na Chorvatsko sankce, nikdo ze Západu nepožadoval bombardování Chorvatska, nebyly žádné tvrdé rezoluce OSN, ba ani náš „veliký humanista" Václav Havel, pozdější otec názvu „humanitární bomby", nelomil nad událostí rukama, pouze prohlásil, „že není zrovna šťastný nad těmi událostmi".

Ale přece jen se části světové veřejnosti surové události v Krajině nelíbily. Po operaci „Bouře" (začátkem srpna 1995) švédský politik Carl Bildt vyzval tehdejšího chorvatského prezidenta Franju Tudjmana k zodpovědnosti za zločiny  spáchané nad krajinskými Srby během té operace. Tribunál ICTY v Haagu k tomu všemu mlčel. Známý americký novinář Alex Cockburn o něco později napsal (The Nation, 16.října 1995, podnázvem „Bijte ďábla"):-„ Tak, a jak to teď vypadá, Spojené státy skončily jako sponzoři etnických čistek". A tady zasáhla paní Albrightová. Vytvořila jako protiváhu zločinům chorvatských operací „Záblesk" a „Bouře" proti krajinským Srbům  kauzu Srebrenica, plnou hrůz a krve. Jenže jaksi zapomněla, že ta hrůza a ta krev byla prolévaná na obou stranách a ne jen na té jedné, a že to nebyli Srbové, kteří ten  koloběh zlých událostí zahájili.

Jako výsměch poctivého zpravodajství byly 11.července na obrazovkách ČT1 a NOVY zprávy o komemoraci mrtvých, údajně od Srbů povražděných (popravených) Muslimů  na hřbitově (mezarje) v Potočarech (Srebrenica). Už se začíná říkat, že jich bylo přes 8000. Ale ani slovo nepadlo o strádání té druhé strany a kdo to rozbíjení země, ničení a zabíjení začal a že to nebyli Srbové. Proč nikdo necituje malou knížku „Kniha mrtvých Srbů, obětí 1992-1995 (Srebrenica-Bratunac)", která vyšla v Bělehradě v roce 2005 s jmenným seznamem 3 262 mrtvých (uvedena jména, příjmení, jméno otce a roky narození a smrti, kteří zahynuli „stejnou rukou") Také nikdo neřekl, jak bylo zlikvidováno srbské obyvatelstvo Srebrenici, nikdo nepřipomněl oprávněné pochyby o identifikaci mrtvých, o pochybách o příčinách jejich smrti, odkud všude byly přivezeny mrtvoly na mezarje, jak to, že se voleb v 1996 v BaH podle seznamů účastnili i oficiálně pohřbení mrtví. Proč nedovolili kontrolní účast srbských forenzních odborníků při celé té smutné záležitosti? Co by takovému zpravodajství zrežírovanému vrchností asi řekl Karel Havlíček Borovský? TGM  by se jistě snažil prokázat pravdu, jako  to udělal v 1909. roce během tzv. „velezrádného procesu" v Záhřebu a během Friedjungova procesu, kdy tak dokonale zostudil rakousko-uherskou justici a prokázal jí falsifikování dokladů a když koncem 1910 v diskusi s rakousko-uherským ministrem zahraničí von Aehrenthálem tvrdě odsoudil politiku mocnářství na Balkáně.

Komentáře