Vy třiďte, my zatím zničíme planetu

Mnozí z nás si jistě rozpomenou na Hnutí Brontosaurus. Vzniklo v roce 1974 a jeho smyslem byla péče o přírodu. Snad kdybychom na chvíli zapomněli na choromyslnou ideologii současných všemožných Zelených stran, tak Hnutí Brontosaurus by bylo jejich praotcem. Angažovaní mladí lidé tehdy nezištně čistili lesy a potoky od odpadků, prováděli edukaci dětí v oblasti ochrany přírody, upozorňovali na nešvar mytí aut u vodních toků a nádrží, na pranýř si brali přírodu znečišťující továrny, atp. Během jejich působení vycházely na téma ochrany přírody články (většinou jen v Mladém světě) a dokonce se později začaly publikovat i knihy (např. Josef Velek - Jak jsem chránil přírodu). Tak to kdysi začalo.

Jak tedy vidno, ochrana přírody není ani objev svobodného západního světa, ani a ani nejde o Havlův nápad. To základní semínko myšlenky péče o naši planetu bylo vyseto mnohem, mnohem dříve.

V těch "prehistorických" dobách, kdy tehdejší ochránci přírody začali běhat po stráních s pytlema v rukou, aby po těch s nižším IQ sbírali odpadky, tak v těch dobách byl každému z nás už velmi, velmi dlouho a důvěrně znám pojem "druhotné suroviny". Tento představoval - jak už lze z těchto dvou slov odvodit - určitý hmotný materiál, který již dosloužil svému prvotnímu účelu a po jeho následném zpracování byl tento materiál změněn na výrobní suroviny, ze kterých se vyráběly nové výrobky spotřebního typu.

Aby tyto druhotné suroviny našly cestu k dalšímu zpracování, tak v celém Československu fungovala neuvěřitelně hustá síť výkupen národního podniku Sběrné suroviny. Nejen děti školou povinné, ale v podstatě každý kdo chtěl, tak mohl do sběrných surovin odvézt papír, železo, měď, mosaz, hliník, textil, sklo, peří, kosti, atp. Výhodou tohoto systému byla skutečnost, že byl obecně znám jednotný ceník výkupu těchto druhotných surovin a umožňoval "sběračům" jistou formu přivýdělku.

Za sebe mohu říci, že i když jsem ve školních letech ten hlavní význam sběru druhotných surovin nějak zvlášť nechápal, tak jsem si tímto způsobem přivydělával na kino, bazén nebo nanuky. Plný význam n.p. Sběrné suroviny ovšem chápali jiní a právě tito lidé kdysi dávno vybudovali tento systém tak, aby byl výhodný pro všechny - pro stát, pro přírodu i pro sběrače.

Pro stát byl systém výhodný tím, že vstupních surovin do výroby nemuselo být použito výhradně z prvotního těžebního průmyslu a šetřily se tak nejen náklady na výrobu či dovoz, ale taktéž energie a lidská pracovní síla. Po přírodu byl systém výhodný tím, že určitou část vstupních surovin nemusela Zem vydat a také, že se nepoužívaný materiál neválel v přírodě, na skládkách, nebo se nespaloval ve spalovnách. A konečně to bylo výhodné i pro občany-sběrače, kteří si mohli podle svého rozhodnutí přivydělat s tím, že se rozhodně nejednalo o zanedbatelné částky.

Sběr druhotných surovin formou sítě Sběrných surovin n.p., jednoduše neměl chybu a celý systém sběru, výkupu a zpracování lze pokládat za jeden z nejlepších projektů lidstva. Byl výchovný, ekonomický i ekologický současně a díky zmíněné husté síti výkupen skýtal netušené možnosti i do budoucna.

Nyní si ovšem zahulákáme na náměstí, zazvoníme klíči, čímž nám končí výlet do minulosti a mění se i budoucnost.

A jaká je současnost? Někdo by namítnul, že lepší. Dnes máme síť tzv. Sběrných dvorů, barevné třídící kontejnery nám zkrášlují ulice v každé obci a dokonce každá firma, hrající si na modlu ISO 14001, má odpadkové koše na všechna možná i nemožná třídění. Ano, tohle vše máme. ...a pokročili jsme tedy v ochraně přírody dál?

Zkusíme to zjistit a vezmeme to popořadě. Nejdříve porovnejme současnou síť Sběrných dvorů a zrušenou síť Sběrných surovin.

1. Síť výkupen Sběrných surovin byla nesrovnatelně hustší, než síť sběrných dvorů.
2. Sběrné suroviny vykupovaly i to, co dnes spadá do kategorie směsného odpadu.
3. Za materiál odevzdaný v tzv. Sběrných dvorech dnes nedostanete ani korunu a ještě máte při odevzdávání pocit, jakou vám zřízenec nedělá milost

Rozdílů je asi více, ale tyto tři se nabídly nejrychleji. A navíc - třetí z nich obsahuje hlubokou  myšlenku, kterou nám za 26 let dokázali ukrýt do zapomnění: Všimli jste si, kdy a jakým kouzlem se druhotné suroviny přeměnily v odpad? Kdy vlastně nastala ta změna, že to, co kdysi bylo hodnotnou surovinou, je dnes bezcenným odpadem, se kterým je třeba bojovat? Odpadem, který je zdrojem velkých problémů a jeho likvidaci si musíme platit nebo v tom nejlepším případě ho máme bezúplatně odevzdat?

Nevšimli?

Nebuďte smutní - já také ne. Ani já nevím přesně, kdy se jim podařilo v našich myslích přeměnit surovinu v odpad, ale je snadné si to opět uvědomit a chytit se za hlavu, jací jsme pitomci.

Ano, pitomci. Stalo se to tak, že současná "ekologická" výchova zpracovala lidi do té míry, že z výrobku se stává ihned odpad a před domem nám poslušní občané, s blaženým výrazem ve tváři, mlátí flašky do kontejneru s nápisem sklo. Mezistupeň s názvem "druhotná surovina" je vynechán, protože by si lidé mohli uvědomit, že byli okradeni nebo jim bylo znemožněno darovat tuto hodnotu těm, které politici vyčlenili na okraj společnosti a kteří by ji odvezli do sběrny za nás. ...kdyby tyto sběrny druhotných surovin ovšem existovaly.

Druhotná surovina pro nás, obyčejné lidi, je tedy nepřístupná kapitola. Nicméně nevadí, ti neobyčejní lidé, nám obyčejným, otevřeli kapitolu náhradní. Jmenuje se EKO-KOM.

První, co musí být o firmě EKO-KOM, a.s. řečeno je, že je to soukromá společnost s nejasným vlastnictvím a akciemi psanými samozřejmě na jméno. Vznikla v roce 1997, prsty v ní mají zahraniční podnikavci a jejím účelem je za pomoci zákona (č. 125/1997 Sb., o odpadech), v podstatě výběr poplatků od právnických či fyzických podnikajících osob, které uvádějí obaly nebo balené výrobky na trh. V podstatě jde o jakési výpalné za používání obalů ve výrobě.

Škodolibí si mnou ruce a jistě si říkají "dobře jim tak, výrobky balí do obalů, tak jen ať platí". Moudří se ale naopak vztekají. Dobře vědí, že kompletně všechny poplatky uvalené státem na firmy, zaplatíme v konečném důsledku jen a jen my, spotřebitelé.

Výsledek celého tohoto obalo-odpadového kolotoče je tedy nakonec takový, že my v ceně výrobku zaplatíme jednak za výrobu obalu, zaplatíme i poplatek EKO-KOM, načež ho doma sebekriticky překvalifikujeme na odpad a s tím naším blaženým pocitem, že děláme něco pro přírodu, ho hodíme do barevného kontejneru. Potom si ovšem někdo jiný kontejner odveze, jeho obsah tiše přejmenuje z odpadu zpět na druhotnou surovinu a tu si pak výhodně prodá. Hezké, že?

Možná se to někomu tento podvod na lidech nelíbí, ale to jsme zatím jen na našem malém ekologickém "dvorečku". A jak je to s tou velkou, globální "ekologií"?

O kupčení s emisními limity bylo napsáno asi nejvíce, ale vše začalo už v roce 1992, kdy byla podepsána tzv. "Rámcová úmluva OSN o změně klimatu". Podle názvu dokumentu to sice vypadá, že se v OSN domluvili na změně klimatu na Zemi, ale v roce 1994 následoval tzv. Kjótský protokol a nakonec vše vyvrcholilo v roce 2015 tzv. Pařížskou dohodou. Podrobnostmi se nemá smysl zabývat, ale když je shrneme, tak podstatou všech těchto dohod je snížit emise skleníkových plynů a tím i zpomalit údajné, lidskou činností způsobené oteplování planety.

Po letošní studené zimě sice takové snahy působí schizofrenicky, ale dejme tomu, že úmysly OSN jsou čisté. V takovém případě to na první pohled vypadá stejně bezelstně a skvěle, jako ty naše pestré kontejnery na tříděný odpad. Jenže, když se nad tím trochu zamyslíme, zjistíme, ekologická agenda OSN je pouhé hlasité krytí pro likvidaci naší planety.

Proč? Protože nejde o proklamované snahy zachování klimatu na Zemi. Kdyby jim o ni šlo, tak už dávno se nebudou prodávat ponožky na jeden den, obuv, která vydrží jen tři měsíce, žárovky na jeden rok a auta sice s částicovými filtry, ale o 20% vyšší spotřebou paliva nebo směšnou životností motoru devadesát tisíc kilometrů. Kdyby jim o to šlo, určitě by zakázali přejezdy statisícům kamionů, které převáží mléko, maso, pečivo a sýry přes celou Evropu tam a zase zpátky. Kdyby jim o změnu šlo, výroby by byly realizovány v zemích, kde je dostatek surovin a ne tam, kde je třeba dovézt naprosto vše, mimo pracovní síly. Kdyby jim o změnu šlo, už dávno jezdíme auty na elektřinu a spotřební zboží má záruku minimálně dvacet let, což při současné úrovni technického pokroku je velmi snadno dosažitelné.

Jaký je tedy skutečný výsledek těch newyorkských, kjótských, pařížských a samozřejmě i pražských starostí o planetu? Je takový, že nám nějaká pomazaná hlava, která právě přistála na letišti a zanechala za sebou takovou uhlíkovou stopu, na kterou se my za celý život ani omylem nezmůžeme, tak ta nám přesně spočítá, jak znečišťujeme ovzduší automobilem a kotlem na uhlí. Poučí nás kolik za rok vyprodukujeme odpadu a hubou ještě mastnou od hovězího stejku nám vyčíslí, jak je metan z chovu dobytka pro planetu škodlivý. Nakonec nás pochválí, jaké jsme jedničky ve třídění odpadu, ale neřekne, jaký je pro něj recyklace skvělý byznys. A když se ho zeptáme, proč zásadně neprodlouží minimální záruční doby pro spotřební zboží, řekne nám, že to je složitá otázka, která navíc není ani na pořadu dne a spěšně odletí na další ekologické školení obyvatel planety.

Ano, výroba pro výrobu, sklady plné neprodejného nábytku a elektroniky, spalovny plné neprodaného textilu, smetiště plné nadprodukce a nekonečný kšeft s "odpady" - tohle je pravá tvář globální péče o planetu,  a na tu já jim zvyskoka ....!