600 let výročí upálení Mistra Jana Husa (2.)

Ke skutečnému prvnímu střetu Husa s mocenským aparátem církve došlo v okamžiku, kdy se v našich zemích začaly prodávat takzvané odpustky. Pouze v našich zemích se z univerzitních míst proti tomuto církevnímu fiskalismu ozval odpor. Nikoli z principu ekonomického, ale z principu teologického a mravního. Jelikož však šlo „o peníze“, nevyhnul se Hus střetu s církevní mocí a světskou mocí krále, který z prodeje odpustků také profitoval. Tak Hus upadl u krále v nemilost a český král Václav IV. jej přestal veřejně podporovat.

Následovaly další útoky z Říma a požadavky o jeho izolaci. Hus tedy nejprve opustil Prahu a odešel na venkov, aby se pak rozhodl přijmout nabídku krále Zikmunda ke slyšení na koncilu, který měl rozhodnout o daném stavu. Zřejmě ve své naivitě věřil, že se v dané situaci jedná o to nejlepší řešení, a věřil ve slyšení a dialog směřují k hledání pravdy vedoucí k nápravě církevních poměrů. To bylo i hlavním tématem kostnického koncilu, byť bylo chápáno zcela jinak.

Kostnický koncil (1414–1418)

Kostnický koncil představoval významnou mocensko-politickou událost tehdejší doby. Králi Zikmundovi se podařilo tento koncil svolat, což je považováno za jeho velký politický úspěch. Toto setkání nejvyšších duchovních a světských představitelů tehdejší moci lze přirovnat (s trochou nadsázky) například k dnešnímu setkávání Bilderbergu. Kroniky také píší o velkém počtu kurtizán (prostitutek), přítomných na koncilu. Udávají, že jich bylo až sedm set. Dnes přímo proti budově koncilu na břehu Bodamského jezera stojí krásná socha kypré kurtizány, která v jedné ruce drží nahého krále a v druhé nahého papeže, jsou to opravdu kreatury. Socha má připomínat právě onen slavný koncil, který měl sjednotit západní křesťanstvo pod jedním papežem a císařem a vyřešit schizma neboli vládu dvou a v jednom okamžiku tří papežů, kdy se každý z nich snažil organizovat proti těm druhým křížová tažení a sesadit je. Takto si sám koncil představoval „reformu církve“, nikoli jako Hus jako skutečnou reformu její samotné podstaty.

Z pohledu koncilu byl proces s českými kacíři jenom „okrajovou“ záležitostí, faktem však zůstává, že koncilem byl nakonec zvolen za papeže Martin V., který byl tím, kdo jako první vyhlásil nad Husem klatbu. Po svém zvolení okamžitě potvrdil všechna stanoviska koncilu proti Husovi a všem jeho následovníkům a současně zorganizoval celkem pět křížových tažení proti husitským Čechám, jejichž účelem bylo vyhlazení husitů. Později byla tato tažení svolávána dokonce přímo k hubení Čechů, jak stálo v jejich bulách, což byla také obvyklá praxe křižáckých vojsk na území Českého království. „Západní“ historické prameny obecně považují kostnický koncil za velký politický úspěch tehdejších elit při konsolidaci křesťanstva. Ve skutečnosti však přinesl patnáct let husitských válek (1419–1434) proti zemím Koruny české a jejich ekonomickou a společenskou blokádu a izolaci v Evropě. Je zcela nesmyslné dávat to za vinu jenom husitům s tím, že husitství zpozdilo vývoj v Českých zemích o sto let apod., jak se mnohdy odsuzuje husitství, převážně z ideologického pohledu. Současně byla církví zahájena v západních zemích štvavá propaganda proti husitům a Českému království obecně jako líhni kacířství, ohrožující tehdejší křesťanský svět. Tuto pověst Českého království napravoval na mezinárodním poli až český husitský král Jiřík z Poděbrad, i on se však dostal ve své politice do sporu s papežem a musel čelit křížové výpravě.

Jan Hus si zřejmě do jisté míry naivně myslel, že bude před koncilem moci svobodně hájit své názory s tím, že pokud mu bude dokázáno, že se mýlí, bude své postoje moci změnit. Současně však žádal dialog k reformě církve. Místo toho byl v podstatě hned po svém příjezdu uvězněn a bylo s ním podle kanonického církevního práva nakládáno jako s kacířem. Nic na tom nezměnila ani Zikmundova snaha zajistit Husovi veřejné slyšení na koncilu, kterého se domáhal. Zikmund si byl vědom, že za Husem stojí v Čechách mohutná univerzitně-šlechtická skupina a že je v jeho zájmu si proti sobě českou šlechtu nepopudit, přesto však nakonec nechal Husa koncilem odsoudit a upálit, a stejně tak i Jeronýma Pražského. Přitom by jim na území Českého království inkvizice nehrozila, protože byla, jednoduše ignorována a neměla vlivem vlády Václava IV. dostatečný mocenský aparát. Na rozdíl od svého otce, dle mého názoru zcela neprávem považovaného za „otce vlasti“, který církev podporoval tak štědře, že zadlužil i královskou pokladnu, a dovolil jí v podstatě vybudovat vlastní stát ve státě, Václav IV. naopak s církví o moc v zemi bojoval. Proto se také do Čech stěhovaly různé sekty, jako například valdenští, adamité apod. To vytvořilo duchovní a ideologické podhoubí pro husitskou revoluci. Právě v tomto bych ve srovnání s většinovou částí tehdejší křesťanské Evropy viděl spíše „pokrok“. Myslím si, že náboženská tolerance je hlubší hodnotou než zevní moc nebo stavění katedrál.

http://www.czechfreepress.cz/jiri-krutina/600-let-vyroci-upaleni-mistra-jana-husa-1.html

Pokračování.