600 let výročí upálení Mistra Jana Husa (3.)

Upálením obou českých učenců nastal v Čechách těhotný neklid před husitskou revolucí (1415–1419), kdy docházelo ve velkých městech k lokálním bojům o jednotlivé fary a později k lidovým setkáváním venkovských husitů „na horách“, kde potulní kazatelé šířili nejen Husovy myšlenky, ale i radikálnější gnostické a apokalyptické teze.

Toto období těhotného neklidu před bouří vyústilo 30. 8. 1419 v útok na Novoměstskou radnici s vybitím nově dosazených, protihusitsky zaměřených konšelů v rámci potlačování husitského hnutí a opanování města husity. V čele převratu stálo několik lidí blízkých samotnému králi Václavovi, šlo doslova o jeho „milce“, jak sám uvádí ve svých dopisech. Byl mezi nimi i Jan Žižka, s největší pravděpodobností člen královy ochranky nebo „rozvědky“, jak bychom dnes mohli říci, pozdější neformální vojenský vůdce spojených husitských Čech, titulován správce obcí českých a zemí příchylných. Ať dnes Žižku a jeho tehdejší politiku a působení hodnotíme jakkoli, byl jediný, kdo se byl v dané době schopen orientovat v celé situaci znesvářených stran a zajistit obranu jak společného programu husitství vtěleného do takzvaných „čtyř článků“, tak i české země, a do jisté míry za svého života udržet soudržnost husitských svazů.

Nad své osobní, či zájmy jakékoliv strany důsledně postavil zejména obranu husitství, snahu o upevnění moci českého státu a zajištěním obrany Čech před křižáky zajistil také výdobytky myšlenkově-ideového obsahu husitství. On sám neusiloval o pozemské statky, za celou dobu svého působení se nijak neobohacoval a zůstával zemanem a rytířem, přestože se mu v určitý čas dostávalo takřka královských poct. Myslím si, že nebyla doba, kdy byla vojenská moc užívaná ekonomičtěji, s takovým rozmyslem, rozvahou a cílem co nejvíce šetřit vlastní vojáky (kteří jej zvali „bratře Žižko“) a současně opravdu geniálními taktickými údery likvidovat protivníka, která nezamýšlela nic jiného, než naprosté potření husitů, jako právě za husitství Janem Žižkou. Bezpochyby se jednalo o ryzí charakter vojenského typu, který v dané době dokázal v roli doslova „krizového vladaře“ ubránit husitství před rozdupáním kopyty křižáckých koní a zajistit jeho pokračování i po své smrti.

Poté, co se král dozvěděl o převratu v Praze, náhle zemřel. Tím se vše, co bylo „těhotné“, porodilo v daném rámci následných husitských válek jak proti vnějšímu nepříteli, tak v podobě vnitřní války mezi jednotlivými svazy. Nastalo dlouhé období bez krále, kdy byla země rozdělena na katolickou a husitskou stranu, kterou tvořily samostatné městské svazy — republiky a politické skupiny, rozhodně se však nepropadla do naprostého chaosu či temnoty, jak tvrdí například kardinál Duka ve svém vyjádření k husitství a Husovi. Zemskou vládu se snažily zajišťovat zemské sněmy, přestože nakonec rozhodovaly zejména zbraně a aktuální mocenské koalice v zemi. První sněm v Čáslavi odmítl legitimního nástupce trůnu, krále Zikmunda. Ve skutečnosti v sousedních německých zemích nebyla vnitřní politická situace o mnoho klidnější.

Mezinárodní reakce organizovaná papežem Martinem V. a kardinály proto husitům v Čechách byla vedena legitimním nástupcem na český trůn, císařem Zikmundem, a byla okamžitá a zřetelná. Ve Vratislavi byla vyhlášena první křižácká výprava s cílem opanovat Prahu a České království s nepoddajnými husity. Současně nechal Zikmund ve Vratislavi upálit 23 nepoddajných měšťanů a pražského měšťana Jana Krásu nechal nejprve usmýkat koňmi a poté upálit. Poslal tak jasný vzkaz, jak hodlá naložit s husity v Čechách pokud se mu nepoddají. Ve stejnou dobu pochytali němečtí havíři v Kutné hoře asi 300 husitů, které lovili jako zvěř, a dokonce platili za každého chyceného husitu cenu odstupňovanou podle toho, zda se jednalo o muže, ženu nebo dítě, a včetně těhotných žen je zaživa naházeli do šachet.Cílem první kruciáty byla Praha, centrum revoluce. Teprve v Praze obklíčené křižáckými vojsky formulovali představitelé husitského duchovenstva svůj reformní a ideologický program v podobě takzvaných čtyř článků, vyjadřujících husitské požadavky na nápravu církve a jejích poměrů:

Svoboda přijímání podobojí jako věc spásná pro všechny včetně dětí;

Svoboda slova a hlásání písma;

Zabavení a zbavení se světského majetku církve;

Trestání veřejných hříchů nezávisle na postavení (předchůdce právního státu).
Jednotlivé strany po celou dobu tyto články samozřejmě chápaly do jisté míry odlišně. Politika husitů se také měnila s tím, jak radikálně si tyto články vysvětlovali. První vlna mesianismu požadovala dokonce přijetí článků za závazné pro celé křesťanstvo, nakonec však husité dosáhli uznání platnosti přijímání z kalicha a u ostatních článků dosáhli uznání platnosti v omezené míře.

Celý zásadní omyl a nepochopení od začátku spočívalo v naivní snaze usilovat o reformu církve zevnitř, neboť husitské požadavky byly pro církev samozřejmě zcela mimo rámec představivosti. Zde proti sobě stál ryze mocenský a ryze materialisticky zaměřený aparát církevní správy a upřímná až mesianistická snaha o skutečnou reformu církve, vyvolaná upřímným hnutím duše v touze po lepším životě, v jehož středu se nachází princip Pravdy jako nejvyšší duchovní hodnota našich přesvědčení ve spojení v hlubokou vírou v bezprostřední přítomnost Krista jako skutečného Pána, vyjádříme-li se slovy středověkého náboženského myšlení.

Lze tedy Jana Husa oddělovat od následného husitství? Domnívám se, že nikoli. I spekulace, že by Hus nepřipustil válčení, které se snaží oddělit historický fenomén Jana Husa od období husitských válek, zůstávají pouhými spekulacemi. Byl to právě Jan Hus, který svými kázáními vybízel šlechtu ještě před svou „kauzou“, když král Zikmund uvěznil Václava IV. a drancoval svými vojsky České země, aby zasáhla, a vybízel k boji i osvobození krále. To se nakonec podařilo českým rytířům v čele s Janem Sokolem z Lamberka, jedním z králových milců, mezi něž patřil i právě zmiňovaný Jan Žižka z Trocnova, později z Kalicha.

Husité po celou dobu takzvaných husitských válek usilovali o jediné — o veřejné slyšení a rovnocenný dialog nad svým programem s církví, kde by jediným arbitrem byla pravdivost na základě písma a „Ducha svatého“. Pouze dialogem (dia-logos, tedy sdílením — rezonancí ve vnitřním smyslu) se lze dobrat k Pravdě a o to husitům při jednání s církví šlo.

Například Prokop Holý zpočátku dokonce požadoval, aby byl tento program závazný pro celý křesťanský svět, a usiloval o jeho prosazení nejen v Českých zemích, ale i v celém křesťanském světě. Brzy pochopil, že to není možné. Nakonec nebylo dosaženo ani jeho závaznosti pro celé České království a husité se na území království museli spokojit s dvojí vírou. Český národ tak zůstal od té doby rozdělen na husity a katolíky. To našemu národu přinášelo mnohé komplikace, ale i unikátní osobitost.

České země byly nicméně první v Evropě, kde vládla svoboda vyznání, a inkvizice z nich byla zcela vyhnána. Současně byla v otevřené mocenské konfrontaci poražena největší síla středověku — papežská a církevní moc a její křižácké výpravy — malou zemí v srdci Evropy. Myslím si, že i tento fakt stojí za připomínání a není se za co stydět. Například křižácká výprava proti albigenským skončila jejich vyvražděním, zatímco pět křižáckých výprav proti českým husitům skončilo drtivou porážkou těchto intervenčních armád a jejich vyhnáním ze země. To je unikátní historická zkušenost našeho národa.

Církevní moc s novým papežem v čele zvolila ryze mocenskou politiku hrubé síly s cílem vyhladit české kacíře — husity kopyty křižáckých hord, které pod své korouhve svolaly vraždící žoldnéřskou lůzu ze všech koutů Evropy a slibovaly jí jak odpustky za zabité kacíře, tak i majetky a území dobyté v Českých zemích, které byly dávány vůdcům křižáckých vojsk do zástavy.

Tento nátlak začal dokonalou ekonomickou blokádou a izolací zemí Koruny české a organizováním křižáckých vpádů do Čech. Co měli tehdy husité dělat, pokud se nechtěli nechat vyhladit? České země nesly břímě válek jenom proto, že jim bylo vnuceno. Z důvodu ekonomické blokády a šíření svého programu pak ve vrcholné části husitské revoluce husité organizovali své rejsy a spanilé jízdy do okolních zemí Koruny české. Ty měli mnohdy v pozdější fázi revoluce ryze kořistní charakter.
Později došlo k vnitřní „občanské“ válce mezi jednotlivými husitskými jako důsledek otázek, které husitská ideologie a náboženská exaltace uvolnila v reakci na rozkladné otázky přesahující tehdejší rámec středověkého mocensko-politického uspořádání.

Základní dichotomie spočívala v oddělení takzvané duchovní a světské moci charakterizované papežem a koncilem na jedné straně a světskými panovníky na straně druhé. Totéž schizma se projevilo i v husitské revoluci v podobě fenoménu, kdy například vojenští velitelé neboli hejtmani, kteří byli okolnostmi válečné konfrontace a nutnosti obrany vyneseni do čela husitů, někdy řešili „teologické“ spory jednoduše „palcátem“, a naopak později samotní kněží, tedy duchovenstvo, veleli přímo vojenským bratrstvům — „polním obcím polem pracujících“, jak se nazývaly stálé armády profesionálních husitských bojovníků. Mezi takové kněze patřil i Prokop Holý, velitel a duchovní správce táboritů, a Prokop Malý (Prokůpek), duchovní správce sirotčí polní obce. Přitom sami husité ve svém programu žádali zbavení duchovenstva světské moci. Také tímto způsobem napadli na koncilu samotného Prokopa Holého, který musel vysvětlovat, že on sám nikdy nikoho osobně nezabil, že pouze velel.

I přes všechny vnitřní rozpory a občanské války se však vždy v době ohrožení celé země podařilo zmobilizovat autoritámjako byl Jan Žižka nebo později Prokop Holý spojené husitské síly, ke kterým se často přidávaly i různé houfy českých katolíků, porazit křižácké výpravy, vyhnat je ze země a nakonec i stejnou měrou oplácet takzvanými spanilými jízdami a rejsy do okolních zemí, včetně Německa, Slezska, Lužice, Uher a Slovenska. Tehdy opravdu husité bojovali takřka „proti všem“, proti celé tehdejší katolické Evropě.

Husitství však nelze zúžit jenom na válečné vyčerpávání země a vybití třetiny obyvatelstva. Je třeba vnímat skutečnost, že tato válka byla českým zemím vnucená celkovým dobovým klimatem, nikoliv jenom nějakou „revoltou“ husitů, která přinesla jen války a vyčerpání země. I přesto měly tyto války své plody. Husité byli první, kdo ve skutečnosti porazili monopol neomylné církve a jasně světu ukázali, že církev v čele s papežem nejen nezastupuje Boha na zemi, neboť všechny její vojenské kampaně byly husity poraženy na hlavu, a není schopna vést dialog, při němž je jediným arbitrem princip Pravdy, ale také si silou svých zbraní v první řadě vydobyli to, oč Jan Hus a Jeroným Pražský marně žádali: rovnocenný dialog s církví jako první z takzvaných „kacířů“, jak církev označovala všechny, kteří se odchýlili od jejích hlásaných dogmat, jimiž sešněrovávala život středověkého člověka. Právě toto pan Duka ve svém komentáři k Husovi a husitství zamlčuje a vidí v husitské revoluci pouze „ponoření Českých zemí do temnoty“.

Opak je pravdou, v době husitské revoluce se právě u nás rodily podmínky a předpoklady pro svobodnější společnost a nové myšlení, v jehož středu se nacházel princip Pravdy a každý člověk, každý jednotlivec včetně laiků, tedy nečlenů duchovního stavu. A stejně jako je každý porod doprovázen „porodními bolestmi“, tak byly i metafyzické otázky, které husité nastolili ve své době, z pohledu času možná trochu předčasně, doprovázeny zevním fenoménem v podobě husitských válek.

http://www.czechfreepress.cz/jiri-krutina/600-let-vyroci-upaleni-mistra-jana-husa-2.html

Pokračování