Jak to vidí Štrougal

Ve svých 85 letech se autor rozhodl veřejně popsat a zhodnotit svůj dlouhý politický život, své  postoje, a přihlásit se ke své odpovědnosti za vlastní kroky a rozhodnutí.

Podobné dokumenty jsou poznamenány osobními sympatiemi i antipatiemi, touhou představit se v lepším světle, ale také snahou kriticky vysvětlit průběh událostí, o nichž nezasvěcení nemají dodnes podrobné, historicky ověřené, informace. Člověku, který už téměř před čtvrtstoletím (v září 1988) sám a dobrovolně odešel z veřejného a politického života, se tu naskytla možnost na základě svých vlastních poznámek a prožitků podat poutavé svědectví o oné době. Publikace je o to zajímavější, že vyšla v čase, kdy je ona doba líčena jen v těch nejčernějších barvách. Každá mince má však dvě strany…

Po parlamentních volbách v r. 1946, v nichž KSČ získala v českých zemích 42 % hlasů, vyhlašoval Klement Gottwald, že ČSR půjde československou a demokratickou cestou, krok za krokem, k lidově demokratické společnosti. Veřejnost, poznamenaná mnichovskou zradou a válkou, to vřele přijímala. Tato strategie KSČ se však koncem roku 1947 přestala vyhlašovat a po roce 1948 se změnila. Moskevské Informbyro přijalo závazné rozhodnutí odsuzující strategii národních cest k nové sociálně spravedlivé společnosti a všechny strany, kromě Titovy jugoslávské, se podřídily. KSČ stále více podléhala nátlakům z Kremlu. Celou tuto situaci Štrougal popisuje, a zvlášť zavrhuje násilnou kolektivizaci řemeslného a zemědělského podnikání a její průvodní jevy. Ekonomické řízení podle sovětského vzoru se pro ČSR nehodilo a i v nejvyšších stranických orgánech se nejednou hovořilo o změnách, které se však až do r. 1968 nerealizovaly. Únor 1948 byl podle autora politickým vítězstvím KSČ, stejně legitimním, jako převrat v r. 1989. Kniha se zabývá i třídním terorem z počátku 50. let, nezákonitostmi  a odsuzuje je.

Rok 1968 líčí autor jako rok naděje i zmaru a podrobně popisuje vyjednávání s SSSR a nezastírá při tom chyby a neuvážené kroky tehdejšího vedení strany a vlády. Dubčeka charakterizuje jako člověka velmi lidského, demokrata, který však na svou funkci nestačil.

21. srpnu 1968  a následujícím dnům je věnována celá kapitola, v níž jsou početné kritické výtky k aktivitě tehdejších politiků. Podrobně se věnuje též nástupu Gustáva Husáka k moci a svému přátelství s tímto dnes v Čechách zavrhovaným člověkem.  Skoro 30 stran se zabývá otázkami politického systému v době, kdy byl předsedou federální vlády ČR. Celou dobu existovali v řadách vůdců KSČ lidé, kteří si byli vědomi, že vývoj spěje ke krizi, ale neměli sílu či odvahu situaci změnit.  Tuto skutečnost uvádí Štrougal jako důvod, proč se vzdal všech funkcí a odešel do důchodu.  Kupodivu to nespojuje s vážnou operací, jíž se podrobil o dva roky dříve.

Posledních 80 stránek knihy srovnává socialismus v ČSSR a český kapitalismus, který následoval. Tuto část by si měli přečíst zejména mladí lidé, kteří už na tu dobu nepamatují a jsou odkázání pouze  na současnou protikomunistickou propagandu. Štrougal  podrobně vyjmenovává úspěchy, kterých republika dosáhla za vlády komunistů a srovnává je s dnešní situací.

Na začátku publikace vysvětluje, proč vstoupil do KSČ. Sociálně spravedlivou  společnost považoval za svůj životní cíl a není tedy divu, že se mu dnešní stav nelíbí.

Po přečtení čtenář lecčemus z nedávné historie lépe porozumí a pochopí názor těch, kteří říkají, že jsme v r. 1989 vylili s vaničkou i dítě.

Ivo Krieshofer

P.S. Ještě pár odpovědí. Tak se jmenuje druhý díl pamětí premiéra komunistického režimu Lubomíra Štrougala. V něm autor kritizuje jak některé kroky bývalé státostrany, tak i vývoj v zemi po roce 1989.