Neprodejná levice v Josefu Skálovi našla plně kompetentního kandidáta na prezidenta republiky

Komunistická strana v době po roce 1989 hned několikrát přišla s vlastním kandidátem do volby prezidenta republiky. A vždy šlo o zajímavé osobnosti s velmi solidními výsledky ve své profesi, které však vždy doplatily v konečném výsledku, že se prezident nevolil přímo občany, ale oběma parlamentními komorami. Zkraje 90. let byl zmiňován jako potenciální kandidát na Hrad i generál Miroslav Vacek. K jeho nominaci však nikdy nedošlo. Komunisté v té době v rámci Levého bloku se kladně vyjádřili k případné podpoře kandidatury na post hlavy státu v případě bývalého federálního ministra vnitra Richarda Sachera.

On sám se jí však po ostrých atacích vůči své osobě zřekl. V systému nepřímé volby kandidát nominovaný komunistickou stranou neměl reálnou šanci se aspoň přiblížit tomu, aby postoupil do 2. kola. Ať už to byla Marie Stiborová nebo později Stanislav Fischer či v roce 2003 Miroslav Kříženecký. V dalším období se veřejně hovořilo o Vladimíru Remkovi. Ten zpočátku tuto možnost zcela nevyloučil, ovšem když byl roku 2004 a opakovaně i o pět let později zvolen jako nestraník do Evropského parlamentu, dle očekávání se chtěl naplno věnovat zejména svému mandátu europoslance. V určitém předstihu před historicky první přímou volbou prezidenta republiky před necelými 10 lety pak oficiálně svou kandidaturu vyloučil.

Do první přímé volby v roce 2013 i do té druhé o pět let později čeští komunisté svého kandidáta nakonec nepostavili. I za tuto pasivitu byli od voličů potrestáni nejen úbytkem hlasů ve volbách na všech úrovních (nebyla to přirozeně hlavní ani jediná příčina) ale i nezájmem o dění v této straně. Po opakovaných volebních debaklech a výrazném ústupu aktivit v mediálním a veřejném prostoru dle očekávání došlo k výraznějším změnám ve vedení partaje. Odpovědnost převzala mladší krev a s tím přišla i větší aktivita nyní již z nevýhodné pozice mimoparlamentní strany, která si již nemůže dovolit nehospodárně nakládat s prostředky, jelikož příjmy výrazně poklesly a také počet placených pracovníků klesl na nezbytné minimum. Jednou z mála výrazných postav současné KSČM je kromě Kateřiny Konečné především letošní sedmdesátník, bývalý místopředseda strany, ředitel Institutu české levice a prezidentský kandidát Josef Skála.

Josef Skála bývá označován některými svými kritiky, zejména z řad novinářů a pravicových politiků, za stalinistu a ortodoxního, konzervativního komunistu. Kdo zná jeho životní cestu a názorové ukotvení musí takovou nálepku nutně důrazně odmítnout. Nikoliv, Skála je opravdu čímkoliv jiným, jen ne tzv. stalinistou či dogmatikem. To jistě mohou potvrdit i ti, kteří dávno před převratem navštěvovali jeho přednášky na univerzitní půdě. Vědomý a znalý marxista. Taková charakteristika na něj sedí mnohem víc, a ačkoliv ani ona není samozřejmě vyčerpávající, charakterizuje člověka a politika Josefa Skálu především pravdivěji a ve světle jeho dlouholeté veřejné činnosti. Do KSČ vstoupil brzy po dosažení plnoletosti a komunistou zůstal přes společenské zvraty i ve svém dalším životě. Na Univerzitě Karlově vystudoval žurnalistiku a v dalších letech působil jako pedagog, politický a organizační pracovník, byl také aktivním publicistou. V polovině 80. let byl zvolen do čela Mezinárodního svazu studentstva. Působil rovněž ve vedení Světové rady míru. Z těchto pozic absolvoval mnoho pracovních schůzek a jednání s řadou vysokých představitelů desítek zemí napříč kontinenty, vystupoval i na půdě OSN. Ten, kdo jej chce za každou cenu očernit ihned po označení stalinista dodá, že jednal osobně dokonce i přímo se samotným Fidelem Castrem. Jaká to hrůza, jednat s takovým zlosynem a diktátorem, jak by řekli redaktoři našich nezávislých veřejnoprávních médií zcela závislých na jediných hlásaných pravdách. Ano, s velkým kubánským vůdcem jednal dokonce opakovaně a je na tuto skutečnost dokonce právem hrdý, ovšem jednal i s mnoha jinými významnými osobnostmi, a to zcela přirozeně nejen s lidmi stejného světonázoru. Jednal třeba i s katolíky, britskými konzervativci, americkými demokraty i s Viktorem Orbánem, a to ještě dávno předtím, než se stal dle liberálních médií známým „zloduchem a populistou.“ Byl u mnoha zásadních událostí během 80. let v době předcházející dalekosáhlé změny v mezinárodní politice a poválečném uspořádání světa. Zblízka poznal mnoho významných osobností napříč oběma světovými polokoulemi. Po převratu byl lákán ke slibné kariéře v byznysu, ovšem odmítl popřít vlastní minulost i změnit či výrazně korigovat politické přesvědčení a světonázor. Zůstal na pozicích znalého komunisty s výrazným mezinárodním rozhledem, pro nějž není marxismus starou veteší patřící do minulých a již překonaných časů či sbírkou čítankových dogmat, ale jeho slovy trvale inspirující impozantní katedrálou ducha. V 90. let začal podnikat. Po ukončení činnosti KSČ a KSČS, přešel do KSČM. Ve vysoké politice se však neangažoval.

Širší levicová veřejnost jej mohla zaznamenal v roce 2006, kdy v Praze kandidoval do Poslanecké Sněmovny a kandidaturu si zopakoval i o čtyři roky později. Ještě předtím se na kratší čas stal jedním z místopředsedů strany. Jako člověk s obrovským mezinárodním rozhledem a znalostí politické praxe i taktiky, vlivu médií na společenské dění, poměrně brzy poznal, že KSČM si svými praktickými kroky a setrváním ve starých schématech v každodenní politické práci i směrem k veřejnosti zadělává na výrazné problémy již do blízké budoucnosti. Nenechaly na sebe dlouho čekat. KSČM se pod vedením Vojtěcha Filipa stávala pro své voliče i sympatizanty stále méně čitelnou a stále méně přitažlivou. Skála včas a správně poznal, že komunisté se pro občany stávají stranou mírného pokroku v mezích zákona a drobečkové politiky. Což je pro stranu radikální levice přímo vražedná kombinace. Ti, kdo ve své krátkozrakosti dál tvrdošíjně hájili stávající neměnné směřování strany a její silné zaměření zejména na parlamentní činnost, kritiku odráželi povrchními odsudky a dál spoléhali na setrvačnost a stabilní voličskou podporu.

Josef Skála se na naléhání řady členů strany i okresů napříč republikou rozhodl na sjezdu v roce 2016 kandidovat na předsedu strany. Jeho programem bylo větší rozkročení strany k podchycení kritických nálad veřejnosti, které v té době výrazně narůstaly a také zásadní zlepšení mediální prezentace partaje pomocí moderních prostředků, rovněž i účinnější oslovení mladší generace a obohacení programu. Stávající předseda si v zákulisí zkušeně tradiční a osvědčenou metodou rozděl a panuj zajistil podporu či spíše poslušnost dostatečného počtu delegátů, aby se ve funkci i nadále udržel. V poměrně těsné volbě tak nakonec uspěl a dál se jelo ve starých kolejích. Skála se stal místopředsedou, a to bez patřičných podmínek pro vlastní práci, tak aby ji měl co možná nejvíce ztíženou. Problémy samozřejmě nezmizely, naopak se prohloubily. První velkou fackou, kterou již nikdo nemohl popřít byl výrazný propad v krajských volbách na podzim 2016 násobený neúspěchem v souběžně konaných volbách do Senátu. Filip kritiku opět bez jakékoliv sebereflexe odpálkoval a odpovědnost zbaběle svalil na krajské články strany a jejich vedení. Josef Skála vyzval Vojtěcha Filipa na dalším sjezdu v roce 2018 a opět těsně prohrál. Silně kritické názory řadových straníků stále narůstaly, ovšem vedení strany dál pokračovalo v politice nesoucí neúspěchy. Vše vyvrcholilo volbami do Sněmovny před rokem, kdy komunisté poprvé v historii země ztratili své parlamentní zastoupení. Připomenutí tohoto období bylo nezbytné, jelikož právě v něm se Josef Skála dostal nejen do popředí dějů probíhajících uvnitř KSČM, ale i do popředí mediální pozornosti. Každé jeho veřejné vystoupení mělo nejen srozumitelné sdělení, ale obsahovalo i náboj naléhavosti a schopnosti oslovit levicově orientovanou veřejnost přesným popisem toho co je třeba dělat, aby se problémy nějakým způsobem posunuly k žádoucím řešením.

Kandidát českých vlastenců na Hrad delší či kratší dobu úspěšně realizuje několik zajímavých projektů. Mezi ně patří provozování webových stránek www.stripkyzesveta.cz nebo platforma Kudy z krize – Sdružení za obnovu národní suverenity www.kudyzkrize. Manifest tohoto uskupení by měl být povinnou četbou pro všechny Čechy všech generací. Před nedávnem byl Skála jmenován ředitelem Institutu české levice. Dle mého soudu k tomu mělo dojít už v době jeho vzniku a především měl být podobný institut založen mnohem, mnohem dříve. Tyto skutečnosti již nezměníme, nezbývá než o to usilovněji nyní pracovat v co možná nejširším kolektivu skutečných myslitelů a odborníků na tom, aby se levicové pohledy na společenské dění měly kde na patřičné úrovni diskutovat, aby tyto začaly působit na veřejnost aby se vytvářela životaschopná alternativa proti současnému všeobecnému marasmu, která bude srozumitelná vysokoškolskému profesorovi, stejně jako montážnímu dělníku či prodavače v supermarketu.

Josef Skála patří k těm, kdo se dlouhodobě staví proti přepisování historie. V posledních letech jde zejména o interpretaci vzniku, průběhu a konce 2. světové války, ale i poválečných desetiletí, tedy období tzv. studené války. Vyvrací účelové smyšlenky či vyložené lži novinářů i různých pochybných historiků. Období socialistického Československa hodnotí nikoliv jako zapšklý komunista vzpomínající s nostalgií na staré dobré časy, které ovšem dávno minuly a nenavrátí se zpět, ale vždy s prezentací či aspoň stručným zároveň však nosným výčtem podstatných mezinárodních souvislostí dané doby. Proto se jeho názorovým oponentům na tyto zcela konkrétní teze a argumenty nereaguje snadno. Potom už často zbývá jen možnost aspoň si zanadávat do těch hnusných bolševiků a stalinistů. Jenže fakta jsou fakta a otevření aspoň části archívů po rozpadu Sovětského svazu a východního bloku dává kromě jiného i četné důkazy o nezvratném podílu CIA na politických procesech ve východní Evropě 50. let 20. století. Skála jako zdatný publicista se svým specifickým a nezaměnitelným stylem i jako neméně zdatný rétor vytrvale vyvrací hloupé povídačky o bývalým východním bloku jako zaostalém území obehnaném ostnatým drátem, kde obyvatelstvo strádalo všeobecným nedostatkem, včetně hladu a bydlící málem snad ještě v zemljankách. Lži posametových všeználků dokáže vyvracet pádnými argumenty jako málokdo jiný. Skála tak má všechny předpoklady pro to, aby jej podpořila v jeho úsilí zapojit se do volby prezidenta jako jeden z netuctových kandidátů široká levicově a vlastenecky orientovaná veřejnost, a nejen ta. Dokáže kurážně a na vysoké úrovni myšlenkové i jazykové diskutovat i s lidmi patřícími do jiných ideologických táborů a vždy brilantně argumentovat. Není žádná náhoda, že jej v jeho cestě za kandidaturou na Hrad podporuje řada osobností veřejného života a to od bývalých signatářů Charty 77, přes levicové intelektuály až po osoby které lze řadit mezi pravicově orientované konzervatice nebo liberální volnomyšlenkáře. A to rozhodně není málo. Chtělo by se v této souvislosti dotázat směrem k čelným aktivním politikům napříč celým parlamentním spektrem – dámy a pánové, kdo z Vás na takový výkon má?

Aby se Josef Skála skutečně mohl zapojit do klání o Hrad musí nasbírat nejméně 50 tisíc podpisů občanů, a to do konce října 2022 (všechny povinné náležitosti kandidatury musí být totiž odevzdány nejpozději 8. listopadu 2022). Je to příkrý nepoměr k potřebě sehnat pro kandidaturu 20 podpisů poslanců či 10 senátorů. Přesto je tato meta dosažitelná. Kandidát českých vlastenců na Hrad si podporu prostých a poctivých lidí této země, kteří nezapomněli, že jsou Čechy i Slovany bezpochyby zaslouží. Pomoci může především ten, kdo zatím nepodepsal petiční listinu za jeho kandidaturu a vyzvat k tomu i lidi ve svém okolí, přispět je možno také drobným finančním darem na transparentní účet. Všechny potřebné informace jsou dostupné v přehledné formě na www.jakoskala.cz

Bc. Miroslav Pořízek