Pomohla by v San Juanu obdoba „pivního summitu“?

Podrobnosti

ze světa / Latinská Amerika|

6. srpen 2009|

TEN|

10239 x

Roberto Micheletti v Obamových očích už dávno prohrál. Samozřejmě nikoli proto, že je Pučista, ale že na ono obamovsky triviální „yes, we can, can you, too ?" odpovídá lapidárně: ani mne nenapadne. Situace honduraských pučistů přitom není jednoduchá. Na nikaragujsko-honduraském pomezí u Ocotalu, v kraji Nueva Segovia, buduje C.Reino, jeden z velitelů Manuela Zelayi „lidovou armádu", která má dnes zhruba tisíc osob, z těch pěti tisíc příchozích, kteří se už v této části Nicaraguy se svým prezidentem setkali. Zvolený prezident Manuel Zelaya v Managui jednal s americkým velvyslancem akreditovaným v honduraské Tegucigalpě, Hugo Llorensem, a natolik si s ním porozuměl, že Llorens odjížděl s dobrými dojmy. State Department ve Washingtonu D.C. pak opakoval svoji mírovou mantru, podle níž „poselství oběma stranám jsou jasná: Oscar Arías vypracoval účinný plán na řešení krize, a my podporujeme obě strany tak, aby byl přijat" (www.state.gov).
Toto setkání, ačkoli bylo běžné (velvyslanec u prezidenta země, v níž je akreditován), vyvolalo v Tegucigalpě vášně. Interimní prezident obratem prohlásil, že Honduras bude rád a s hrdostí čelit izolaci (elheraldo.com) a že za zavedení víz plánuje odvetná opatření vůči U.S.A. i EU, pokud by Spojené státy následovala. Jaká jiná opatření to budou, kromě zavedení víz, neupřesnil. A jeho představy nejsou známé. Známé je však to, že zatím přišel Honduras o 110 milionů dolarů, díky mnoha faktorům (i embargování) a jen Venezuela „přesměrovala" 600.000 barelů ropy, které země dostává, k jiným odběratelům. (Denní ztráta je 22.000 barelů ropy).
Protiopatření se přirozeně budou týkat i Hondurasanů, žijících v U.S.A. a Kanadě , protože jejich cesty za obchodem budou obtížnější. Nedivme se proto, že i pravicový miamský deník v diskuzi uvedl názor, že „Micheletti je loutkou v rukách usvědčeného zloděje aut R.Vasqueze, kterému únos prezidenta nikdo nezapomene." Pro únos Američané používají expresivní termín kidnapping (kid je hovorově děcko), jako připomenutí únosu Lindberghova dítěte a zavrženíhodnosti tohoto činu.
Jakoby se pohnula doba. Honduras zažívá neustálé a proměnlivé zákazy vycházení (tolik populární v tropech), výjimečné stavy (stát El Paraíso), lidé se seznamují s úřadovnami Národní policie (2.400 zadržených), sto osob je zraněno vážně, jsou už celkem čtyři mrtví. Každé větší podezřelé shromáždění policie „obdaruje" projektily se slzným plynem, na hranicích s Nikaraguou roste „digitální opona", odhalující pohyb osob i na základě „služeb" operátorů. Ty tam jsou doby infrahledů... Ti šťastní, kteří po dvanáctihodinovém pochodu přejdou hory do Nikaraguy, vyprávějí o tom, jak interimní režim rozšiřuje fotbalový stadion v Danli. Režim chce občany jednoduše izolovat tak, jak se izolovaný sám cítí. Jednání je přáním Američanů, ale je to také jediné, k čemu dospívá i Micheletti, když navrhuje přizvat ke stolu zástupce Guatemaly, El Salvadoru, Panamy a Kolumbie. Pokud by jednání probíhala osvědčeným michelettiovským způsobem, Středoameričané by si pravděpodobně místní tequilou con ají (s chili) nejraději vypálili oči. To by nebylo dobré. A protože víme, že Bud(weiser) nebude, mohl by Micheletti, který navíc prosazuje výměnu Aríase za svého uruguajského přítele Enrique V.Iglesiase navrhnout nesporné Bodegones. Aby jednající měli alespoň z něčeho dobré pocity, a aby „obamizovali" jednání, které tak jako tak proběhne podle přání Američanů. Pokud ne, stane se z ultrapravičáka Michelettiho „guerrillero", vzpurník a válečník. Což je kostým, v němž se jistě nikdy nechtěl vidět.
TEN

Komentáře