Slovensko povstalo – 29. srpna 1944

Po vyhlášení samostatného Slovenska slovenským sněmem dne 14. března 1939 v Bratislavě, jemuž předcházelo jednání J. Tisa u Hitlera v Berlíně, nadešel konec společné republiky Čechů a Slováků. Tento akt, uskutečněný nátlakem hitlerovského Německa, se stal skutečností. Proti vůli většiny lidu v českých zemích i na Slovensku tak začala úplně nová etapa nyní již bývalé republiky. Hitler dokonale využil ústupků západních zemí, které v otázce rozbití Československa sehrály mimořádně hanebnou roli, když odmítly splnit své spojenecké závazky, aby údajně zachránily mír. Jejich kapitulantství dokonané v Mnichově na sklonku září 1938 však brzy namířilo osten hitlerovských zbraní proti nim samotným. Zrada se záhy obrátila proti svým původcům ničivou mocí. Poté už ani největší odpůrci Sovětského svazu a antikomunisté nejtvrdšího ražení nepovažovali Hitlera za mírotvorce a budoucího vůdce nové Evropy vedené fašistickým Německem.

Zatím však šlo jen o osud Československa. Tak proč by si kvůli tomu měli na Západě pálit prsty. V tu dobu si snad ještě stále někteří čelní politici na Západě vážně mysleli, že po remilitarizaci Porýní, anšlusu Rakouska a zničení ČSR, budou další požadavky Hitlera na rozšíření životního prostoru pro nadřazený německý národ uspokojeny. Aspoň na čas. Někteří dokonce neváhali vyslovit svůj obdiv vůči Vůdci a jeho perfektně padnoucí uniformě i jeho diplomatickým schopnostem. Je pravdou, že pro mnohé v západní Evropě i v USA, a nejen tam, byl Hitler ještě stále gentleman, který se zapíše do dějin jako ten, kdo zničí sovětské Rusko. Ano, otevřeně kalkulovali s tím, že příštím cílem Německa bude jeho tvrdý atak proti Sovětskému svazu. Domnívali se z vlastní naivity či hlouposti, že oni budou prozatím jako další cíl územní expanze nacistického režimu vynecháni. Zřejmě byli skálopevně přesvědčeni, že Německo horlivě zbrojí jen na sklad či za účelem velkolepých vojenských přehlídek, aby se Hitler měl čím pochlubit před zahraničními návštěvami v Berlíně…

Klerofašistický režim na Slovensku jako pevná opora hitlerovského Německa

Slovenský štát se při svém vzniku zavázal, že bude stát pevně na straně fašistického Německa a plnit roli spojence zcela v souladu s jeho zahraniční politiku, vojenskými a hospodářskými zájmy. Přesto si oproti Protektorátu udržel jistou míru svébytnosti, ovšem v přísně daných mezích dle potřeb a požadavků Německa. Protifašistický odboj na Slovensku neměl po rozbití republiky zpočátku masovější základnu. Luďácký režim měl objektivně v prvním období po vzniku Slovenského štátu poměrně dost stoupenců. Dařilo se mu těžit ze své obratné nacionální politiky a sociální demagogie. Tím dokázal dočasně na svou stranu získat rovněž ne nepodstatnou část dělníků. Národní ponížení Slováků ze strany Německa nebylo vnímáno tak intenzivně jako v Protektorátu Čechy a Morava nebo i jiných zemích jako v Polsku či Jugoslávii. Zejména proto byl stupeň nenávisti vůči německému fašismu i domácímu luďáckému režimu nižší, než právě například v českých zemích obsazených nenáviděnými okupanty. Německo potřebovalo využít slovenské území, zejména jeho východní část, jako operační prostor na vojenské ovládnutí Polska, Balkánu a později jako nástupiště pro útok na Sovětský svaz. Za tímto účelem hitlerovské Německo uzavřelo s tisovsko-tukovskou vládou tzv. ochrannou smlouvu, a to již 23. března 1939. Na základě ní měla německá armáda vytvářet své základny na západním Slovensku a v Pováží. Slovenský hospodářský život byl ovládán německými potřebami.

V prvních měsících existence nového státu však nechyběly ani konflikty mezi příslušníky armády a Hlinkových gard s německou brannou mocí. Slovenská armáda také s viditelným odporem přijala protipolskou mobilizaci v září 1939, na některých místech Slovenska proto vypukly i nepokoje. Slovenská armáda ovšem byla vcelku spolehlivou oporou luďáckého režimu přibližně do konce roku 1941. Svou roli sehrála i rychlá německá vojenská vítězství v prvním období války. Po přepadaní Sovětského svazu a první velké porážce německých armád u Moskvy v zimě 1941/1942 se situace začala zvolna měnit.

Ke krizi klerofašistické vlády na Slovensku přispívaly čím dál více i narůstající zásobovací potíže a kořistnický přístup německých fašistů k ekonomickým zdrojům vytvářeným na území Slovenského štátu. Německé armády po těžkých porážkách na východní frontě potřebovaly stálý přísun vojenského materiálu i potravin. To vše Německo vytěžovalo zejména z okupovaných zemí, Slovensko nebylo v tomto směru žádnou výjimkou. Rovněž neochota slovenských vojáků bojovat na východní frontě proti Rudé armádě se stále otevřeněji projevovala. Vojáci slovenské klerofašistické armády, kterou bratislavská vláda vyslala na východní frontu, přecházeli jednotlivě i po skupinách k sovětským partyzánům i Rudé armádě. Několik set z nich se stalo později příslušníky čs. vojenské jednotky v SSSR. Koncem října 1943 byla 2. technická divize přesunuta do Itálie. V roce 1944 přešlo asi 1500 vojáků k italským partyzánům.

Zásadní přelom v odboji na Slovensku

Rok 1943 představoval zásadní přelom v odboji na Slovensku. Během něj se vytvořily příznivé podmínky pro aktivní rozvoj partyzánského hnutí i odboj v armádě. Tisovská demagogie a podlézání německé moci na Slovensku narazily na své hranice. Lidé věděli, že slovenská orientace na spojenectví s Německem je slepou uličkou s mimořádně nepříznivými následky již v blízké budoucnosti. Slovenský lid našel odvahu nazývat skutečný stav věcí pravým jménem, odmítal pasivně snášet další oběti a podporu německých fašistů ustupujících stále rychleji na všech frontách před vítězícími vojsky spojenců, zejména pak před vítězným postupem Rudé armády, které hnala okupanty s rostoucí intenzitou z území SSSR. Brzy mělo nastat osvobozování dalších zemí trpících pod surovou mocí hitlerovských zločinců. Po delších a složitých jednáních konečně došlo na Slovensku v prosinci 1943 k ustavení Slovenské národní rady jako orgánu, který si stanovil jednoznačný cíl „jednotně a centrálně vést boj slovenského národa“ proti domácímu a německému fašismu. Vánoční dohoda z prosince 1943 se stala významným historickým mezníkem a prvním zásadním krokem k pozdějšímu otevřenému ozbrojenému vystoupení proti německým fašistům.

Slovenská národní rada (SNR) musela od počátku řešit řadu problémů. Jedním z hlavních byl vztah ke slovenské armádě a otázka jejího zapojení do příprav povstání. Vyvstala nutnost sjednotit různé odbojové proudy v armádě, a to na platformě Vánoční dohody. Dále vytvořit jednotné velení. Bylo třeba dále informovat také exilovou vládu v Londýně o rychle se měnící situaci na Slovensku a přípravách povstání. SNR se od jara 1944 snažila pro své plány získat některé z velitelů slovenské armády. Jednání proběhlo z podplukovníkem Tálským. Padl návrh i na další jména – Imro, Jurech. Na návrh čs. vlády v Londýně byl osloven podplukovník J. Golian. Právě na něj padla volby, aby se ujal vojenských příprav povstání. Následně 27. dubna došlo ke schůzce zástupců SNR s Golianem. Dne 29. června se konala schůze SNR v Bratislavě, kde došlo k ustavení tzv. Vojenské rady v čele s Golianem. Jeho zástupci se stali plukovníci Tálský a Imro. Úkolem Vojenské rady bylo vypracovat plán povstání na Slovensku. Vojenské vystoupení bylo připravováno ve dvou variantách – útočné a obranné. Dle těchto dvou variant byly určeny rozdílné úkoly jednotkám slovenské armády.

Rok 1944 byl pro Německo přívalem stále nových nepříznivých událostí. Série těžkých porážek na všech frontách způsobila úbytek jeho spojenců, kteří se vystoupením ze spojeneckého svazku chtěli na poslední chvíli zachránit, aby po válce neskončili mezi poraženými státy. Pronacistické vlády v Evropě měly nejvyšší čas ukončit své hanebné panování. Finsko, Bulharsko, Rumunsko i Slovensko, stejně jako Maďarsko stály před osudovou volbou. Setrvat po boku Hitlera až do úplné porážky nebo povstat a svrhnout vládnoucí kolaboranty a naložit s nimi, tak jak si zaslouží. Slovenský lid nechtěl zůstat v čase, kdy bylo nutné přestat s alibismem a přes hrozbu tvrdou perzekucí, se s konečnou platností rozhodnout – dál pasivně tolerovat zrádnou klerofašistickou vládní moc nebo se proti ní nyní již zcela otevřeně a s plným odhodláním postavit? Na jaře a v létě 1944 po celém Slovensku doutnala ohniska nespokojenosti, které hrozila výbuchem. Šlo jen o to, zda bude řízený a organizovaný nebo živelný. Podle toho byly i určeny naděje na pravděpodobný úspěch či spíše potupnou porážku s hrozivými následky. Ne všichni, a nejen mezi slovenskými vojáky, si ještě v létě 1944 uvědomovali vážnost situace a svou vlastní roli v nejbližším období, kdy jednotky Rudé armády i čs. armádního sboru již stály před vstupními branami na Slovensko.

Vojenská příprava povstání byla velmi komplikovaná. Docházelo ke sporům s exilovou vládou. Ta měla poněkud jiné představy o dalším vývoji na Slovensku než SNR, což se týkalo také řízení povstání. Při přípravách povstání bylo třeba zachovávat zásady nejpřísnější konspirace při jednání mezi jednotlivými aktéry, budovat ilegální síť v armádě, bojovat proti luďáckému vlivu na ozbrojené složky. To vše v situaci, kdy Němci drželi Slovensko stále poměrně pevně na své straně i díky kolaborantským postojům vlády. A zejména bylo nutné koordinovat celonárodní povstání s postupem Rudé armády. Ani Němci nečekali se založenýma rukama, i oni měli své zdroje a informace. Předpokládali, že může dojít k vystoupení proti vládě a pokusu o převrat. Povstání se od počátku potýkalo s mnoha nepříznivými skutečnostmi – nedostatek zbraní, a to i lehkých, nezkušenost mnoha lidí, kteří se nadšeně přidali k povstání, ale nikdy předtím třeba neměli v ruce zbraň. Jestliže pro úspěch povstání byla klíčová aktivní role dvou východoslovenských divizí, potom odzbrojení jejich podstatné části, to byla pro povstání ztráta nenahraditelná a jeho další průběh to ovlivnilo velmi zásadním způsobem.

29. srpen 1944 se trvale zapsal do dějin

Dne 29. srpna 1944 se započal národně-osvobozovací boj, který současně plnil i úlohu národní a demokratické revoluce. Hlasy oznamující zahájení povstání slovenského lidu zazněly z Banské Bystrice. Odtud také zahájil dalšího dne své vysílání Slobodný slovenský vysielač.

Slovenské národní povstání (SNP) provázely od jeho vypuknutí četné těžkosti. Němcům se podařilo včas odzbrojit podstatnou část příslušníků jednotlivých posádek slovenské armády. Slovenská klerofašistická vláda v tom sehrála opět důležitou roli, když stále pevně stála na pozicích okupantů a soustavně hájila jejich zájmy. To vše v době, kdy pro Německo byla válka již dávno prohraná a šlo jen o její nesmyslné prodlužování i za cenu dalšího krvácení slovenského lidu, vypalování desítek obcí a osad, vraždění dětí, žen i starců. Velká iniciativa a bojové odhodlání slovenského lidu, to byly velké devízy v boji proti nenáviděnému nepříteli. Původní strategický obranný trojúhelník na středním Slovensku, Brezno – B. Bystrica – Zvolen, se hned v prvních dnech povstání rozšířil. Povstalecká vlna se rychle šířila hlavně na středním Slovensku. Během velmi krátké doby zasáhla více než 30 okresů s rozlohou asi 20 000 čtverečních kilometrů.

V prvních dnech povstání tak bylo v držení povstalců území ohraničené řekami Nitra a Rajčianka na západě, na severu Malou Fatrou, údolím Oravy, Vysokými Tatrami až po Kežmarok, na východě od Levoče po Dobšinú a na jihu Slovenska s maďarskou hranicí. Povstalecké území tak zpočátku zahrnovalo asi polovinu rozlohy celého státu s 1,7 milionu obyvatel. Ozbrojené složky povstání tvořilo bezmála 60 tisíc vojáků a asi 18 tisíc partyzánů. Nově vzniklá samospráva se začlenila pod národní výbory. Na povstaleckém území bylo třeba zajistit množství služeb.

„V povstání se nejen bojovalo a politizovalo, ale bylo zde potřeba zajistit pokud možno normální chod civilního občanského života se všemi jeho součástmi: výrobní, zásobovací, finanční, sociální, dopravní, bezpečnostní, zdravotní, administrativní a částečně i školskou a kulturní. Musela fungovat doprava, poštovní služby, nemocnice, obecní, notářské, městské úřady atd. Nejdůležitějším úkolem bylo udržet v chodu průmyslovou a zemědělskou výrobu, na níž závisel nejen život civilního obyvatelstva, ale i bojová schopnost ozbrojených povstaleckých sil. Vojáci museli pravidelně dostávat žold, zaměstnanci mzdy, rodiny sociální a penzijní dávky, bylo nutné postarat se o tisíce lidí, jež přišly o přístřeší, o uprchlíky a všechny, kteří se dobrovolně nebo nedobrovolně ocitly na povstaleckém území.“ (Ivan Kamenec, Slovenský štát v obrazech 1939-1945).

Rozzuřený nepřítel byl rozhodnut povstání zadusit a utopit v krvi během několika málo dní. Na požádání prezidenta Tisa se na Slovensko stahují německé jednotky. Generál SS Bergr odhodlaně vyhlašuje smělý plán „zlikvidovat bandy za čtyři dny.“ Tento halasně vyhlašovaný cíl splněn nebyl. Německým jednotkám se dařilo rychle postupovat do horního Pováží z východu. Prvního zářijového dne obsadily Poprad, 4. září Liptovský Mikuláš, o den později Ružomberok. Postup německých jednotek ve směru Poprad – Brezno – Banská Bystrica znamenal vážné nebezpečí a ohrožení, že německé jednotky vniknou do centra povstaleckého území. Boje na tomto úseku měly proto obzvláště důležitý význam. U Telgartu se podařilo i přes řadu kritických situací německý postup zastavit a udržet zde souvislou frontu až do druhé poloviny října. V bojích u Telgartu se vyznamenaly kromě jiných i početné skupiny partyzánů. K těžkým bojů došlo rovněž ve Stečňanské soutěsce. Německá vojska postupující od Žiliny obsadila již 4. září Vrútky, tím došlo k vážnému ohrožení Turce. Jen díky obrovskému nasazení a hrdinství v bojích o Strečňanskou soutěsku se podařilo vybudovat obranné pozice v Turci. Nepříteli se nedařilo postupovat tak rychle, jak si naplánovat a na všech úsecích musel tvrdě bojovat s vojáky, partyzány a dobrovolníky, kteří přišli na pomoc povstání. Policejní akce, jakou mělo být rychlé vojenské obsazení Slovenska a které nemělo trvat více než 2 týdny se změnilo v tuhý a nesmlouvavý boj o každý metr území.

Češi v SNP

Po boku slovenských povstalců bojovalo na tři tisíce Čechů. Šlo například o dělníky pracující již dříve na Slovensku, propuštěné či uprchlé vězně i uprchlé z koncentračních táborů. Češi se na povstaleckém území ihned hlásili do ozbrojených jednotek. V prvních dnech přicházeli zejména do Banské Bystrice, Turčianského Svätého Martina, Turčianských Sv. Teplíc a Zvolena. Do povstání se zapojilo mnoho mladých Čechů, včetně studentů a učňů. Čeští dobrovolníci se hlásili i do partyzánských skupin. Dobrovolníci ilegálně přecházeli z Moravy na Slovensko i po vypuknutí povstání. A ilegální přechody pokračovaly i potom, kdy K. H. Frank a generál SS G. Berger vydali dne 15. září 1944 vyhlášku zakazující přechody pod trestem smrti. Největší počet poprav za tyto nezdařené ilegální přechody na pomoc povstání bylo vykonáno v první polovině listopadu. Fašisté se zběsile mstili na mladých vlastencích, kteří do rozhodli jít do boje i přes značné nebezpečí. Popravení zůstávali pověšeni pro výstrahu často přímo na stromech podél cest i několik dní. I když bojující Čechy nezřídka dělilo jejich politické přesvědčení, jedno měli společné, boj proti nenáviděnému nepříteli a společné úsilí za obnovení Československa.

Stojí zde jistě za zmínku i citát ze zprávy gestapa K. H. Frankovi o postoji ostravského dělnictva ke Slovenskému národnímu povstání ze dne 15. října 1944: „Oblast Ostrava – Karviná má asi 140 tisíc obyvatel. Jsou to z 20% Němci a z 80% Češi, převážně dělníci a zaměstnanci v průmyslu. Veškeré obyvatelstvo sleduje s největší pozorností vývoj událostí na Slovensku. Stanovisko české dělnictva je převážně ostře protiněmecké. Díky přísným opatřením prováděným našimi služebnami, neprojevuje se toto zaměření veřejně. Přes zákazy je ale ve velké míře poslouchán nepřátelský rozhlas a je ochotně nasloucháno nepřátelské propagandě. Mezi Čechy panuje názor, že bolševici nepřijdou jako dobyvatelé, kteří hodlají toto území připojit k Sovětskému svazu, nýbrž proto, aby osvobodili Československo. Nutno počítat s tím, že mezi českými dělníky vyvíjejí horlivou činnost komunističtí agenti a buňky, které zatím pracují v podzemí, ale které by využily každou příležitost k otevřenému vystoupení.“

Vzpomínky generála Františka Šádka na SNP

Jméno generála Františka Šádka je pevně spojeno s poválečnou výstavbou nové čs. armády v období studené války. V armádě prošel řadou funkcí od velitele jednotek, útvarů, svazků a vojenských okruhů až po náměstka ministra národní obrany a velitele Pohraniční stráže. Řadu let pak také působil ve vedení Čs. svazu protifašistických bojovníků. Nikdy nezradil své politické přesvědčení. Své si užil zejména po převratu, kdy byl řadu let pronásledován a šikanován za svou službu v předlistopadové armádě. Prošel však v mládí i těžkými boji proti fašistům během SNP a po válce též proti Banderovcům.

„Nezapomeneme nikdy na nadšení a hrdinství lidí, zvláště mladých v Sklabini. Výcvik byl urychlený. Jednalo se o čas a rychlé posílení obrany na Strečně. Nebylo času na teorii o střelbě či zbrani. Žel, do zbraně se hlásilo mnoho chlapců, kteří měli ještě daleko do vojenské služby. Bylo třeba mezi nimi vybírat a vybírat bylo z čeho, jak do věku, ale bída byla o lidi, kteří aspoň něco věděli, jak se se zbraněmi zachází. Rozhodovali jsme i vzhledem k výzbroji. Komu dát pušku, komu automat, zbraně byly různého typu (německé i sovětské). Granáty byly útočné i obranné. Československý lehký kulomet, ale i německý univerzál. Schopnější jsem určil ke kulometům a ty, co poprvé drželi zbraň v ruce, přiřadil k puškám, automatům. Výcvik spočíval ve zvládnutí nabití zbraně, zacílení, zamíření, výstřel. Střeliva bylo dostatek, a tak jsme mohli i prověřit pochopení výcviku. Byl jsem překvapený, že snaha se snoubila s dobrým výsledkem hned po prvních hodinách cvičení. Nastoupila ukázka hodu útočného granátu, vysvětlení funkce vrhací a uzamykací pojistky. Obdobné bylo přezkoušení z automatických zbraní. Částečně se procvičily základy ženijní přípravy s důrazem na zakopání a krytí v obraně. Všecko za chodu, nikdo z nás velitelů nechtěl „vést lidi na jatka.“ Zodpovědnost byla velká. Nevycvičenost a žádné bojové zkušenosti neslibovaly důsledné splnění nadcházejících bojů. Lidem jsem však absolutně věřil.“ (František Šádek, Můj život vojenský).

„Po krátkém zorganizování jednotky, odcházel jsem 30. srpna 1944, podle rozkazu Veličky do obrany na Strečno. Druhá rota nadporučíka Michala Škodačka odešla na Lipovec. Před odchodem na Strečno jsme v Sklabini dostávali různé zprávy z bojů. Ze Strečňanské soutěsky přiváželi raněné a zabité. Mnoho matek, rodinných příslušníků hledalo právě toho svého. Nemocnice v Martině byla plná. Ošetřovalo se i doma a v soukromých bytech. Lékaři, sestry, civilní obyvatelstvo pracovali naplno. Nastávaly i stresové situace. Žádná však neodradila lidi od reálného vystoupení proti nepříteli. … Bylo nám těžko u srdce, ale ten obrovský elán se projevil ihned po povelu „Pozor, na rámě zbraň, za mnou, pochodem vchod!“, a i když nebyli přísně vojensky ustrojeni, chlapci disciplinovaně vykročili 30. srpna 1944 do prvního bojového úkolu nad Strečňanské tunely. … Bojový úkol – v součinnosti se sousedy nedopustit proniknutí nepřítele po komunikaci i přes dolinu do soutěsky. A kdo je můj pravý soused? Francouzská jednotka pod velením kpt. De Lannuriena. Vlevo pak jako hlavní uzel obrany se nacházeli vojáci žilinské a martinské posádky. Noc jsme prožili ve velkém očekávání. Všecko, na co jsme si s Danilovem vzpomenuli, jsme osobně lidem přikázali, prověřili. … Úkol v obraně Vrútecké tiesňavy plnil cíl: zabránit a nedopustit proniknout fašistům přes Vrúteckou tiesňavu, tím by se pro ně uvolnila hlavní dopravní tepna Žilina – Košice, a to silniční i železniční. … Dnes tu v napětí očekáváme pokračování dějin, novodobých dějin – očekáváme snad první boj s reálnými fašistickými vojsky. Nečekali jsme dlouho. Jen co se rozhostilo hrobové ticho, přerušila ho detonace. Fašisti zahájili první dělostřeleckou palbu do svahů naší obrany. Nepřítele jsme neviděli. Vzápětí nato zazněla minometná palba. Nepřítel prováděl průzkum palbou. … Projevila se naše nezkušenost, nedostatečná výzbroj. Nadšení a elán byly jen malou, i když významnou částí vydržet v boji, překonával se prvý těžký bojový křest. Utrpěli jsme velké ztráty, měli jsme první raněné a mrtvé. … Nepříteli i přes usilovnou naši obranu se podařilo obsadit postupně výšiny nad Lipovcem i osady nad pravým břehem Váhu až po Starý hrad a naskytla se jim možnost úderu do našeho týlu. Za boje jsme ustupovali a s velkými ztrátami opouštěli jedno postavení za druhým. 1. září odráželi útoky nepřítele vojáci žilinské posádky. Přicházely posily z Turce. Úžina se nevzdávala. Obrana kladla houževnatý odpor. Vybudovaly se lesní závaly. Minovali jsme komunikace. Budovaly se překážky všeho druhu. … Po těžkých, úporných bojích na Strečně byla naše jednotka stažena do zálohy partyzánské brigády. Ze zálohy jsme byli postupně nasazováni do obrany a vedli úporné boje proti nepříteli útočícímu ve směru Vrútky, Martin, Turčianské Teplice.“ (tamtéž).

„Vidím i dnes nacistické jednotky, které spolu se slovenskými přisluhovači drtily naši zem. Plenily a arizovaly majetky, ponížily volnost na teror, ubíjely všechno pokrokové, rozpoutaly strašlivou válku. Vidím i dnes před sebou přátele, kteří nehledali cestu lehkého úkrytu, nestáli se založenýma rukama, ale se zbraní v ruce nastoupili do mojí malé, ale bojové jednotky ve Slovenském národním povstání. Vidím zkušené i méně zkušené vojáky, partyzány, kteří se dokázali ubránit i pozdvihnout k útoku proti fašistům. Vidím umírajícího spolužáka, kterého držím v náručí na Strečně… Nenávist proti okupantům stoupala čím dále tím víc, po odhalení hrůz, které napáchali fašisti a gardisti na bezbranných lidech. Vidím vápenku v Nemeckém, kde se lidská těla mladých matek s dětmi upalovala zaživa ve vřícím vápně. Učitelku v Kremničce, která se s nasazením života snaží v noci zachránit možná ještě žijící fašisty postřílené a v protitankovém zákopu zahrabané obyvatele.“ (tamtéž).

Českoslovenští piloti v SNP

Významnou posilou pro celé povstání na Slovensku byl přílet 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR a později rovněž 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. Po dohodě mezi čs. exilovou vládou a sovětskou vládou se přesunulo z Anglie 21 československých stíhacích pilotů, příslušníků RAF do SSSR. Ve výcvikové základně Ivanovo byli přeškoleni z anglických Spitfirů na sovětské Lavočky a ve druhé polovině července 1944 byl 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk připraven na zahájení vlastní bojové činnosti. Psalo se 15. září 1944, když na letiště Tri Duby přiletěl velitel pluku štábní kapitán František Fajtl a poručík Chábera, aby přímo na povstaleckém území navázali kontakt a dojednali podmínky pro přesun leteckého pluku na území povstání. Přesun byl uskutečněn 17. září na letiště Zolná a pluk ihned zahájil svoji bojovou činnost na podporu povstání. Představoval velice důležitou vojenskou pomoc, ale neméně i podporu morální. Fašisté se brzy přesvědčili o statečnosti a velkém umu našich pilotů. Piloti pluku po dobu své činnosti v povstání do 25. října 1944 provedli celkem 566 operačních letů v souhrnném počtu 383 operačních hodin.

Ve vzdušných soubojích sestřelili prokazatelně 9 nepřátelských letadel a další 3 zničili pravděpodobně. Při útocích na pozemní cíle dále zničili 10 letadel na letišti Piešťany, dále 2 tanky, 77 nákladních a 14 osobních aut, 3 lokomotivy, jedno velitelské stanoviště, poškodili nebo zničili několik desítek železničních vagonů a několik skladů munice a benzinu. Při útočných akcích proti nepříteli způsobili piloti pluku ještě další velké ztráty na bojové síle fašistických jednotek, jak vyřazením jeho vojáků z boje, tak i další značné materiální škody na vojenské technice různého druhu.

Bojová činnost 1. čs. leteckého pluku během SNP se nemohla obejít a také neobešla bez obětí. Při útocích na pozemní síly nepřítele padli podporučíci Tomáš Motyčka, Bohumil Mráz a František Vaculík. Další tři piloti byli těžce zraněni, jeden poté zůstal nezvěstný. Při ústupu do hor po potlačení povstání zahynul poručík Rudolf Borovec. Během října se postupně zhoršovala situace povstalců po masivním útoku posílených německých jednotek. Dne 25. října 1944 musel pluk ustoupit velké přesile a jeho piloti se přesunuli zpět do SSSR. Ostatní pod velením kapitána Rejthara pokračovali dále v mimořádně náročných podmínkách v boji v horách. Příslušníci jednotky tak naplnili svůj úkol a v daných poměrech prokázali příkladnou bojovou připravenost a schopnost improvizovat v rychle se měnící situaci. I jejich stopa v SNP je velice významná, zvláště v situaci, kdy bojovali proti velké přesile fašistů.

Pro celé povstání byla nesmírně důležitá pomoc dopravovaná letecky ze Sovětského svazu. Zásadní roli v tomto směru plnilo letiště Tri Duby. Po válce na tuto nedílnou součást průběhu SNP vzpomínal pilot František Fajtl: „V noci 12. října 1944 zase přiletěli na letiště Tri Duby sovětští dopravci na letounech typu Dakota a LI -2, aby vyložili náklad materiálů pro bojovníky Slovenského národního povstání. Říkalo se jim všeobecně furmani. Často jsem docházel buď sám, nebo s náčelníkem štábu 1. leteckého stíhacího pluku Rejtharem v noci do jejich leteckého přístavu, protože zásobovali i naši jednotku. Pozoroval jsem je při práci s obdivem. Vždyť nejednou za špatného počasí píchali mraky jenom podle svých propočtů, protože na Slovensku neexistoval naváděcí systém, který by řídil jejich sestupy nebo je vedl přesně po trase. Museli si všechno vypočítat sami. Mám dojem, že velitelství sovětské 2. letecké armády, pod jehož velení spadali, určovalo k tomuto těžkému a zodpovědnému úkolu jenom své nejvyspělejší a nejzkušenější osádky.“ (František Fajtl, Vzpomínky na padlé kamarády)

Jan Šverma v SNP

Významný představitel prvorepublikové KSČ, nadaný novinář, čelná osobnost Rudých odborů, spoluzakladatel Svazu komunistické mládeže Československa a ve 30. letech i poslanec Národního shromáždění, Jan Šverma, se stal svou mimořádně aktivní několikatýdenní činností trvající od konce září 1944 až do své smrti 10. listopadu, známou osobností SNP. Na Slovensko byl vyslán ze SSSR jako představitel moskevského vedení KSČ, aby plnil především organizační a politické úkoly. Na povstalecké území přiletěl v noci z 28. na 29. září 1944. Ujal se ihned po příletu svých povinností s poctivostí a obětavostí sobě vlastní. Stal se členem vojenské rady Hlavního štábu partyzánského hnutí. Organizoval, plánoval, psal, hovořil na veřejných schůzích a shromážděních i neúnavně povzbuzoval k odvaze a boji proti nepříteli. A především sám přitom šel vždy příkladem. Zapojil se později i do boje, když v nepříznivé situaci odmítl odletět zpět a setrval s bojovými druhy po ústupu povstalců do hor, ač byl v té době nemocen. Odmítl opustit Slovensko jedním z posledních letadel. Nakonec se mu stal přechod hor osudným a pod Chabancem jej v náročném přechodu hor v krajně nepříznivém počasí v ústupovém pochodu známém jako pochod bílou smrtí zastihla smrt.

„S příjezdem Švermy se silně zaktivizovala agitačně masová práce mezi obyvatelstvem a povstalci. Ve všech městech a vesnicích se konala shromáždění a demonstrace s heslem mobilizace všech národních sil do boje s nepřítelem“, vzpomínal na Švermovo působení během SNP koncem 50. let plukovník Alexej Asmolov. Šverma veřejně hovoří a burcuje v obcích, městečkách i městech, navštěvuje například Badín, Šalkovo, Čerín, Kremničko, Podbrezovou, Detvu, Zvolen, Bujakovo. Kromě množství jiné práce si našel čas i na napsání důležitých textů pro redakci povstaleckých novin Pravda, kterou navštívil záhy po svém příletu na povstalecké území.

Šverma opakovaně připomíná při různých příležitostech, že nová republika Čechů a Slováků po válce musí být skutečně nová, žádný návrat do dob první republiky nepřipadá v úvahu. Svůj zásadní projev přednesl na zasedání Slovenské národní rady v Banské Bystrici 3. října pod názvem Nové Československo musí být opravdu nové – „Boj slovenského lidu je nesmírným přínosem pro celý náš československý osvobozenecký boj, pro společný boj našich národů proti společnému nepříteli a za společný cíl – za lidovou, demokratickou, sociálně i národnostně spravedlivou Československou republiku. ….. Slova o tom, že lid je zdrojem veškeré moci, nesmějí zůstat prázdnými slovy, musejí se stát skutečností. … Československá republika musí nově řešit i otázky vnitropolitické. Jde především o vztah jednoty a uznání slovenského národa.“

Jan Šverma se během SNP věnoval kromě otázek bezprostředně souvisejících s organizací boje proti okupantům i několika dalším tématům, a to zejména s přesahem do budoucna. K nim patřila činnost Národních výborů, rolnická otázka, vztah Čechů a Slováků v osvobozené vlasti, či sjednocení odborů. V této souvislosti sklidil velký ohlas jeho referát přednesený na sjezdu závodních výborů v Podbrezové dne 15. října 1944. Jeho slova o nutnosti vytvoření jednotné odborové organizace a potřebě spravedlivého řešení národnostní otázky po válce se setkala s velmi kladným přijetím. Dle pamětníků byl ze všech řečníků právě Švermův projev odměněn největším potleskem přítomných.

Dne 22. října 1944 vychází v Pravdě jeho poslední článek nazvaný Boj poslední a boj nejtěžší. Povzbudil v něm všechny bojovníky a vyzval ke zmobilizování všech sil do rozhodujícího období povstání, připomněl, že porážka okupantů je otázkou krátkého času a že naše budoucí svoboda bude zajištěna zejména bojovou silou Rudé armády.

Na konci října se vojenská situace povstaleckých vojenských jednotek velmi zhoršila. 26. října ráno začala urychlená evakuace Banské Bystrice. O den později město padlo. Přes vesnici Turecká a Donovaly se přeskupovala i skupina v níž se nacházel Jan Šverma, který měl dál pokračovat s lidmi ustupujícími do hor. Skupina se přesunovala dále přes Prašivou na Solisko. Ustupující kolona se poté na několik dní zastavila v dolině pod Magurkou na severním svahu Nízkých Tater. Šverma se i zde stále cítil schopný pokračovat v dalším náročném pochodu zasněženým horským terénem.

Po rozhodnutí vést další trasu pochodu přes Chabanec, bylo třeba po oslavách Říjnové revoluce 7. listopadu v provizorních podmínkách drsných hor, kde Jan Šverma pronáší svoji poslední veřejnou řeč v životě, opět zahájit pochod. Pro velkého vlastence nyní začíná skutečný boj poslední, boj nejtěžší, boj osudový. Zde se dne 10. listopadu 1944 naplnil jeho známý a často citovaný výrok: „Přišel jsem na Slovensko pomáhat a bojovat a nikdy bych se slovenskému lidu nemohl v budoucnosti podívat do očí, kdybych jej v nejtěžších chvílích opustil. Ať mě samotného postihne stejný osud jako ty, kteří budou v horách bojovat.“

Jan Masaryk o SNP

Z hlediska čs. zahraničního odboje zaujímá svébytné postavení české vysílání z Londýna. 8. září 1939 zahájil vysílání z Londýna Jan Masaryk. Zprvu hovořil k posluchačům po rozhlasových vlnách přibližně jednou do měsíce. Později v pravidelných týdenních relacích, obvykle ve středu. Jelikož plnil důležité diplomatické úkoly několikrát během vysílání z Londýna za války byla v těchto relacích delší pauza. Posluchači poté s o to větší pozorností naslouchali prostým slovům, která však vždy mířila přesně k jádru popisovaných témat a událostí, tak aby jim rozuměl úplně každý. Knižní vydání těchto Masarykových promluv (Jan Masaryk, Volá Londýn) k posluchačům doma je do značné míry i kronikou válečných událostí, tak jak je přinášel čas, se všemi dramatickými změnami na válečných frontách i v zázemí. Jan Masaryk se nemohl, jak také jinak, vyhnout ani Slovenskému národnímu povstání. Je dobré si připomenout jeho typickou češtinu a osobitá sdělení, která byla právem tolik sledována posluchači.

„A nyní zpráva o velkém povstání, o spojení pravidelných slovenských vojsk s oddíly partyzánů, o bojích na severním a západním Slovensku, o celonárodní otevřené válce Slovenska s německým nepřítelem. Nyní dochází k tomu, co jsme všichni očekávali a čím jsme teď, když k tomu došlo, hluboce dojati. Slovenský lid dává odpověď zrádcům, kteří by ho chtěli přivést do záhuby. Před celým světem prokazuje své skutečné cítění, svou věrnost demokracii. Je první, který na domácí půdě v otevřeném pravidelném vojenském boji bojuje se zbraní v ruce za Československou republiku. Je to událost historického významu, která upevní společný život Čechů a Slováků více než všechno, co se stalo doposud. Naše srdce a všechna naše pomoc je s vámi, moji drazí! Z českých zemí se vám musí dostat veškeré pomoci. Naši mladí mužové si najdou cestu k vám, na slovenské území, a připojí se k boji za společnou vlast. Naše dělnictvo pracující doma, v Rakousku, Slezsku, nemá na Slovensko daleko. Naši železničáři vědí, co to znamená, jedou – li českým územím Němci do boje proti Slovákům. Vaše vystoupení, slovenští bratři, je signálem pro vystoupení všech Čechů! Ještě jednou díky – a Bůh vás posiluj ve spravedlivém boji, který skončí brzy a vítězně.“ (Jan Masaryk, Londýn 30. srpna 1944)

„A teraz vy, moji drahí bratia Slováci! Už štrnácť dní bojujete proti nemeckej presile. A bojujete skvele. Máte za to obdiv celého slobodného sveta a lásku svojich českých bratov. Boh vám žehnaj ve vašom svätom zápase.“ (Jan Masaryk, Londýn 13. září 1944)

„Čtyři týdny se už drží naši stateční Slováci. A nejen drží, nýbrž vracejí německé rány stejně tvrdými ranami slovenskými a na některých úsecích jsou v útoku. Mluvil jsem v poslední době o bojích na Slovensku s britskými politiky, s vysokými americkými důstojníky a se sovětskými diplomaty a chtěl bych dnes říci domů, že váš zápas sledují na spojeneckých místech se zájmem a s obdivem. … Čtu a někdy poslouchám ty slátaniny bratislavského rozhlasu. Jednou říkají, že jde celé Slovensko za nimi, ale současně prosí, aby se k nim vrátili pobloudilí vojáci a důstojníci. Jednou říkají, že povstání dělají jen Židi, kapitalisti a Češi, jindy nadávají na bolševické bandy. My víme, že boj proti Němcům, Maďarům a bratislavským mocipánům vede všechen slovenský lid. A když tam jsou v jedné řadě komunisti i kapitalisti – nevím ovšem, kdo by na Slovensku mohl být nazván kapitalistou – a když tam jsou evangelíci a katolíci v jedné řadě s tou zbývající hrstkou Židů, je to dobré a ukazuje to proti všem bratislavským klevetám, že Slovensko je sjednoceno a že bojuje za svou Československou republiku. A je dobré, velmi dobré, že mezi slovenskými bojovníky jsou chlapci z českých zemí. Co se nás jednoho proti druhému naštvali! Jednooký vrah Frank dostal od Tisa Pribinův řád, na Slovensku museli psát proti Čechům a v Čechách se šířily pomluvy o slovenské zradě. A vidíte: na Slovensku zazněl první výstřel a již přicházejí chlapci od Moravy a hájí v slovenských řadách naši společnou trikoloru. … Ve chvíli, kdy naše česká a slovenská srdce bijí v unizonu pod dojmy slovenských událostí, rozvíjí se na ostatních frontách poslední jednání gigantického zápasu o svobodu lidstva. Na Západě se chystá rozhodný úder, který ochutná Německo už na vlastní půdě. Na východě likvidují ruští bohatýři německé v Estonsku a Lotyšsku a brzy se začne konečný výprodej německé slávy a válečného umění v samotném Německu. Přijdou správci konkursní podstaty, správci přísní a spravedliví, kteří předloží seznam všech vražd a lupů. A na cestě se asi zastaví v Maďarsku, které nás dosud nezklamalo a pomáhá vytrvale Němcům. Pak teprve začne být dobře u nás a jinde, pak teprve začneme od základů budovat obnovenou a posílenou republiku, zbaveni německých a maďarských parazitů. Mám dojem, že by můj otec řekl: Tož dělají to ti Slováci dobře!“ (Jan Masaryk, Londýn 27. září 1944)

Naléhavý a stále aktuální hlas ze Slovenska

Pokud se hovoří či píše o Slovenském národním povstání, jistě se patří, aby závěrečnou část obstaral hlas ze Slovenska. Právě proto stojí za to si zde oživit text, který vyšel v knize slovenského autora Karola Ondriaše, vydané již v roce 2005 a nazvané To je ono! Po 15 rokoch! Čierna kniha „nežnej“ revolúcie. Slovenský levicový intelektuál zde v jedné stati v závěru své práce jednak stručně a mimořádně výstižně popsal význam SNP, současně přitom popsal problém, který je stále aktuální, a to nejen u nás, a nejen na Slovensku. Jde o přepisování dějin dle požadavků současných vládnoucích elit. Věc nesmírně nebezpečná. Je nutno jí stále čelit při každé vhodné příležitosti, a to silou historické pravdy, silou konkrétních argumentů. Toto úsilí nesmíme vzdávat, ani proti brutální přesilovce těch, kteří plně uplatňují svůj vliv ve školách, v médiích, prakticky v celém veřejném prostoru, aby dějiny zásadním způsobem deformovali k obrazu svému a svých chlebodárců. Je to povinnost všech poctivých lidí. Obzvláště pak při vědomí obrovských obětí boje proti fašistickým okupantům za 2. světové války, milionů padlých příslušníků Rudé armády, mnoha zastřelených z řad různých odbojových skupin, zabitých partyzánů, umučených vlastenců v koncentračních táborech a mnoha dalších.

„Sila profesionálnej totality sa denne predvádza v bežnom živote aj na Slovensku, pričom večšina obyvateľov to nestačí ani zaregistrovať. Ako príklad uvediem každoročné oslavy oslobodenia Československa od fašistickej okupácie sovietskou Červenou armádou v druhej svetovej vojne a oslavy SNP po prevrate 1989.“

„V oslobodzovacích bojoch do fašisteckej okupácie v rokoch 1944 a 1945 stratila sovietska Červená armáda na území Československa 160 tisíc vojakov. Neviem, koľko stratila americká armáda vojakov pri oslobodzovaní Slovenska, odhadujem, že menej jako 160 vojakov a možno menej ako sedem vojakov. Pri oslobodzovaní Slovenska v SNP bojovalo 65 tisíc povstaleckých vojakov v radoch 1. čs. armády a okolo 18 tisíc partizánov. Povstaniu pomáhal hlavne Sovietsky zväz. Proti povstalcom bojovali jednotky šiestich divízií – 48 tisíc esesmanov a príslušníkov Wermachtu. Po potlačení povstania do hor nemecký fašisti vypálili na Slovensku 90 obcí, 5396 ľudí skončilo v masových hroboch, 50 tisíc občanov bolo odvlečených do koncentračných táborov!“

„Koncom augusta 2004 boli v Banskej Bystrici pompézne štátne oslavy 60. výročia SNP s účasťou zahraničných hostí a diplomatov. Na oslavách vystúpili prezident Slovenskej republiky, predseda parlamentu a predseda vlády SR. Vo svojich slávnostných prejavoch k 60. výročiu SNP dvaja najvyšší predstavitelia Slovenska nepoďakovali sovietskej Červenej armáde a sovietskym vojakom, ktorí najviac pomohli SNP. Dokonca sovietsku Červenú armádu a obete sovietskych vojakov při oslobodzovaní Slovenska a v SNP ani nespomenuli. Paradoxne počas každoročných osláv oslobodenia Československa od fašistickej okupácie a osláv SNP po prevrate 1989 sa nikto oficiálne neopovážil spomenúť termín „oslobodenie Slovenska sovietskou Červenou armádou“, neopovážil sa spomenúť termín „Červená armáda“ a dokonca ani termín „sovietski vojaci alebo sovietski partizáni.“ Médiá a nikto z vládnych predstaviteľov na oslavách sa neopovážil spomenúť 160 000 obetí sovietskich vojakov alebo poďakovať sa Sovietskemu zväzu za pomoc. Jednoducho sila profesionálnej totality to nedovolila. Dokonca při oslavách sa začala zdorazňovať pomoc americkej armády a amerických vojakov, kterých najväčšou pomocou bolo bombardovanie Slovenska.“

„Na Slavíne v Bratislave, kde sú pochovaní sovietski vojaci, sa počas osláv oslobodenia nezúčastnil nikto z vládnych predstaviteľov. Tento morálny úpadok je výsledkom sily profesionálnej totality, ktorá dostala zelenú aj na Slovensku po prevrate roku 1989.“

Co se vlastně změnilo za bezmála již dvě desetiletí od doby, kdy byly publikovány výše uvedené věty? Síla propagandy mající za cíl přepsat výsledky 2. světové války, její průběh, vznik a příčiny nabrala od doby, o níž psal autor výše uvedených řádků, jen dále na větších obrátkách a intenzitě. Proces přepisování a přepsání dějin přesně dle požadavků vlivných kruhů u nás i v zahraničí zahrnující odnárodnělé miliardáře, pohrobky nacistů a nepřátele pokroku a všeho vlasteneckého a levicového, se neštítí žádné lži a podlosti, kterak brutálně zaútočit na památku dávno mrtvých protifašistických bojovníků. Žádná podlost ani lež, třebaže jednoznačně bije do očí, jim není cizí. Většina pamětníků nás již opustila, a ačkoliv máme dostatek archivních materiálů, kvalitně zpracovaných vzpomínek pamětníků a mnoho dalšího materiálu jednoznačně usvědčujícího skutečné viníky, skutečné vrahy a na druhé straně popisující skutečné oběti, význam protifašistického odboje, výplach mozků ze strany médií neustále pokračuje. Vše má ovšem své meze, i účinky propagandy. V konečném důsledku se může již brzy obrátit proti těm, kdo za jidášský groš neváhají veřejně šířit lži a adorovat vrahy, pořádat hony na ty, kdo historickou paměť dosud neztratili a poctivě ctí fakta a v neposlední řadě se nezdráhají své postoje vyjádřit i veřejně, bez ohledu na možný osobní postih. Dějiny se totiž opakují a konečný účet bude nepochybně spravedlivě vystaven i těm, kdo se nyní považují za vítěze bitvy nad historií. Mrtví se již bránit a podat svědectví nemohou, toto za ně musíme udělat my.

Bc. Miroslav Pořízek