Nechceme nový Mariánský sloup na Staroměstském náměstí
- Podrobnosti
- Z domova / Podoteky|
- 11. únor 2020|
- Prof. PhDr. Stanislava Kučerová|
- 5627 x
Historička prof. PhDr. Stanislava Kučerová
Bílá hora – 8. 11. 1620
Den smutku – 21.6. 1621. Poprava české státnosti.
"Znovupostavení sloupu nemá s patriotismem nic společného. Naopak. Bylo by projevem hrubé necitlivosti k dějinám a znovu pokořujícím symbolem českého národního ponížení. Kam až se máme vrátit po převratu 1989? Opravdu až k Bílé hoře?"
Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den
Horo Bílá, horo kletá… .
Nesmiřitelné rozpory v boji o moc a bohatství mezi vládnoucími monarchy evropských velmocí, spory panovníků se zástupci šlechty a měst o účast na vládě proti nastupujícímu absolutismu, ideologické rozpory náboženské mezi katolicismem a protestantismem, následný spor o náboženskou snášenlivost proti příkazu vrchnosti vyznávat jedinou samospasitelnou víru, to všechno vyvolalo mezi feudálními monarchiemi dlouhotrvající celoevropský válečný konflikt – válku třicetiletou (1618-1648).
Shodou okolností třicetiletá válka začala u nás, v zemích koruny české. Česká šlechta, většinou po husitech protestantská, vyhlásila spolu s měšťany odboj proti panovníkovi. Ferdinand II., jehož děda si osudnou chybou předtím sami r.1526 dobrovolně zvolili, zavádí absolutismus. Nechce se s nikým o moc ve státě dělit. Absolutní moc královskou chce mít nejen pro sebe, ale i pro svou habsburskou dynastii dědičně. Dosavadní právo šlechty volit panovníka se tím ruší. Jako netolerantní katolík chce kacířský protestantismus ze země zcela vymýtit.
Stavovský odboj začal svržením, defenestrací panovníkovi věrných pražských místodržících, Martinice a Slavaty, do hradního příkopu. Pokračoval vojenskými šarvátkami a skončil nešťastnou bitvou na Bílé hoře ( 8.11.1620). Lehkomyslně prohraná bitva měla osudné následky. Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému království krutě pomstil. Hned po bitvě byla zavedena „normalizační“ násilná správa, v Čechách pod vedením pověřeného správce země Karla Lichtenštejna, na Moravě pod vedením kardinála Františka Dietrichštejna.
Konfiskační komise, vedená Lichtenštejnem, zabavovala majetek nespolehlivé domácí šlechty a obdarovávala jím hejna cizinců a dobrodruhů. Ani katolickou církev a jesuitský řád neminula výnosná odměna za věrnost císaři. Rozsah konfiskací byl nevídaný, dvě třetiny obhospodařované půdy padly do cizích rukou. Dosavadní náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli učitelé, nekatoličtí kněží (i J.A.Komenský), elita národa. Němčina se stala úředním jazykem, Dalimilova kronika a jiné knihy, novému režimu nepohodlné, byly veřejně katem spáleny. Nastal konec samostatnosti české a na dlouho zdánlivý konec českého národa vůbec.
V tom proudu neštěstí a hrůz, který tehdy zavalil naše předky, sluší se připomenout den 21. června 1621, symbolický konec českého odboje proti Habsburkům. V ten den bylo veřejně na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců stavovského povstání. Byli to 3 páni, 7 rytířů, 14 měšťanů. Další 3 měšťané skončili na šibenici. Mečem kata Jana Mydláře byli sťati spisovatel Václav Budovec z Budova (74 let), cestovatel Krištof Harant z Polžic a Bezdružic (57 let), stařeček Kašpar Kaplíř ze Sulevic (86 let). Vítěz se mstil surově. Mrskání, přibíjení jazyka. Jáchymu Ondřejovi Šlikovi byla uťata hlava a ruka, Slováku Janu Jeseniovi, lékaři a rektoru University Karlovy a příležitostnému diplomatu, byl nejdříve vyříznut jazyk, pak byl sťat a rozčtvrcen.
Sťaté hlavy pro potupu a zastrašení pověsili v železných klecích na Mostecké věži. Hrdina románu Z.Wintra, Mistr Kampanus, sleduje otřesen hrůzostrašnou exekuci z ochozu Týnského chrámu a vidí: Konec českého boje o stát a víru. Nejen vzbouřené stavy, nejen protestanti, celý národ tu utrpěl zničující porážku, zkázu, která ohrozila samu jeho existenci..
Uznávaný historik Josef Pekař, ač dobrý katolík, o Bílé hoře napsal upřímně, bez veškeré konfesionální předpojatosti : „ Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomu dni…Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních chrámů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi. ..Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“
Tři sta let trvalo, než se podařilo vlastencům, buditelům, obrozencům, v závěru i legionářům vrátit bezprávné, všestranně zdecimované etnikum, odsouzené k zániku, mezi evropské národy. Až po třech stech letech přestala být naše země nesvobodnou provincií státu nám cizího a stala se samostatnou československou republikou. Stalo se to 28. října 1918. Po celá ta předchozí tři století byla Bílá hora symbolem porážky, potupy a neštěstí.
Přední představitelé našeho národa v čele s T.G.Masarykem usilovali o „odčinění Bílé hory“. Když „muži 28.října“ sepisovali své provolání Národního výboru o samostatnosti československého státu, oslovili občany slovy: „Lide československý.
Tři sta let trvalo, než se podařilo vlastencům, buditelům, obrozencům, v závěru i legionářům vrátit bezprávné, všestranně zdecimované etnikum, odsouzené k zániku, mezi evropské národy. Až po třech stech letech přestala být naše země nesvobodnou provincií státu nám cizího a stala se samostatnou československou republikou. Stalo se to 28. října 1918. Po celá ta předchozí tři století byla Bílá hora symbolem porážky, potupy a neštěstí.
Přední představitelé našeho národa v čele s T.G.Masarykem usilovali o „odčinění Bílé hory“. Když „muži 28.října“ sepisovali své provolání Národního výboru o samostatnosti československého státu, oslovili občany slovy: „Lide československý.
Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa.“ Občané přijali ta slova s nepopsatelným nadšením, s neutuchající radostí. V revoluční euforii se všude věšely prapory, girlandy, shazovaly se rakouské nápisy a symboly, oblékaly se kroje národní a sokolské, na nárožích vyhrávaly kapely, zpívalo se a tančilo, jásalo a plakalo štěstím…
V této atmosféře se krátce po převratu, 3.listopadu, konal na Bílé hoře tábor lidu k uctění památky nešťastné bitvy 8.listopadu 1620. Po prvé se vzpomínalo svobodně a bez cenzury na ztrátu samostatnosti a svobody, po prvé bylo možno z právě získané svobody a samostatnosti upřímně se těšit.
V této atmosféře se krátce po převratu, 3.listopadu, konal na Bílé hoře tábor lidu k uctění památky nešťastné bitvy 8.listopadu 1620. Po prvé se vzpomínalo svobodně a bez cenzury na ztrátu samostatnosti a svobody, po prvé bylo možno z právě získané svobody a samostatnosti upřímně se těšit.
Bylo mnoho projevů, nadšených proslovů, radostných emocí, ale i beze sporu spravedlivého hněvu a lítosti nad ztracenými třemi sty lety. Když se lid večer vracel z manifestace, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy, skácel Mariánský sloup, který se tu týčil jako symbolický pozůstatek právě povaleného režimu.
Pomník, dílo sochaře J.J.Bendla ( 1620-1680), byl vztyčen r.1650 z vůle panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad českou reformací a českým stavovským státem. Bylo to dva roky po Vestfálském míru, tragicky osudném pro Čechy doma i v exilu. Jako hlavní podněcovatel obrazoborecké akce se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882-1947), zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy, známý z literatury jako Franta Habán ze Žižkova. Nemusíme souhlasit s kácením pomníků. Ale nemůžeme popřít, že tehdejší mstitelé historické nespravedlnosti právem v Mariánském sloupu spatřovali symbol církevní i světské reakce.
Ferdinandovo vítězství v „české válce“ bylo jen prologem k sérii dalších válek, v kterých proti sobě bojovaly země katolické ligy a protestantské unie. Žoldnéřská vojska obou stran, vedená ctižádostivými generály, (byl mezi nimi i Albrecht z Valdštejna), přelévala se ze země do země a doplňovala si často chybějící žold loupením a pleněním vesnic a měst, kterými procházela.
Pomník, dílo sochaře J.J.Bendla ( 1620-1680), byl vztyčen r.1650 z vůle panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad českou reformací a českým stavovským státem. Bylo to dva roky po Vestfálském míru, tragicky osudném pro Čechy doma i v exilu. Jako hlavní podněcovatel obrazoborecké akce se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882-1947), zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy, známý z literatury jako Franta Habán ze Žižkova. Nemusíme souhlasit s kácením pomníků. Ale nemůžeme popřít, že tehdejší mstitelé historické nespravedlnosti právem v Mariánském sloupu spatřovali symbol církevní i světské reakce.
Ferdinandovo vítězství v „české válce“ bylo jen prologem k sérii dalších válek, v kterých proti sobě bojovaly země katolické ligy a protestantské unie. Žoldnéřská vojska obou stran, vedená ctižádostivými generály, (byl mezi nimi i Albrecht z Valdštejna), přelévala se ze země do země a doplňovala si často chybějící žold loupením a pleněním vesnic a měst, kterými procházela.
Evropa byla zdecimována válkou, hladem, morem. Naše země ztratily tehdy většinu obyvatel. Pověstná „třicetiletá“ válka skončila politicky r.1648 vestfálským mírem (uzavřen v Münsteru) a vojensky shodou okolností zase v Čechách, kde se právě potýkali Švédové s Pražany.
Mírové smlouvy přinesly dílčí uspokojení většině zúčastněných: Francie získala část Alsaska, Švédové část Pomořan, německá knížata nezávislost, Habsburkům zůstaly české země v absolutistickém držení podle hesla Cuius regio, eius religio. Marně se Komenský obracel na švédské představitele, s kterými dlouhodobě spolupracoval. Jeho návrhy zůstaly oslyšeny. Češi doma zůstali v bezprávném postavení, Češi v exilu naději na návrat do vlasti definitivně ztratili.
Největší zisk z výsledků třicetileté války měla u nás církev katolická. Dvě stě let neúspěšně usilovala o vyhubení „ kacířů“, a tu se dostavilo nečekané vítězství. Rozezněly se zvony k díkůvzdání Panně Marii Vítězné, která prý způsobila na Bílé hoře zázrak. Zázračný obraz údajné ochránkyně katolíků byl poslán do Říma.
Největší zisk z výsledků třicetileté války měla u nás církev katolická. Dvě stě let neúspěšně usilovala o vyhubení „ kacířů“, a tu se dostavilo nečekané vítězství. Rozezněly se zvony k díkůvzdání Panně Marii Vítězné, která prý způsobila na Bílé hoře zázrak. Zázračný obraz údajné ochránkyně katolíků byl poslán do Říma.
Každoročně se pod ním koná okázalá týdenní slavnost na poděkování za vítězství nad českými kacíři. V Mnichově byl vztyčen první vítězný Mariánský sloup a pak podobné sloupy byly stavěny po celé katolické Evropě: na oslavu české porážky.
Právě k těmto sloupům patří i ten na Staroměstském náměstí, postavený r.1650, stržený 1918 a vymáhaný k znovuobnovení v našich časech.
Právě k těmto sloupům patří i ten na Staroměstském náměstí, postavený r.1650, stržený 1918 a vymáhaný k znovuobnovení v našich časech.
Má být vztyčen zase tam na Staroměstském náměstí, nedaleko místa popravy vůdců stavovského povstání. Chlácholí nás, že prý sloup vznikl na památku boje studentů a měšťanů, kteří odrazili útok Švédů na Prahu.
Takže hold lokálnímu patriotismu, nikoli symbol nenáviděné poroby, vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a následné kolonizace a rekatolizace země. Jenomže jen nezasvěcený neví, že v těch střetech se Švédy, ať v Praze, ať v Brně nebo v Olomouci, šlo vždycky o boje vojsk protestantské unie, s kterou představitelé našeho národa spojovali své naděje, proti vojákům katolické ligy, proti „císařským“, proti Habsburkům, proti našim potlačovatelům.
Komentáře
Facebook komentáře
Nejčtenější za poslední týden
- Čelíme mimořádné události. Washington se rozhodl jít do války s Ruskem.
- Z PRONEWS (22.11. - 23.11.2024): Rusové zveřejnili cílovou mapu Evropy pro mezikontinentální střelu RS-26 Orešnik...
- Lidová tvořivost nejen na téma fialové žumpy (III.)
- Z PRONEWS (23.11. - 24.11.2024): Mohutný ukrajinský úder v Kursku: 10 balistických raket ATACMS vypuštěno ve snaze zastavit ruský postup
- To by byly čtyři nejbezpečnější země na světě, pokud by vypukla třetí světová válka
- Panika ve Washingtonu: “Nechceme válku s Ruskem”
Související články
