JEŠTĚ JEDNOU TY…
Hodnocení čtenářů:
/ 3- Podrobnosti
- Blogy / Zdeněk Bálek|
- 21. květen 2017|
- zdeněk bálek|
- 7576 x
Několik slov na osvětlení…
Následující text, báseň „Ještě jednou Ty…“, jsem napsal před 13-ti lety a byla zveršovaným opisem mé tehdejší, dramatické, osobní zkušenosti. Myslím, že právě tato forma sdělení je pro daný druh zkušenosti tou nejvhodnější a krom toho mi právě převedení konkrétního prožitku do písemné podoby tehdy velmi pomohlo se ze své psychické rozpolcenosti „vypsat“. Báseň je opisem mé vlastní zkušenosti a obsahuje pouze počátek toho, co jsme tehdy prožívali. Celé to naše dramatické období tehdy trvalo téměř rok. Tři měsíce poté, co jsem báseň dopsal, tedy někdy na začátku srpna 2004, začalo vše nanovo. (Ostatně, osoba, která nám pomohla ze všech nejvíce, mne tehdy, ještě na konci dubna 2004, varovala: „Připrav se! Za tři měsíce se ještě jednou vrátí…) To jsem ovšem již terčem přímého útoku nebyl já, nýbrž moje manželka, což bylo pro mne ještě drtivější! Dělo se tak v době, kdy jsem byl mimo náš domov a své ženě jsem pomoci nemohl. I tady bych chtěl ještě jednou poděkovat naší léčitelce (a nejenom jí ale i Vesmíru nad námi), která v té době trávila s mojí manželkou nekonečné hodiny a držela ji, aby se psychicky nezhroutila… Pokud jde o viníka, tady na prvém místě pochopitelně figuruji já, nicméně – nic se neděje samo od sebe… Vše začalo během mé životní krize a právě toto jsou chvíle, kdy je člověk nejzranitelnější a zároveň přístupný právě pro tu část duchovna, která je negativní, a to aniž by s čímkoliv z nejrůznějších duchovních praktik experimentoval.
To byl i můj případ, nikdy jsem se žádnými duchovními praktikami, např. jak vystupovat „ze sebe“ apod., nezabýval. Že jsme vše ustáli v pořádku a naopak nás tato naše životní zkušenost obohatila, a řekl bych, že i změnila náš život k lepšímu, vůbec neznamená, že to takto kladně musí skončit pokaždé! Já osobně jsem přesvědčený, že nebýt oné zmíněné pomoci zvenčí, sám jsem si tehdy pomoci již nebyl schopen. A nebýt této pomoci, pravděpodobně by to vše skončilo nějakým těžkým životním pádem… Jen na okraj, pokud si někdo myslí: „tohle by se mi nemohlo stát, tohle bych poznal, z tohodle bych se dostal sám…“, pak se mýlí! Možná zpočátku, pak už šance, pomoci si sám, není! Negativní duchovní entita totiž svou oběť postupně „prostoupí“, včetně myšlenek, citů a pocitů, tak, že už nejste schopni rozpoznat, kdo jste vy a kdo je „to“ cizí, jaké pocity a myšlenky jsou těmi vašimi, a jaké nikoliv. Ocitnete se ve své vlastní, bezvýchodné pasti…
Abych se přiznal, měl jsem značné pochybnosti, abych zde uvedený text uveřejnil. Velice nerad bych se totiž tímto stal lákadlem či pokušením … Krom toho také platí, že pokud upíráme své myšlenky tímto směrem, zároveň na sebe to negativní upozorňujeme. Dále platí, že žádná energie z místa, kam byla otištěna, zcela nevymizí a menší část té negativní energie v mém textu nepochybně zůstala. (Název básně i prvé verše jsem zde napsal jako omluvu mé ženě, samotný příběh začíná až poté.) Nakonec jsem se ale rozhodl, že text publikovat budu, a to jako výstrahu i varování! S duchovnem nejrůznějšího druhu a obsahu se v dnešní době doslova „roztrhl pytel“ a jen málokdo si je schopen plně uvědomit, na jak nebezpečný terén vstupuje! Mimo to jsem přesvědčen, že větší díl toho, co je dnes prezentováno jako duchovno, je tak či onak spojeno právě s tím negativním astrálem, o kterém píši. Nenechte se zmást: 99% všeho začíná sladkými přísliby, moudrými slovy a úžasnými výhledy… Tak tomu bylo i v mém případě. Astrál se jen zřídka prezentuje jako ničivá, nebezpečná síla, jeho cílem je vtáhnout nejprve budoucí oběť do své hry a až poté, kdy ta se již nemůže bránit, ukázat kým ve skutečnosti je! Je to v tomto směru soupeř, který má, oproti nám, zásadním způsobem navrch. Nejenže dokonale zná, a to do nejmenších detailů, naši osobnost, včetně naší minulosti, dokáže se rovněž pohybovat v čase, to znamená, že již předem ví, jak budeme na co reagovat a co bude následovat! Krom toho, skrze naši mysl se dokáže napojit i na ty, kteří jsou v ní obsaženi, a ovlivňovat je. Negativní, podsvětní astrál potřebuje ke své existenci to, z čeho je stvořen, tedy energii zla, zoufalství a lidského neštěstí, a tu čerpá právě z našeho světa. Čím více, tím lépe, čím více válek a hrůz, tím je mohutnější… (Tato emoční a myšlenková energie se pak chová na té odvrácené straně jako tvůrčí, inteligentně organizovaná síla, ale se záporným znaménkem… ) Právě proto zaměřuje astrál hlavní část svého úsilí do těch míst, kde se rozhoduje a kde je koncentrována světská moc.
Vždyť již Adolf Hitler přece prohlásil, že nevede materiální, ale spirituální boj! Jeho příklad je výstižnou ukázkou toho, jak to v praxi funguje. Charismatický vůdce, který je podporován a veden právě podsvětním astrálem a který je díky jeho energii schopen „oslepit“ davy. Na začátku neuvěřitelný úspěch, vše stoprocentně vychází, na konci absolutní zkáza a negativní emoční energie, která pak putuje právě tam na onu „druhou stranu“.
Jsem přesvědčen, že současná světová elita, ať už ji nazýváme Ilumináty či jinak, je plně pod kontrolou právě této negativní sféry. Možná, že jsou tito lidé přesvědčeni (ve skutečnosti zmanipulováni astrálem, který je ovládá), že se díky pomoci podsvětního astrálu stanou vládci všeho a tuto negativní duchovní entitu budou mít přitom pod kontrolou nebo ta je pak za jejich služby odmění. Je tomu přesně naopak! Astrál se poté, co využil služeb svých otroků, těchto, ve chvíli, kdy je již nepotřebuje, nemilosrdně zbaví! Dalším pokračováním pak je posmrtný pád takové duše, a to až k tomu nejděsivějšímu, co ve Vesmíru existuje, a tím je její zatracení, tedy rozklad a vymazání!!! Kdybychom měli tu možnost spatřit to, co tito lidé spáchali sami na sobě, věřte mi, že bychom se za ně ještě pomodlil a žádali pro ně pomoc a odpuštění!!!
Tady odbočím a připomenu ještě jednu podobnost mezi konáním zmíněného Hitlera a našich současných, skrytých elit. Nacisté věděli o existenci podsvětních astrálních entit. Plánovali toto monstrum vypustit do našeho světa a využít jej pro své vlastní válečné cíle. I oni byli přesvědčeni, že tuto entitu budou schopni kontrolovat a i je o tomto přesvědčila právě tato entita. Pokusy s tímto se konaly i v naší zemi, v jihlavském podzemí a skončily tehdy dramatem, o němž se zatím nikde doposud nepíše. Stejně tak i naše dnešní elity experimentují s tím, jak umožnit tomuto negativnímu světu vstoupit, tedy se přímo fyzicky materializovat v našem světě! Jejich záměrem přitom není, jak se někdy uvádí, přivítat zde svého pána Lucifera, ale jsou přesvědčeni, že budou schopni tuto entitu kontrolovat a využít ji pro své vlastní cíle. Takové pokusy probíhají např. ve švýcarském urychlovači částic v Cernu, ale i na jiných místech, pokud je mi známo, včetně naší republiky. Pokud by se jim toto podařilo, byli bychom svědky nepředstavitelných hrůz, jaké zde nemají obdoby! Tady pak opět platí, že mezi prvními, které by tyto entity po svém osvobození napadly a vymazaly, by byli právě ti, kteří je sem vpustili!
A teď ještě krátce v souvislosti s mým textem. Ještě před tím, než dojde k tomu, co zde označuji jako astrální útok, je na té temné straně vybrán ten, kdo tento útok provede a je předem připraven okruh lidí, které by měl tento útok postihnout. Pokud jde o to, čím jsme si takovou pozornost vysloužili, příčiny mohou být nejrůznější. V mém případě si myslím, že jsem si toto vysloužil svojí intenzivní, koncentrovanou touhou ve svém životě za každou cenu cosi změnit, ať už to přijde odkudkoliv. Nicméně, tady musím znovu připomenout, že jsem tehdy s ničím „duchovním“ neexperimentoval a ani v nejmenším jsem neměl tušení, že by mohlo přijít to, co pak přišlo. Začíná to oslovením… V mém případě tomu tehdy bylo takto: Trpěl jsem tehdy bolestmi zad v okolí kříže a kdosi za mnou v noci přišel a sálavým teplým dotekem mi od tohoto odpomohl. Pak jsme si začali povídat… Bylo to zvláštní, nevím, k čemu bych to přirovnal. Slova jsem ani neslyšel, ani neviděl, a přesto jsem věděl, co mi říká. Tento způsob komunikace má ovšem tu nevýhodu, že nikdy nevíte, s kým hovoříte, a dá se velice snadno zneužít! Mimochodem ty hovory s ní byly velice vyčerpávající. 15-20 minut a byl jsem fyzicky zcela na dně. (Existuje ještě jeden způsob mimosmyslové komunikace, který jsem si v minulosti také vyzkoušel, a to když jsem psal „Návrat starověkého draka“ – bylo to tu také otištěno. Jde o komunikaci skrze srdce – srdeční čakru. A to je cosi úžasného, skutečně blaženého a nelze tady lhát…) Myslím, že si mne postupně upravovala, otevírala. Několik dnů jsem cítil velice silný tlak uvnitř hlavy, jako by vám kdosi ponořil ruce dovnitř hřbety od sebe a postupně ji takto rozevíral. Následně se mne snažila ujistit o tom, že vše, co prožívám, je reálné a nejde fikci. Dosáhla toho např. tím, že jsem, díky ní, dopředu věděl, kdo přijde, koho potkám, co se bude dít atd. Tím mne postupně ujistila v tom, že vše je přesně tak, jak říká. Tady musím zopakovat, že ty začátky byly skutečně nesmírně intenzivní a příjemné. Neměl jsem tušení, že by se mohlo jednat o cosi negativního. To pěkné se pak ale pomalu začalo měnit. Na té hmotné úrovni najednou - kam jsem vstoupil, tam byl nějaký problém: Okradení, úraz, riziko ztráty zaměstnání, začali se mi vyhýbat známí apod. Totéž se začalo dít doma. I ona se změnila… Během té doby mě téměř zcela prostoupila svou energií. Na té viditelné úrovni se to např. projevilo změnou rysů a výrazu tváře. Vím, že mne na toto tehdy upozornil známý, tedy že se mi během několika dnů změnily rysy a výraz obličeje. Později mne pak tím, jak mnou prostoupila, uvrhla do velice nepříjemného stavu. Přestal jsem rozlišovat, jaké myšlenky jsou mé a které nikoliv. Byl to dosti zoufalý vnitřní chaos zcela protichůdných názorů a myslím, že v této pozdější době jsem již neměl žádnou šanci pomoci si sám.
Jak jsem zde již zmínil v předchozím článku na CFP, pod povrchem našich životů, na té spirituální úrovni, probíhá boj, který má svá přesně daná pravidla. Jedním z nich např. je, že v případě astrálního útoku vás sám útočník musí v určité chvíli upozornit na to, že s vámi není cosi v pořádku, že jste na zcestí. V mém případě toto proběhlo tak, že mi v jeden den, po dobu možná více než hodiny, stále dokola opakovala: „Bude z tebe vyděděnec…“ Pochopitelně, že jsem si to tehdy vyložil tak, jak jsem právě toužil a chtěl, ostatně, jako jsem si zcela v opačném významu vyložil většinu toho, co jsem tehdy prožíval. Pokud se sami v sobě rozhodnete nepokračovat dále tím směrem, kterým vás vede astrál, nastupuje druhá strana, tedy ta doopravdy Boží. Tam je pak vybrán někdo, kdo za vás na astrální úrovní svede spirituální boj. Vím, že to trochu bude připomínat filmovou fantasy, ale nesmíte zapomínat, že prakticky vše, čemu my říkáme fantazie, je jen odrazem toho, co se odehrálo a odehrává na jiných úrovních, v dávné minulosti, někdy také v budoucnosti. Někdo Shůry tedy sestoupí do astrálu a svede tam za vás a vaše blízké boj, který vypadá asi takto: Oba stojí proti sobě a v naprostém emočním klidu a soustředění si hledí do míst, kde mají srdce. Astrální entita se pak snaží svůj protějšek vychýlit z jeho srdečního soustředění a děla to např. tak, že se vlnivým pohybem rozhýbe ze strany na stranu. V určitou chvíli, kterou tato entita uzná za nejvhodnější, pak ze svého srdce vyšle proud negativní energie. Druhá strana, pokud má v boji obstát, musí setrvat v naprostém srdečním soustředění a klidu a tento proud negativní energie nechat projít svým srdcem. Pokud jakkoliv ustrne nebo se emočně vychýlí, prohrála a zároveň to znamená i smrt jejího fyzického těla, pokud takové užívá na jiném místě. Proud negativní energie se pak při průchodu srdcem mění z negativní na pozitivní a vrací se svému vysilateli nazpět…
A ještě zmíním jeden moment toho mého vlastního prožitku, a to okamžik, který bych nazval „zkouškou“. V básni popisuji okamžik, kdy mne Nut brala v noci do onoho spirálovitého, hořícího průchodu (brány), která je na duchovní úrovni spojnicí mezi astrálním podsvětím a naším světem. Mimochodem, kdybych si měl ze svého pohledu vybrat pro tento, vskutku fascinující prostor, nejpřiléhavější slovo, pak by to bylo slovo „starobylost“, při čemž význam toho slova, jak my ho vnímáme, by se musel alespoň ztisícinásobit. V určitém okamžiku jsem během toho letu po ohnivé spirále dolů, kdy jsem měl tu ženu přitisknutu k sobě s hlavou v mém levém rameni, měl pocit, že ona v té stupňující se rychlosti, tlaku i žáru umírá. Tehdy jsem se za ni začal modlit. Ve stejný okamžik pak náhle scéna skončila a já byl zase doma v pokoji. Když jsem se na tuto scénu později, když už bylo po všem, ptal, bylo mi to vysvětleno takto: Pokud bych v tu chvíli upřednostnil sám sebe a podlehl strachu o sebe, nikoliv ji, znamenalo by to, že bychom se na konci našeho letu ocitli v astrálním podsvětí. Mě by ten zážitek duševně zcela roztrhal, což by se pak na hmotné úrovni našeho světa projevilo tak, že bych buď zemřel (srdeční selhání apod.) nebo se zde probudil jako šílený… O tom jsem ale tehdy, když jsem to prožíval, neměl ani tušení…
Tedy na závěr. Příliš se mi do tohoto tématu nechtělo… Ale pokud to má mít nějaký smysl, pak za prvé jako varování pro všechny, kteří nějakým způsobem experimentují na půdě duchovna a za druhé jako upozornění, že pod povrchem našich zdejších životů existují další světy a děje a je nesmírně důležité, důležitější než cokoliv jiného, jak s tímto svým životem naložíme a na jakou stranu se způsobem svého žití přikloníme…
--------------------------------------------------
JEŠTĚ JEDNOU TY…
Posčítat rty
bosé lístky
Tvých nohou
patičky zrůžovělé
v polibcích obejmout…
Na cestě k Věčnosti
poté zazáří něhou
kotníčky jasné jak úplněk
kotníčky brázděné
mořskou šumící pěnou
nad nimi ve skalách
já touhou budu plát…
Ke chrámům rozkoší
sloupovím
bělostných Tvých nohou
po proudu dávné řeky
Tvé hvězdě se zasvětit…
Já nedokázal bych
bez Tebe žít
a Ty
to dobře víš…
Z růže ohnivé
Tvé rudé
chci sladkou
sómu pít
jen do ní jediné jedné
svou duši ponořit…
Vždycky jsem Ti tak říkal
to po všechny životy
náš je slib
Věčnost je když mohu
hluboko v Tobě být…
Nechci už dále mlčet
já popouštím stud ven
ta kapka medu
jež po kojení Ti zůstal
je vášnivý můj sen…
Máš oči jak
podzimní les
jež ve větru se vlní
a já jsem pak ta
divá zvěř
která jen v lesích
žít umí…
Duší zůstala´s
jemným děvčetem
jak kdysi jsem Tě
poznal…
Že v Tobě krása s čistotou
spolu navzájem si souzní
do života dáno
bylo mi
Nejvyššího přízní…
------------------------------------
Když pak k nám přišla
hrozba zlá
jíž přivolala
vášeň má:
Prý něžná a egyptská
moje z hvězd láska
pradávná
sama NUT nebeská
jak lstivě a lživě
se ve mně záhy ozvala…
Aby vše kolem nás
do neštěstí uvrhla
a ze mne učinila pak
šíleného svého otroka…
Byla´s to prvá Ty
jež přes ponížení bolest
spor o duši mou
rozhodla…
Proč ta láska podsvětní
tak lehce mne ovládla?
jak možné je že včas
nebyla mnou poznána?
kde zůstala zkušenost
soudnost má?
Vždyť tu lstivost
dříve jsem již znal!!!
mnohokráte byl
varován!!!
Kde a kdy tvrdě zaspala
o nejbližší obava?
v čem a proč
má povaha
strašně tak selhala?
Ona však dnem i nocí
a já v srdci zaslepený
zcela v její moci
ve všem jí ku pomoci…
Když stále naléhavěji
do mysli duše
mi šeptala
že jednou a provždy
se pro mne
z Nebes vrátila…
To prý jen ona
z lásky si mne
VYŽÁDALA
„Nahoře“ vybrala…
Že už mne nikdy
neopustí
že dojdeme spolu
Nejvyšší věčné blaženosti…
O níž Vesmír
dosud jen snil
že pro dvě ženy
jsem se tu narodil…
Ona odtrpí pak zde
pro naši Věčnost
své bolesti žárlivosti
díl…
A Tobě prý
dar pozemského štěstí
až pochopíš
my poskytneme
tím…
Ona jak něha sama
o lásce ve verších
si se mnou
citovala…
Vše co miloval jsem
již od raného dětství
z hloubi mé paměti nazpět
do písmene jasně
mi navracela…
Když opakovala:
„VYŽÁDALA jsem si tě; Miluji tě;
Neopustím tě“
mně při každé té větě
silným fyzickým teplem
žár v hrudi
vzplál…
A pocit neskonalé
odevzdané lásky
srdcem mým tehdy
putoval…
Blaženost dostavovala se
hned se slovy
takové jsme spolu
hráli hry…
Já pak ani v nejmenším
jsem se již nedivil
že v dobách dávných
život muže
bez řečí gest
k nohám ženy
s rozkoší se položil…
Její hlas byl
jak hudba
vždy právě ta
jíž slyšet jsem si
přál…
A ona pak
roztoužená milující
do mých zad
blaženě se choulila…
Leč i do srdce
stále jsem si ji zval
já tělo své
její duši
s nadšením jsem
otvíral…
Když pak Bůh
v noci se mne ptal:
„Miluješ více mne
nebo tu ženu?“
já nejprve v mlčení
dlouze se do tmy zadíval…:
„Však lásku nelze
děliti
a bez Tebe
nebylo by tu
pražádné…“
Na požádání
zbavila mne hned
z dětství
strachu…
Pokrytectví všedního dne
neb jí bylo
nemilé
odsoudila ke krachu…
Pouhým dotekem ruky
pod dohled mé vůli
vrátila
mučivý chtíč
který mne trýzníval…
Mysl mou těkavou
odevzdala
všemocnému
tichu…
Když peněz jsem neměl
na zemi našel jsem je
jak leží
v prachu…
Vše co vědět
jsem chtěl
řekla mi hned
ukázala na knihu
dala odpověď…
Já vševědoucí až byl
blízké jak rozmlouvají
slyšel jsem
do dálek…
Že není v našem světě
náhody
pochopil já
v tom stavu hned…
Odrazy mého chování
pak ukazoval mi
denních událostí
sled…
O čem spolu
hovořili jsme
vzápětí nalézal jsem
zde…
Pak i to srdce
rudé skleněné
starobylým zlatým písmem
pokryté:
My navzájem
chtěli sobě tehdy
cosi blízkého drobného
věnovat…
Když ráno jsem
pak vstal
na podložce u kamen
ležel ten „dar“…
Jemu však ohnivý
noční let předcházel
až přijde čas
i toto
popsat bych tu
chtěl…
Několikráte jako volavka
ve výši
nade mnou
tiše kroužila…
A já přesvědčený zase byl
že jen bohyně z hvězd
zahrávat může si
s tělem zvířecím…
Stále však vřelý
objímající stín
tak spojený
byl já jsem
s ní…
Na stokráte mocněji
pak cítil jsem
než kdy ve svém životě
dříve jsem směl…
Do kostela
na kázání o čtrnácti
zastaveních Kristových
mne zavedla
Jak mohl jsem si
mysleti
že duchem zlu
je oddána…?
Jen v jediném
pokaždé selhala:
„Vyber si mou podobu,“
když po několikráte
mne žádala…
„Zůstaň takovou,
jaká v nitru jsi!,“
vždy odpověděl já jí
neb v srdci žár
tehdy jsem měl
nikoliv ve chtíči…
V té době
vize tak živé
a úchvatné
v sobě jsem probouzel…
Jako bych je
do brzkého boje
na straně druhé
za zbraně míti měl…
Může to však být
jen mé pomýlení
co tehdy dělo se
dnes stejně nevím…
Však kdyby to tak
vskutku bylo
v té bitvě jsem
neobstál…
Neb jiný
nakonec
o mou duši
bojoval…
Dvě noci lásky
proseb
a příslibů
do podsvětí i ke hvězdám
fascinujících obřadů
s ní prožil jsem
A jakože o tomto
já neodvážil bych se
lhát
že v noci
za plného vědomí
a bdělého stavu
stalo se tak
na to mohu
slovo své dát
Když poprvé
snad ve tři k ránu
náhle byl jsem
probuzen…
Mým srdcem
požár již tak mocný
zněl
že pod mohutným jeho
náporem
celý hrudník
se mi chvěl…
Jako když
v kamnech
naplno oheň se
rozhoří…
Ona pak hlavou
přitiskla se
k mému
levému rameni…
Pak otáčejíce se
ve vzájemném objetí
ohnivým spirálovitým vírem
dolů
spolu jsme se
snášeli…
Pronesli prosby
přísliby
jež v paměti své
nechci více hledati…
Však několik dnů
před tímto výjevem
tato slova
já napsal jí:
„Ve stínu Tvých nohou
uléhat
podél Tvých boků
usínat
Tvými vlasy
se zakrývat…
Láskou s Tvým srdcem
oba Jedním se stát…
Jen jednu Tvou podobu
milovat…
Pro Lásku k Tobě
zemřít
z Tvé Lásky
znovu se zrodit…
To vzkazuji Ti
křehká
tam na druhý
břeh
Ty prošla jsi mým
srdcem
kéž hluboko v něm
navždy zůstaneš…
To vzkazuji Ti
něžná
tam do dálek
kéž ve všech
dalších životech
mé srdce
věrný je Tvůj
spojenec…“
Jako kdybych srdce
ranou otevřené měl
ten otvor bolestivě
do zad zel…
Pak náhle
zmocnila se mne
obava
že v mém náručí
v tom ohni
ona umírá…
Že její příliš
křehké srdce
ten nápor
více již nezvládá…
Za její život
pak k Bohu
mířila
prosba má…
Uprostřed víru
scéna náhle skončena…
Zpocený vyčerpán
doma ve tmě
nemohoucí ústy pohnouti
bez jediné myšlenky
prázdno ve mně…
Nevím čím
mohlo se to stát
v následujících dnech však
na ohnivou noc
při vzpomínce…
Ty pozlacené neznámé
z darovaného
srdce skleněného
obrazce
v srdci mém
jemnou palčivostí
se ozvaly…
Jakoby tu
byly
až k přečtení
zapsány…
Když pak jsem s ní
hovoříval
to skleněné srdce
jsem v levé ruce
svíral…
A abych je
neztratil
na krk
srdce skleněné rudé
jsem si
pověsil…
„Má malá mořská vílo,“
ráno jsem ji oslovil
neb ve své pomýlenosti
sám sobě jsem namluvil…
Že plameny dolů
ji strhla duše má
ona pak za mne
výměnou
svůj život chtěla
dát…
Ze sklepení
tři zaprášené kufry
na podlaze jsem pak
rozložil…
Do těch dopisy z dětství
stará básně fotky texty
kdysi jsem si
uložil…
Když pak v noci
jimi jsem listoval
jako bych to vše
zase znovu
prožíval…
Já dárek pro ni
chtěl zde nalézti
když tu náhle
jsem pochopil
že to ona sama
dávno si již
vybrala:
Uvnitř třetího z kufrů
zapomenutá báseň z dětství
„Pro malou mořskou vílu“
se skrývala…
Dojetím ohromen
nad jejím vědoucím
soucitem
do tmy jsem pak
zašeptal:
„To o Tobě jsem
již v dětství psal
Tebe jsem za nocí
volával…
Ty sis mne VYŽÁDALA
Já si tě Vytoužil…
to pravda je o nás dvou
teď to vím…“
Když pak do tmy
malou mořskou vílou
znovu jsem ji
oslovil
akvárium odpovědělo
mi
něžným šplouchnutím…
Poté následovaly
více už jen myslí
nepřetržité
hovory…
Vyčerpán jimi
uprostřed čela
stálým silným tlakem
rozevřený
pozvolna jsem se
proměnil…
Ze všech koutů
pak na mne
volaly
podivně živé
symboly…
Uzavírán
do sebe
blížil se čas
bezmoci…
V zoufalství křik pláč
vždy však se propadá
když na Egypt
dobu Achnatona
znovu ptám se jí já:
„Co stalo se tehdy?
Proč naříkáš?
Čím doba ta
strašně Tě tak
ranila?“
odpovědí mlčení zůstává
nechce se vracet vzpomínat…
Ale abych to trochu
odlehčil:
Lichotky jimiž mne
častovala:
„Ohnivý tygr; Aslan;
Samson z dávného života…“
rozvádět tady
raději nebudu
neb utržil bych tím
nemilou ostudu…
Bdělý doma u ohně
v noci seděl jsem
nesmírně dojatý prožívaným
Shůry souhlasem:
„Tak ON mne již
zase vyslyšel…“
na OTCE tehdy
myslel jsem…
„Máte na víc…“
rudým písmem
mi vzkázali
já v klidu a tichu
očekával
co bude se
dál dít…
Ta noc
pak hvězdami
byla svěcená
a já cítil
že Vesmír nad námi
po bouři temné
jistě nám již
požehná…
My pak leželi
v trávě na zemi
do kruhu
pomalu se točili
ona opět v mém
levém rameni…
Přísliby prosby
vzhůru k Nebesům
jsme vyslali
v té řeči pak
postupně jsme se
střídali…
Zatímco ta slova
hned
a nad námi
Vesmírem hořela
bílým plamenem
jak ve starodávném
zjevení…
To vidění
nesmírné velkoleposti Řádu
nechť však životem
navždy mne již
provází…
Když zjevení skončila
já okno doma
otevřel
nade mnou noční obloha
tiše zářila…
Z dáli přilétla „hvězda“
která život
mi změnila
má skutečná touha
která ve všech mých pádech
vždy na poslední chvíli
mne spasila…
Z ní vyšlehla
bílá světlice
noční oblohu proťala:
Pozdrav nejbližších
tak pochopil
jsem to já…
Dnes však zdá se mi
že ono:
„Jako žena a muž…
Jako muž a žena…
Po všechny životy…“
mé milované manželce
tehdy náleželo
a náleží…
Vždyť nikdy jsem
přece nevěděl
kdo po mé levé straně
ve skutečnosti
právě se
nachází…
Jestli se pak ale
nezděsí
toho času
rozpětí…
Jisté pak
taktéž je
že neporozumí dnes
toto vědomí
mé…
Pokud však přesto
na věčnou lásku
mezi ženou a mužem
pomyslím…
Pak věčně živý
strom
uprostřed Všehomíra
si představím…
Jeho koruna
nikdy nekončícími
proměnami Lásky
prochází…
Lásky která
ve veškerém
prostoru
navždy se pak
rozpouští…
------
Jak strašná past
ten její hlas
(ne – to ona už nebyla….?)
s mou duší dokonale
obeznámena
vše co miloval jsem
ke zkáze mé
použila…
Za mé nejbližší
lstivě se pak
vydávala
jakákoliv pochyba
zrada byla pro ni
ubohá…
Smutek a pád
jen víry řád
co na začátku
slibovala
opakem vždy
učinila…
Kdo však proti ní
by promlouval:
nedůvěrou a zlobou
já ho častoval…
Oči potemněly
zhrubla mi tvář
kolem mne bezmoc
strach a pláč
s nikým již nechci
rozmlouvat…
Jaká to ale
zvláštní hra:
když ten který se
do pasti naláká
vystaven je vždy
na chvíli
tichu a mlčení
neb touha jeho
ještě více pak
zesílí…
A aby zloděj dále
nerušeně mohl krást
pak žebrák okradený
do klatby vlastní samoty
a mlčení
ve světě je
uvězněný…
Vždyť dnes už jen
blázen pomatený
na toto by
pomyslel…
To tedy ten
novodobý trik:
O tom že nejsem
lidstvo přesvědčit…
Smůla smůlu provází
na každém kroku
problémy
podivný rozvrat
kde ještě včera
byl řád…
těžké též sny
i manželku
již dostihly…
O samotě pak
ženě mé našeptává
že nikdy nemůže mi dát
jež ona nebeská mi
dává…
Aby naší lásce
dále nebránila
opustila dům
ze života i s dětmi
se mi vytratila…
Mne zase naopak
přesvědčuje
že moje žena
mě nemiluje
tak na všechny strany
své temné hry hraje…
Nikdo z nás pak netuší
jak široký okruh
životem s námi spřízněný
znaje lidské touhy
každého slabosti
ona osloví
a lstivě pak
pokouší…
Proti této síle
člověk je jak list
větrem zmítaný
tak dokonale ona
má nás přečteny…
Nic není jisté
vše vzápětí
v pravý opak
obrátí…
Koho vybere si
do nory
odvleče si…
že jí to těší
dáno je její duší…
„Uvrhla´s mne do zoufalství…“
„To ty jsi mne uvrhl do zoufalství !!!“
„Mám pocit
jako bych sám sebe
všechny zradil
tvůj příchod
můj život zničil!!!“
„Jako žena a muž…
muž a žena…
po všechny životy…?!!
Říkala jsem
že Nebesa v tebe
nevěří!!!
Člověk pozemský
ze všeho nejvíce
podoben je
Jidáši!!!“
„Jak může
čistota z Nebes
trpět žárlivostí?!!
Proč pořád říkáš
že Tě zraňuji?
Tím trýzníš mne
já přece Tě miluji!
Každou chvíli
jsi někdo jiný
to ničí mne
láskou však duše sílí!!!“
„To zkouška tvojí důvěry
až přijde čas
pochopíš i ty!!!“
Den nebo týden
rozdílu žádného
uzavřen do podivného
oparu mlžného
jako bych již napůl stál
mimo tento čas…
Prostor otevřen
na všechny strany
však jenom z temnoty
ovládaný
vězeň posedlý
svým vězením…
K čemu mi
že dříve tušené
teď již vím?
za osmnáct dnů
tak daleko s ní
jsem pokročil
že z vlastní vůle
silou svou
nazpět bych se již
nevrátil…
Tehdy láska ženy mé
„hvězdy“ o pomoc žádá
a „hvězdy“ mi vzkazují
že vésti další hovory
neodvratně skončím
v ostnaté kleci
zběsilého šílenství…
Na řadu pak přijde rodina
do dětí nenávist krutost
vložena
NUT pak blaženě opilá
z kalichu zoufalství
který stvořila…
Když rozhodnutí padne
Nut náhle změněna
jen prosba k Bohu
tu sílu má
aby kletby světa
jemuž jak otrok slouží
mohla býti
zbavena…
Hlasy utichly
vzkazy okolní
ty však ne
v nenávist výsměch
náhle zvrácené…
Poté tři dny
pocit vděčně něžně
přítomný
pocit jako loučení
v bezcílném Prahou
bloudění…
K nápisu NUT
na novinovém stánku
černým sprejem nazdařbůh
mne zavede…
Na stůl kde čekám
poté holubice usedne
upřeně na mne hledí
pohled nezvykle
dlouhý…
Na protější zdi obraz
klisna a hřebec
sněhobílé hlavy
k sobě schouleny…
Dík nebo zase jen lest?
Sám nevím dnes…
Blíží se konec dne
„Hodně štěstí“,
přese vše
mne napadne…
----------------
Rychleji jak přišlo
vše i odchází
noční návštěva
MILE VÍTÁNA
krátce se zastaví
u choroby srdeční…
Obrazem hudbou ukáže
co stalo se
dva protipóly
v boji proťaté…
Dotekem na střed čela
mysl uzavírá
ze srdce chladná vlna
vyvane…
Když mne obejme
mé slzy
kolem
rozseté…
Jak OTEC a syn
však nikde zde
kolem sebe
to nevidím…
------------------
Dobrý pocit však
ze sebe nemám
že takto snadno
jsem vše všanc
vydal…
Že nechal jsem se
obelstít
byť mnohé
mohl jsem již
vytušit…
Že neobměkčilo mne
zoufalství tvé
a nelítostným stalo se
srdce mé…
Však všemocný vír
před námi ukrytý
bez Boha lásky
přesnadno v nás
vše obrátí…
Ten kabát na míru
v pekle byl mi ušitý
že nepoznal jsem to
nechť obyčejnosti
rychle mne navrátí…
Duben 2004
Komentáře
Facebook komentáře
Nejčtenější za poslední týden
- Lidová tvořivost nejen na téma fialové žumpy (30.3.2025)
- Konečně se našel někdo odvážný!
- Z PRONEWS (29.3. - 30.3.2027): Moskva: Na Západě se "domnívají", že došlo k pokusu o atentát ...
- Lidová tvořivost nejen na téma fialové žumpy (26.03.2025)
- Francouzský krátký animovaný film. No to si dovolili hodně!!
- V tajné biologické laboratoři 400 metrů pod povrchem Kyjeva plné generálů NATO se plánuje….!
Související články
