Apokalypsa začala v okamžiku, když se začal prodávat dluh.

Na CFP byla zveřejněna informace o nástupu NWO s názvem „Mimořádně závažné informace o nástupu NWO – Svobodné rádio“ (http://www.czechfreepress.cz/emil-kalabus/mimoradne-zavazne-informace-o-nastupu-nwo-svobodne-radio.html)

Jsem rád, že se něco podobného zveřejnilo. Sám za sebe mohu říci, že jsem u poslechu vydržel tak asi šest minut. Pak jsem poposkočil na minutu - asi čtyřicátou - a nakonec poslech ukončil.

Z toho, co jsem slyšel, jsem vnímal totální pesimismus. Rezignaci. Složení zbraní. Prohra na plné čáře bez sebemenší možnosti volby. Nic jiného, než to co bylo v tomto vysílání předkládáno, po jeho vyslechnutí, už neexistovalo.

Ten, kdo tato slova poslouchal až do konce a komu pravděpodobně byla určena, si musel zákonitě uvědomit, že je jen loutkou. Pimprletem, které za nitky vodí někdo jiný. Někdo, kdo za něj uvažuje a bere mu možnost sebemenší naděje na jakýkoliv vzdor a odpor.

Posluchač se poslechem propadal do stavu totální beznaděje. Deprese a pochopení skutečnosti, že je odevzdán na milost a nemilost někomu, kdo za něj a oněm a bez jeho vědomí rozhoduje. Že je rozhodnuto. Je konec se vším co miloval, měl rád. A zároveň i s ním, jako posluchačem a člověkem.

Poslechem mu byly nasazeny okovy totální bezmoci. Žádná svobodná volba. Žádná vyhlídka na lepší zítřek. Porážka. Odevzdanost. Totální rozvrat společnosti bez vyhlídky na lepší zítřek. Podrývání veškerých hodnotových žebříčků, co kolem nás jsou. Skepse a frustrace z toho, že s tím co je, nikdo z nás už nemůže nic dělat. Teď to slyšel. Vždyť už o tom štěbetají i vrabci na střeše. Je rozhodnuto. Finíto. Hranice totality je nastavena.

Jenže, vše je omyl. Mohou nám ukrást ikony. Mohou nám ukrást kostely. Ano, vše mohou. Ale naši vnitřní víru a z ní pramenící sílu a naši moc, tu osobní a intimní, tu nám nikdo vzít nemůže. To je svoboda. Ta pravá a nefalšovaná. V srdci a od srdce. Uvnitř nás.

Nějaký prďola, s miliardovým kontem, patriarcha, papež, politik a kdoví kdo ještě, nám ji může vzít jen tehdy, když mu to my sami a dobrovolně dovolíme.

Ano, článek – poslech – mne donutil napsat, co jsem napsal a v čem ještě budu pokračovat. Zvedal mi – jak se říká – mandle. Stavěl nejen mne do role totálně pasívního a přijímajícího. Bezmozka, co jen bude poslouchat něčí básně. Slepě věřícího, že to, co kolem něj je a co slyší, je pravda.

Jsem rebel. Mám rád svobodu. V rozhodování i konání. Ale k tomu, aby člověk svobodný byl, potřebuje jednu nesmírně důležitou věc. A tím je vědomí vlastní zodpovědnosti za vše, co dělá a co udělá.

Těmto brebtalům můžeme podlehnou jen tehdy, když zaútočí na naši jistotu. Vzbudí v nás jakýmkoliv způsobem strach. Na něm parazitují a z něj žijí. A jediné

strachy co máme, jsou strach ze smrti a ev. bolesti, co ji doprovází a z pocitů viny, kdy jsme něco udělali jinak, než jsme udělat měli.

Ničeho jiného se nebojíme. A když si ještě uvědomíme, že abychom žili svobodně, žádného patriarchu anebo zástupce toho šíleného boha na zemi nepotřebujeme, vyhráváme.

Lídři, kteří těmto poskokům velí a co plodí takové dokumenty, prohrají. A prohrávat budou i do budoucna. Nemají žádné páky, jimiž by nás nutili a donutili k tomu, abychom je poslouchali. Natož jim naslouchali a plnili jejich cíle místo těch svých.

Jenže svoboda a uvolnění okovů může přijít, až si každý jeden z nás uvědomí, co jsem napsal o zodpovědnosti. Protože jsme zodpovědní jen sami za sebe. Za tuto planetu a našimi činy za budoucnost našich dětí. Zodpovědnost, kterou přijmeme, nás zbaví strachu a obavy ze zítřka. A to vč. smrti´. Konce poutě, co každého z nás čeká.

Jejich nafouklá bublina splaskne. Vykonstruovaný domeček se rozloží a spadne. Vize budoucnosti, kterou nás pán v rádiu „straší“ - jasně že ne s úmyslem - zmizne. Základy této pro nás temné budoucnosti jsou jen z písku. Ne ze skály. A to je nutné si uvědomit.

To málo, co jsem slyšel, mi říkalo, že už se někdo rozhodl a já budu poslouchat a v pokoře šoupat nohama tak, jak ten někdo bude chtít. A to je omyl. Velký omyl.

Protože, dokud tyto loutky, za nimiž stojí oni mocní nemocní, budou mít s dostatek nohama šoupajících, dopadneme v souladu s tím, co bylo čteno a připraveno.

Je to totálně pesimistické. Totálně snižující hodnotu lidí, co mají rozum k tomu, aby ho používali a hlavně využívali. Mysleli a dávali si věci do souvislostí. Tím pochopili, oč se dnes hraje.

O svobodu jednotlivce, rodiny, národa, planety.

Kdo chce, má možnost šoupat nohama a tím podporovat tzv. NWO. Nicméně vždy tu byla proti síla. Protiváha. Ta nedovolí, aby se vše zvrhlo v totální chaos a zmar.

Na první pohled se jeví, že hrubá síla vítězí. Ale je to jen pohled. Tak říkajíc na oko. Aby se ona hrubá síla projevila. Ukázala, co v ní je. Co chce. Co umí a dokáže. Nic víc a nic míň. Pak spadne klec. Trumfy budou venku.

Staré české přísloví platící i v této pohnuté době říká:

"Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá."

Tato letitou praxí ověřená pravda platila a platit bude. Nyní stačí už jen čekat, až se ona "temná" síla, vyvrhující jen strach ze zítřka, sama sežere.

Vždyť vytvořila perpetuum mobile. Svět globálního letadla. Hry, která má jasný účel a cíl. Týt z práce a financí jiných. Bláhových jedinců, co si myslí, že zbohatnou, kdy vloží peníze do rukou někomu, kdo slibuje náramný zisk. Vše drze a v přímém přenosu.

Kapitán letadla - nedotknutelná osoba - podobně jako politici co řídí stát, řídí letadlo. A jeho pasažéři plundrují zdroje této planety jen proto, aby platili za letenku a za to, že je kapitán v letadle dopraví, kam chtějí. Cestující v důvěře netuší, že vše je jinak. Že kapitán hájí jen své zájmy. Je mu jedno, jak dopadnou ti, co mu zaplatili za jeho službu a ve vidině zisku slepě věřili.

Mezi tím, co si myslí, že má vše pod kontrolou, letadlo se řítí (s námi se všemi) k zemi. Osazenstvo jásá. Kyne a blahořečí kapitánovi plácajíc jej po zádech, jaký je to kabrňák. Nikdo z cestujících nemá ani tušení, že se jejich letadlo řítí střemhlav dolů a že jen kapitán a vyvolení z jeho posádky mají padák.

Jenže jejich padák, je jen iluze. Stejně jako letadlo, v němž mají cestující zaplacenu letenku. Země je blíž a blíž. My jako pasažéři „jásáme“. Ekonomický růst - dostupnost všeho -, vykonstruovaná lež, nám zatemnila rozum. Prohráváme.

Žijeme v další smutné iluzi, že vše je v naprostém pořádku. A pomalu a kradmo, ale zato stále rychleji, se blíží závěrečné finále. Přistání. Tvrdý dopad.

Nyní už pro nás všechny zbývá jen jedna jediná otázka. Položená v několika obměnách.

Jak dlouho ještě budeme padat? Kdy narazíme hlavou do stále rychleji se blížící země? Kdy se nám v hlavě rozsvítí? Bude to ještě před nárazem anebo opravdu až po něm?

Spirála smrti, v níž dnes jsme, se stále zrychluje. A podobné informace, jež byly v rádiu zveřejněny, nás přesvědčují, že vše je rozhodnuto. Jsme jen malí a bezmocní. Ale zároveň, nám mohou oči otevřít. Anebo také ne. O to bude naše přistání tvrdší a ve výsledku děsivější.

Jenže, tak to chceme. A děláme vše proto, aby to tak, jak to je, bylo a dopadlo.

Že jsem nastínil krutou blízkou budoucnost? Ne.

Ta začala v okamžiku, když se vymyslely peníze a někdo začal obchodovat s dluhem. Když, jsme se odklonili od všeho, co je čisté a dobré. Tj. morální, etické a lidské. Přiklonili jsme se k nové verzi kapitalismu, založené na podvodech, korupci, vydírání apod. podpořených FEDem. Ruinování každého, na koho se dnes ukáže prstem, fičí s větrem o závod. Bez možnosti obrany.

Bláhově jsme si mysleli, že co se děje za zdmi našeho domova se nás netýká. A jak je vidět, tento omyl nás dnes bude stát naši svobodu. Tedy svobodu toho, kdo se o ni nechá ve strachu připravit a okrást.

V. Suchý v.r.