Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

GENERÁL „ANTE“ HRADČANY

Úvodní poznámka.

Jsem toho názoru že rozumný občan posuzuje politiky podle jejich činů a ne slov. Proto zodpovědný volič nevolí do profesních politických funkcí od obce přes kraje po ústavní činitele nikoho, jehož činy neumí posoudit z jeho předešlého politického rozhodování. Proto obvykle bývá zodpovědný volič rozhodnutý koho bude volit, již dávno před „show“, které se v tomto politickém režimu říká předvolební kampaň. Podle mého přesvědčení získaného dlouholetým občanstvím z předešle napsaného vyplývá, že zodpovědný občan nikdy nebude v pozici voliče do placené funkce volit nikoho, koho nezná z jeho předešlé politické činnosti. Nadtož aby zvolil do nejvyšší ústavní funkce člověka, který představuje v politické části veřejného prostoru něco jako nepopsaný papír. Pokud se tak rozhodne dokonce voličská většina, vždycky to signalizuje revoluci, puč nebo tichý převrat.

  • general-ante-hradcany

Několik vět o všeobecném charakteru politického prostoru.

Když komunisté, vesměs předváleční členové KSČ, se dostali v roce 1948 k moci, začali v politickém prostoru budovat kariérní zvyklosti, oni tomu říkali kádrovou politiku pro budoucí politické funkce, na dvou základních principech. Posměšně se tomu říkalo že adept na politické funkce musel mít „půdrol“ a „klapoklidez“. Čili původ dělnicko-rolnický a kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. Tedy obecně původ ve společenské třídě nastolené vládnoucí moci a ideové přesvědčení oné nové moci.

Přeskočím nyní dvě desetiletí abych zdůraznil, že v období normalizace tehdejší vedení státostrany pro kariérní postup jak v politice, tak kdekoliv jinde ve veřejném prostoru (rys totality), vyžadovalo výslovný souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území a veřejné nekritizování dokumentu ÚV KSČ nazvaného „Poučení z krizového vývoje“. Jinými slovy plnou loajalita k vedoucím funkcionářům „státostrany“. Závěr dosud napsaného je jasný. Do roku 1968 bylo nutné pro politickou kariéru mít pevné ideové přesvědčení, které si dovedla vrstva komunistických funkcionářů dlouhodobým sledováním činnosti veřejně aktivních lidí solidně vyhodnotit. Za dvacetileté normalizace se ke kariéře obecně naopak žádala pouze a výhradně přísná loajalita k vládnoucí špičce. Což si rovněž dokázala tehdy ohlídat, třeba i za pomoci StB a dalších orgánů moci.

Pohled na současnou politickou složku veřejného prostoru.

Soudím, že jakési společenské vědomí si každý začíná budovat vstupem do školy. Nejstarší současní volící občané, kteří vůbec nebyli poznamenáni životem pod nadvládou KSČ nemají tedy dneska ani čtyřicet let. Prakticky ale jde o dvě úplně nové generace voličů. Je logické, že také zemřely dvě generace nejstarších občanů. Což zásadně změnilo celý elektorát, ovšem bližší rozbor onoho jevu není předmětem tohoto textu, tak se o něm dále nerozepisuji.

Téměř všichni, kdo prošli atmosférou let 1948 až 1968 jsou mimo aktivní věk. Ti nejmladší z nich mají přes šedesát a ti nejstarší už přes osmdesát. Ve věku nejvhodnějším pro politické funkce jsou nyní lidé, jejichž životní ambice se zformovaly v době normalizace, Což značí že jsou vychováni k věrnosti a minimálně loajalitě vůči mocným. To si vyhodnocuji coby základní, ne-li doslova určující rys politické části současného veřejného prostoru a nejenom její.

Každý čtenář ať si podle svých zkušeností vyhodnotí, nakolik v současném politickém prostoru je loajalita dominujícím prvkem, a to nejen pro kariéru, ale už třeba pro udržení si svého zaměstnání. Nemluvě už o mediální šikaně a jiných zhůvěřilostech, které jsou stále četnější. Zvláště pod nadvládou manipulativních medií, která již dávno rozdělují společnost na elitu a ostatní, nebo zveličují roli vůdců politických stran. A samozřejmě ať se každý následně zamyslí, ke komu je ten, či onen politik, nadtož státník loajální.

Jen dvakrát o generálu panu Petru Pavlovi

Generál pan Petr Pavel (P.P.P.) byl pro naprostou většinu občanů, a voličů doslova nepopsaným archem papírem. Takže se pro něj mohli rozhodovat jenom podle jeho názorů proslovených v rámci předvolební kampaně. Což je první občanskou chybou každého voliče, nadtož těch mladších, kteří jej neznají z jeho činů ve vojenské kariéře. Ve volební kampani i podle dávné tradice panující již od dob slavného Bismarcka totiž může politik lhát, i když jen ve třech případech, před volbami, za války a po lovu. S ohledem na současnou situaci ve svět měl P.P.P. „oprávnění“ lhát dokonce hned ze dvou příčin. Ale i když nelže čili slibuje nesplnitelné a nepřekrucuje své minulé jednání, tak každý zcela logicky v předvolební kampani zveličuje a zdůrazňuje co mu prospívá a zamlčuje, co by mu mohlo uškodit.

Generál zvolený do pozice občana s občanskou legitimací číslo jedna podle mnoha svých vyjádření šel od dětství za svým cílem. Přece již ve čtrnácti letech nastoupil na vojenské gymnázium. Celý svůj dospělý život prožil v atmosféře nadvlády KSČ. A nejen to, kariéru si začínal budovat v době normalizace čili ve vrcholné éře loajality k nejmocnějším, která se musela prokazovat činy. Ty jeho s vysokou pravděpodobností byly pro režim dostatečně přesvědčivé, když dostal jako důstojník šanci stát se členem KSČ. V té době měli jednoznačnou přednost ke vstupu do strany pouze dělníci, protože právě oni o vstup do KSČ neměli prakticky zájem. Jak se tehdy říkalo, lopatu mu to z ruky nevzalo. Podle mých zkušeností musel být „soudruh důstojník“ nejen loajální, ale aktivně loajální, když dostal šanci vzdělávat se na rozvědčíka, a ještě k tomu nasazovaného pro službu v nepřátelské cizině.

Což je hned dvojstupňová důvěra, ve spolehlivost vojáka a aktivismus občana. Bylo to totiž v době, kdy řadový občan se do oněch zemí dostal jen výjimečně, a to ještě po pohovoru na StB, a dalších složitých formalitách, protože režimu vadilo, kdyby tam emigroval. Pan generál je tedy ambiciózní, v mých očích až nekriticky, a možná až chorobně. A je vychován k dosahovávání své kariér věrnou službou mocným.

Nejsilnější politická sdělení po zvolení za hlavu státu.

Opět se v tomto textu zaměřím pouze na dvě sdělení.

Za prvé pan generál několikrát zdůraznil svůj vysoký mandát. Média jej pak příliš často pasují na osobnost, která má nejvyšší mandát v novodobé historii ČR. On sám ve svých rozhovorech po zvolení se vyjadřuje způsobem, který asociuje dojem, že jeho názor je názorem, nebo dokonce zájmem a přáním celé naší společnosti. Vidím v tom riziko autoritářství, a to minimálně. Pro případy státní nouze pak jistojistého diktátorství.

Za druhé pak začnu citátem. Jde o vyjádření P.P.P.pro časopis Respekt, v němž mimo jiné říká, cituji: „…a vysoká účast ve volbách, ona vysoká očekávání dávají prezidentovi možnosti, jak věci ovlivnit, aniž by musel nějak uvažovat o posílení kompetencí. Bude to spíš o tom, jak se podaří využít okno příležitosti, které se tady nabízí. Nejenom tím, že teď budeme mít rok a půl klid od veškerých voleb, ale také tím, že se momentálně sešla konstelace ústavních činitelů, kteří jsou schopni spolu komunikovat a hledat věcná řešení. Půjde o to jak se tedy podaří nastavit trend změn. A o to se samozřejmě chci snažit. Jsou si toho vědomi i ostatní ústavní činitelé, že tady taková příležitost teď je a chápou moc dobře, že když ji promarníme tak můžeme ztratit mnohem víc než jenom příštím volby“.

Pan generál potvrzuje, že svůj vysoký mandát vnímám coby šanci zasahovat do politiky i neústavním i když ne protiústavním jednáním. Oznamuje dále, že ve státě došlo k takové konstelaci, rozuměj koncentraci moci, že ta je schopna prosadit jakoukoliv změnu. A ujišťuje veřejnost, že za těch několik dní dokonce už ví, že šanci, „okno příležitosti“ k prosazení změn všichni nejvyšší ústavní činitelé jsou rozhodnuti nepropásnout. Nevím proč, ale nějak mi to připomnělo atmosféru po únoru 1948, kterou si pamatuji, a dokonce velmi dobře hned od prvních týdnů.

Stanislav A. Hošek

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře