Zápisník z Káhiry, díl druhý

Podrobnosti

Téma / Téma na tento týden|

9. leden 2010|

Tereza Spencerová|

13869 x

V předchozím vstupu jsem při zmínce o zdejším al kahúlu vynechala pivo. Hned to napravím. Doma ho prakticky nepiju, ale tady, ve zdejším počasí, přijde semo tamo vhod. A propos, počasí. Je tady aktuálně něco přes dvacet stupňů (různé televize a noviny hlásí různé údaje, a to od 19 po 26 stupňů), což vůbec nemíním jako skrytý posměch všem, kdo u nás doma čekají na přívaly sněhu. (Mimochodem, o sněhových přívalech v Evropě tady mluví ve zprávách jako o události číslo jedna, nerozumím sice, co říkají, ale tváří se u toho hrozně vážně). Tady je ale příjemně, žádné čtyřicítky jako v létě. Jak mi dneska vysvětlil jeden šíšař, mají v Egyptě „only summer and no-summer" a tenhle nynější „no-summer" je nejlepší. Což mi připomíná, že tu prý stále ještě platí zákon ještě z Násirových dob, který umožňuje lidem zůstat doma, pokud teploměr ukazuje tuším že přes 42 stupňů (tenhle teplotní údaj se taky liší podle zdroje). Potíž je ale v každém případě v tom, že tuhle teplotu musí oznámit vládní meteorologický ústav, a protože vláda nechce, aby lidé zbytečně v létě lelkovali doma, tak nikdy víc než 42 stupňů neoznámí, ať mají doma na teploměru za oknem třeba přes šedesát. V takovém vedru se ale beztak nic smysluplného dělat nedá, a tak se přes den ostentativně klimbá a třeba baráky se stavějí v noci, za světel tu loučí, tu reflektorů. Prostě v milosrdném chládku noci potmě cosi nabastlí a teprve ráno vidí skutečný výsledek svého snažení. Mimochodem, nadměrné používání této praxe vysvětluje nejen to, že tu domy nadmíru často padají i s lidmi uvnitř, ale i mnohé jiné záhadnosti egyptské reality obecně.

O tom ale třeba někdy příště, teď zpátky k pivku. Kdysi, ještě za našeho totáče, v Egyptě postavila pivovar belgická Stella Artois, nicméně když její sládci viděli, jak Egypťané k vařbě zlatého moku přistupují, v panice zdrhli. Nedokázali ale donutit místní k tomu, aby na svých produktech přestali používat etiketu Stelly, a tak se údajně belgické pivo slující kvalitou podepsalo na žaludečních problémech několika generací Egypťanů i žíznivých turistů. Dneska je situace jiná, do ruky to vzal Heineken a k dispozici je hned několik druhů piva včetně točeného, které považuju za srovnatelné s našimi desítkami. Dneska jsme si s kamarádem dali čtyři piva značky Sakara Gold - za vyvolávání muezzína z nedaleké mešity chutnalo opravdu dvojnásob -- a je mi fajn. Jinými slovy, Češi nemusejí mít před cestou do Egypta strach. Tedy, přinejmenším z absence piva.

Pivo tu v posledních dnech ostatně teklo proudem, protože koptové, místní křesťani spadající pod řeckou pravoslavnou církev, slavili 7. ledna Vánoce. A důvod k napití tu byl, byť ti nejvěrnější z věřících křesťanů alkoholu moc nedají. Celkem je v Egyptě asi 15 milionů koptů a v muslimském moři někteří z nich tak dbají na tradice a uchování své víry, že se po většinu roku namísto využívání křesťanského způsobu života s jeho drogami a vášněmi, berou křesťanství smrtelně vážně a raději drží různé půsty k uctění mraků svatých. Na náladě jim letos určitě nepřidal ani útok na kostel v jihoegyptském Nag Hammádí (to je tam, co v roce 1945 našli legendární gnostické spisy na papyrech), po němž zůstala na zemi ležet těla sedmi křesťanů slavících Vánoce. Další tisíce jich hned vyšly do ulic a začali se v odplatě bít s policií a s muslimy, takže konečný počet zraněných na obou stranách značně překročil počet úměrný svátkům klidu a míru.

Tady v Káhiře je ale klid, i když i tohle konstatování je jen orientační. Město má podle některých údajů až 22 milionů obyvatel, takže když jste na jeho jednom konci, nemusíte se dozvědět nic o tom, co se děje na konci opačném, a nejspíš ani o tom, co se odehrává jen pár čtvrtí od vás. Poslední vzrušení, které jsem měla tak říkajíc nadosah, tedy na nedalekém centrálním náměstí Tahrír, kam se dá ze Zamalku dojít tak za dvacet minut svižné chůze, byla demonstrace členů mezinárodního humanitárního konvoje, který chtěl předat zásoby potravin a léků do Gazy. Egyptská vláda je ale přes přechod v Rafahu nepustila, a tak uspořádali protestní akci na Tahríru. Policie jich pár zatkla a nádavkem k tomu zmlátila desítky místních, kteří se k akci chtěli přidat. To už jsou ale čtyři dny a Egypt mezitím stihl vypovědět šéfa konvoje, britského poslance George Gallowaye. Jeho lidé se ale ještě stačili pobít s vojáky a policisty v přímořském letovisku El Aríš na severu Sinaje u Středozemního moře, pár desítek kilometrů od Rafahu. Zdejší noviny tvrdily, že vojáci na ty aktivisty házeli kameny. Nerozumím tomu a ani si to neumím dost dobře představit. Prý tam ale bylo několik vojáků zraněno, což ze všeho nejvíc napovídá tomu, že po sobě asi stříleli navzájem. Konvoj nakonec do Gazy pronikl a aktivisté byli překvapení, že je v Gaze nikdo nevítal s jásotem. Palestinci prý vůbec nepočítali s tím, že by k nim nějaké to jídlo či léky mohly dorazit jinak než těmi pašeráckými tunely pod hranicí, a tak konvoj ani nečekali, jen se stihli střetnout s egyptskými pohraničníky. Jeden prý zemřel, ztráty na straně Gazy nejsou k dispozici...

 

Komentáře