ZÁZRAK SE NEKONAL

Já si jenom v tomto textu dovoluji veřejně sdělit dvě okrajové myšlenky ke skončeným volbám.

Tady je ta první. Už výsledky prvního kola jasně ukázaly, že skutečným vítězem těchto voleb bude Husákovsko-Jakešovská personální, oni jí říkali „kádrová politika“. Oba postupující kandidáti totiž pocházeli z líhně normalizační nadvlády KSČ. Takže ve druhém kole už se rozhodovalo jenom o charakteru budoucí totality. Zda bude k lidu přívětivější, či zda půjde o bezohledně byrokratickou až kasárenskou nadvládu nad vším životem v zemi.

Všichni, kdo argumentují, že je to naopak prohra oné kádrové politiky KSČ, protože oba kandidáti byli přece členy KSČ, kteří nakonec „převlékli kabáty“ totiž jenom dokazují, že nepronikli do tajů kádrové politiky normalizační KSČ. Od samého počátku normalizace vůdcům KSČ vůbec nešlo o nějaké obecné marxistické či podobné ideové přesvědčení budoucích „kádrů“. Oni pouze potřebovali bezmezně loajální osobnosti.

A nejsilnější motivaci každé loajality v žádném případě nezajišťuje ideologie, naopak, ta bývá příliš často důvodem k opozici. Spolehlivou motivací loajality je co nejsilnější touha po kariéře, co nejvyšší až chorobně vysoká ambicióznost a samozřejmě patřičně bezskrupulózní charakter. Nechávám na posouzení čtenářů, nakolik oba kandidáti tyto představy normalizační politické moci KSČ naplňovali.

A nyní k druhé myšlence. Hodnotím si pro sebe celou kampaň jako nej nenávistnější, jaké jsem byl v naší zemi svědkem. Tvrdím, že nešlo o běžnou nenávist a už vůbec ne o celkem obvyklé vášně či podobné výstřelky emocí časté při jakékoliv soutěži. Tentokrát v kampani došlo k vytvoření celkové atmosféry až existencionální nenávisti. Zase nešlo o náhodu. Viděl jsem v tom pouze souvislost s atmosférou strachu, která začala onou připomínanou cenzurou „neloajálních názorů“, postojů a chování.

Za svůj život jsem zažil pouze jednou tak vypjatou atmosféru ve společnosti. Bylo to v den konce války, kdy si dav vyřizoval účty s Němci, kteří nestačili utéct, a především s místními kolaboranty. Kdo tu atmosféru nepamatuje, tak mu ji v krátkosti popíšu. Jako osmiletý klučina jsem v první den „míru“ byl svědkem toho, jak moji sousedé vodili kolem náměstí na provaze jako tele na porážku místního kolaboranta zabaleného ve vlajce s hákovým křížem.

Jak to s ním skončilo jsem se nikdy nedověděl, protože mě matka zahnala domů a já později nenašel odvahu si to zjišťovat. Ovšem o holubičí povaze mých známých to určitě nesvědčilo. Strašné ovšem je, že něco z oné nenávisti v městečku ještě dlouho působilo. A já si dovoluji pochybovat o tom, že ta současně probuzená nenávist tuto společnost dnešním dnem konce klání opustila.

Stanislav A. Hošek