Skandály v umění: Poprava gotických králů z pařížské katedrály Notre-Dame

Odhalení nebylo výsledkem cíleného průzkumu či pátrání, ale šlo o naprostou náhodu. Dělníci dům upravovali pro potřeby banky (Banque francaise du commerce extérieur) a jámu s kamennými plastikami objevili nečekaně při výkopech na dvoře. Nejúžasnější mezi kamennými torzy byly monumentální hlavy panovníků z takzvané galerie králů, která se nachází nad třemi západními portály pařížské katedrály po celé délce jejího hlavního průčelí.

Dnes na místě původních gotických soch stojí nic neříkající kopie králů, které nechal zhotovit architekt Eugéne Viollet-le-Duc, pověřený v polovině 19. století společně s Jeanem-Baptistem Lassusem restaurováním gotické katedrály, poničené za Francouzské revoluce. Hlavy nalezené v jámě měly jedno společné. Tam, kde je krk, byly oddělené od těla, takže to vypadalo, jako by kamenné panovníky někdo setnul gilotinou.

Útok na sochy králů z katedrály Notre-Dame koncem 18. století nepodnikl dav lůzy během spontánních akcí francouzské revoluce, ale šlo o promyšlený krok představitelů mladé francouzské republiky. Čtyři roky po pádu Bastily se dosud na veřejných místech v Paříži stále nacházely různé připomínky bývalé monarchie, což vadilo, a v roce 1793 padlo rozhodnutí o jejich definitivním a radikálním odstranění. Nejvíce iritovaly právě sochy králů na fasádě katedrály Notre-Dame.

Většina historiků umění (od dob Violleta-le-Duca) je přesvědčena, že takzvané královské galerie, které známe z gotických katedrál v Paříži, v Chartres, Amiensu a Remeši, připomínaly jednotlivé krále z Judey jako přímé předchůdce Ježíše Krista, který pocházel z rodu Abrahámova a Davidova. Detailně tento rodokmen popsal v úvodu svého evangelia apoštol Matouš. Nicméně identifikace není zcela jistá.

Po celá staletí totiž panovalo přesvědčení, že konkrétně v případě královské galerie z pařížské Notre-Dame nešlo o židovské vládce, ale o francouzské panovníky z dynastie Merovejců, Karlovců a Kapetovců počínaje franským Chlodvíkem, považovaným za prvního křesťanského vládce Francie, a konče Filipem II. Augustem, za jehož vlády se průčelí katedrály stavělo. Už v bajkách z 80. let 13. století najdeme příběh o přihlouplém vesničanovi, který si na fasádě pařížské Notre-Dame nadšeně prohlížel sochy Pipina a Karla Velikého, tedy dvou vládců z rodu Karlovců, a mezitím ho zloděj připravil o měšec s penězi.

Obyvatelé Paříže i v 18. století věřili tomu, že královská galerie katedrály nabízí podoby vládců Francie. Zřetelně to formuloval slavný malíř Jacques-Louis David, když na zasedání Národního konventu 7. listopadu 1793 prohlásil, že francouzští králové umístili na fasádu svoje pyšné podobizny, aby si vynutili úctu těch, kteří vstupovali do chrámu. Spatřoval v tom jejich snahu soupeřit se samotným bohem.

Degradace panovníků z fasády Notre-Dame měla dvě fáze. Nejprve byl jakýsi občan Bazin pověřen tím, aby kladivem omlátil na jejich korunách liliové květy, které symbolizovaly výjimečné postavení francouzského krále - jako vládce je pod přímou ochranou Panny Marie a svaté Trojice. To však nestačilo a radikálové, jako byl malíř David, žádali, aby i gotické sochy králů stihl nemilosrdný revoluční soud nové doby. Takže jiný občan příjmením Varin přistavil k fasádě katedrály lešení, vylezl s pomocníky na královskou galerii a panovníky shodil na prostranství před kostelem. Tady byly sochy následně popraveny „stětím hlav“.

Varin si v hlášeních dokonce stěžoval, že kámen byl hodně tvrdý a odolný a že sochy byly k fasádě pevně připevněny masivními železnými spojkami. Evidentně tím za práci očekával i vyšší odměnu nebo alespoň revoluční pochvalu. Jeho bilance byla tato: zničeno a odstraněno bylo z fasády Notre-Dame sedmdesát osm velkých soch a dvanáct menších. Ajak dodával v hlášení, vše se udělalo důkladně, efektivně a rychle.

Jacques-Louis David byl spokojen: „Svrhli jsme tyto troufalé uzurpátory. Teď leží roztříštěni v sutinách na zemi, kterou zneuctili svými zločiny, a jsou terčem posměchu lidu, konečně vyléčeného z dávné pověrčivosti.“ Ona pověrčivost souvisela s představou, že francouzský král byl při korunovaci pomazán olejem přineseným zázračně z nebes a po obřadu v Remeši měl status toho, kdo se svým postavením nachází někde mezi lidmi a bohem. Dokonce se mu po pomazání přisuzovala moc léčit nejhorší kožní choroby, které tehdy ve velkém sužovaly evropskou populaci.

Poničené sochy králů byly navršeny na hromadu při severní straně katedrály. Malíře Davida napadlo, že by se daly využít jako podstavec pro pomník Slávy francouzského lidu, který chtěl vztyčit u pařížského mostu Pont Neuf. Na vrcholu měla stát patnáctimetrová bronzová socha bojovníka s hrozivým kyjem zosobňujícího lid, který zadupává do země vše týkající se bývalé tyranie a pověrčivosti. Muže měla doprovázet alegorická postava svobody a rovnosti. Pomník se však nerealizoval a torza soch dál zůstávala u katedrály.

Na hromadu s hlavami králů se chodilo příležitostně kálet, aby se tak otevřeně vyjádřil postoj k monarchii, a lidé ze sousedství sem vyhazovali i odpadky. Smrad linoucí se z hromady do okolí začal po čase vadit. Proto byly sochy prodány v roce 1796 jako stavební materiál staviteli jménem Bertrand. O jejich dalším osudu pak z dokumentů nic nevíme.

Zjevně však hromada u katedrály byla rozdělena na několik částí. Tak třeba v roce 1839 objevil Albert Lenoir torza postav z Notre-Dame u zdi uhelného trhu v pařížské ulici Rue de la Santé, kde sloužily jako patníky. Další fragmenty se v témže roce našly na dně řeky Seiny. Všechna tato díla putovala tehdy do lapidária. Hlavu tzv. krále Davida (nikoliv ale z královské galerie, ale z bočního portálu sv. Anny na průčelí Notre-Dame) získalo v roce 1938 Metropolitní muzeum v New Yorku. Původně byla objevena v roce 1890 poblíž pařížského bývalého kláštera Saint-GermaindesPrés a do USA se dostala prostřednictvím Galerie Demotte.

Záhadou zůstává, jak se 364 zlomků gotických soch z NotreDame včetně většiny hlav panovníků z královské galerie dostalo do pečlivě připravené jámy na dvůr domu Hôtel Moreau v ulici Rue de la Chaussée-d’Antin. Francouzský historik Michel Fleury tvrdil, že zásluhu na tom měl Jean-Baptiste Lakanal, který sochy důstojně pohřbil na parcele právě budovaného domu, který vlastnila rodina Lakanalů, a posléze ho prodali generálovi Victorovi Moreauovi (odtud název Hôtel Moreau).

Jean-Baptiste-Lakanal byl přesvědčený royalista a před gilotinou ho ochránilo jen to, že jeho bratr Joseph Lakanal patřil naopak k čelným politikům nového revolučního režimu. Zda se JeanBaptiste Lakanal stal opravdu „hrobníkem“ gotických soch z Notre-Dame, a díky tomu je zachránil pro budoucnost, nevíme a asi navždy zůstane taková hypotéza pouze předmětem spekulací historiků.

Ve slavné knize Příběh umění, která se dočkala i několika českých vydání, historik umění Ernst H. Gombrich označil nález gotických soch v Paříži v roce 1977 za největší událost tohoto druhu a srovnával ji co do významu s objevem nástěnných maleb z doby bronzové na ostrově Santorini, s vylovením bronzových plastik antických hrdinů v moři u Riace na pobřeží jižní Itálie a s odkrytím rozsáhlé terakotové armády čínského císaře u města Si-an. Dnes jsou hlavy králů ozdobou speciální expozice Musée du Cluny v Paříži.

Peter Kováč

Doporučená literatura:

François Giscard D’Estaing, Michel Fleury, Alain Erlande-Brandenburg: Notre-Dame de Paris : les rois retrouvés, Paris, 1977 (německé vydání: Die Könige von Notre-Dame,  Paris, 1977).

Tématu budeme věnovat pozornost během našeho zájezdu do Paříže:

http://www.stavitele-katedral.cz/pariz-metropole-umeni-pariz-gotiky-pariz-impresionistu-a-pariz-zakladatelu-moderniho-umeni

zdroj:http://www.stavitele-katedral.cz/skandaly-v-umeni-poprava-gotickych-kralu-z-parizske-katedraly-notre-dame/