Protektorát Čechy a Morava

Na 14. března 1939 si pozval Hitler prezidenta Háchu do Berlína, kde musel podepsat kapitulaci republiky. Následujícího dne 15. března 1939 začala německá armáda obsazovat zbytek území, který zbyl po kdysi prosperujícím Československu. Nový státní útvar byl nazván Protektorát Čechy a Morava (německy Protektorat Böhmen und Mähren). Západní velmoci byly o tomto nacistickém kroku informovány předem, a mohly proto ihned protestovat. Omezily se však jen na konstatování, že byla porušena mnichovská dohoda a že zásah proti zbytkům Československa byl „neopodstatněný". Na obranu znásilněné republiky vystoupil pouze Sovětský svaz. Odmítl tvrzení, že z Československa hrozilo evropskému míru nebezpečí, a zdůraznil, že „mezi všemi státy existujícími po první světové válce Československá republika byla jednou z mála zemí, kde byl zajištěn klid a mírová politika".

Na podrobeném území začali Němci ihned úřadovat.

Čeští představitelé státu byli loutkami v rukou německé správy. Skutečným vládcem byl úřadující říšský protektor, což byl z počátku  Konstantin von Neurath. K ruce měl SS-Obergruppenführera Karl Hermanna Franka – sudetského Němce, který se od začátku angažoval pro okupaci. Státní správa postupně přecházela do německých rukou. Zvláštní postavení měli novináři. Za protektorátu bylo dost kolaborantů. Ale první kolaboranti byli novináři. Už 16. března 1939 psali podle hesla : poturčenec horší Turka. Přitom je nikdo nenutil, aby tak psali, mohli s tím seknout a jít třeba do Škodovky nebo do ČKD vyrábět kanóny. Bylo by to čestnější. Novináři nepatří k nejčestnějším lidem – jsou to většinou námezdní pisálci, řídící se heslem koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Platilo to za Hitlera jako za komunistů i dneska.

Čeští zastupitelé byli postupně nahrazováni Němci ve městech a nakonec i na venkově. Pro úředníky byla znalost němčiny povinná. Bezpečnostní aparát – policie a četnictvo – se prakticky dostal do područí německé moci. Přesto ale četnictvo často varovalo občany před pronásledováním. Češi se stali občany druhé kategorie. Zatímco Němci byli podle německé rasistické ideologie horní privilegovaná vrstva Oberschicht, Češi byli dolní vrstvou, tzv. Unterschich. Příkladem může být přídělový systém, ve kterém byly příděly pro Němce vyšší než pro Čechy (Pro Židy byly příděly minimální). Ale  povinné dodávky českého sedláka byly vyšší než německého. Znevýhodňování Čechů se projevovalo prakticky ve všech oblastech každodenního života. Německá okupační správa vytvořila systém ovládání českého národa podle metody „cukru a biče“. Vzhledem k tomu, že potřebovala české kvalifikované pracovníky, vytvářela pro ně dobré podmínky.  Na druhé straně byla nelítostná při projevech jakéhokoli odporu a neposlušnosti. Potom nastupoval bič. Neposlušní lidé, byli posíláni do koncentračních táborů a na nucené práce. Nakonec nastupovaly popravy. Všechno to mělo být odstrašujícím příkladem pro ostatní lidi, pokud se budou stavět proti okupační moci.

Na hospodářské podniky byla zavedena „nucená správa“. Podnikům byl určován objem produkce, sortimentu, rozdělování surovin a prostředků. Němci převzali plnou kontrolu českých zbrojních podniků – Škodovky, Brněnské Zbrojovky, poldovky i Vítkovických železáren. Německý kapitál ovládl české podniky.

V zemědělství byly stanoveny výměry ploch povinných osevů, povinné dodávky živočišné a rostlinné produkce za pevné výkupní ceny. Zemědělci si mohli ponechat jen povolené množství svých výrobků. Ponechání si většího než povoleného množství, bylo přísně stíháno.

Po okupaci byl vyhlášen pevný kurz marky ve velmi nevýhodném kursu pro Čechy. Proto němečtí vojáci horečně nakupovali a posílali domů nedostatkové zboží.

Finance se dostaly plně pod správu Němců. V bankách a pojišťovnách během okupace docházelo k jejich soustavnému drancování. Protektorát byl nucen platit tzv. válečnou daň, která stoupla z počátečných 3 miliard na 12 miliard v roce 1944. Finančními spekulacemi byl český stát okraden o 43 tun zlata.

Pro obyvatele byly zavedeny potravinové lístky a později i „šatenky“ na textil, oděvy a obuv. Postupem doby byly příděly kráceny.

Reakce Čechů na okupaci byla odmítavá a Češi to  dávali najevo. Poslouchal se zahraniční rozhlas, šířily anekdoty. Různé akce a poutě byly příležitostí k protestním shromážděním desítek tisíc lidí. Protesty vyvrcholily 28. října při příležitosti výročí vzniku Československa.  Demonstrace v Praze byla brutálním způsobem rozehnána Gestapem. Byl zabit Václav Sedláček – dělník z Vysočan. Těžce zraněn byl – mezi jinými – i Jan Opletal, který na následky zranění zemřel. Jeho pohřeb se stal manifestací proti německé okupaci. I tato manifestace byla brutálně rozehnána. Hitler nařídil přepadnout vysoké školy a koleje. Nacisté zbili a zatkli stovky studentů. Vysoké školy byly zavřeny a představitelé studentů byli zastřeleni. Mezi zastřelenými byl i bývalý premiér generál Eliáš. Ten se i ve vládě snažil podporovat český odboj a proto byl zatčen a popraven.

Stovky českých studentů byly poslány do koncentračních táborů. Následné represivní kroky měly zamezit dalšímu odporu. Mělo to však opačný výsledek. Následovaly první kroky organizovaného ilegálního odboje. Objevily se letáky a ilegální časopisy jako V boj, Český kurýr. Nejrozšířenější bylo ilegální Rudé právo. Od roku 1944 docházelo k vytváření  partizánských oddílů.

Součástí života se stalo totální nasazení, což byly nucené práce v Říši pro české dělníky. Zpočátku se pracovníci získávali nábory, ale rychle došlo na nucené odvody. Celkem bylo do Německa na nucené práce odvedeno 650 tisíc lidí. To všechno budilo čím dál tím větší odpor a nepřátelství českého obyvatelstva vůči okupantům. To všechno ještě zesílilo, když se prozradilo tajné memorandum o konečném řešení české otázky. Mezi Čechy se šířily pověsti o přesídlení českého národa na Sibiř nebo do nějaké kolonie a že po válce nastane úplná germanizace. 

Po přepadení Sovětského svazu lidé začali věřit tomu, že se karta obrátí. Aktivizoval se odboj, rozmáhaly se sabotáže, v továrnách docházelo ke stávkám. To mělo za následek výměnu zastupujícího říšského protektora Reinhardem Heydrichem. Ten hned po nástupu do funkce vyhlásil stanné právo a zřídil stanné soudy, což otřáslo ilegálním odbojem i všeobecným odporem. Heydrich také urychlil deportace Židů do koncentračních táborů. To všechno uklidnilo situaci, ale jen do  27. května 1942, kdy českoslovenští parašutisté provedli atentát na Heydricha. Ten na následky zemřel a to rozpoutalo vlnu teroru v Čechách a na Moravě. Bylo vyhlášeno znovu stanné právo a 10. června byla vypálena obec Lidice. Všichni muži byli zastřeleni, ženy a děti poslány do koncentráků. V Praze byl popraven bývalý předseda protektorátní vlády a hrdina domácího odboje generál ing. Alois Eliáš. Došlo k vypálení další obce – Ležáků se stejným scénářem jako v Lidicích.

3. července nahnali Němci na Václavské náměstí přes 200 tisíc vystrašených lidí, kteří zde museli složit slib národa Říši. Po Heydrichovi nastoupil na místo zastupujícího říšského protektora Kurt Daluege. V následujících letech docházelo k rozmachu partyzánských skupin, které byly podporovány a zásobovány Sověty.

Po atentátu na Hitlera přišla „totální mobilizace“ přinášející zásadní omezení zasahující všechny oblasti života. Byla zakázaná veškerá činnost, která nesouvisela s válečným úsilím.  Lidé však začínali věřit, že Protektorát (posměšně mu říkali „Protentokrát“) nebude mít dlouhého trvání.

Nacistický teror proti obyvatelstvu zesílil. Lidé byli popravováváni jen pro podezření z podpory partyzánů. Museli kopat zákopy a stavět překážky proti postupující Rudé armádě. Při ústupu Němci se řídili taktikou spálené země. Země byla zaplavována „národními hosty“, což byli utečenci z území obsazených Rusy.

Všude byl cítit blížící se konec války. Ale Hitler požadoval bojovat do posledního muže. Marně. Generál Schörner se snažil udělat z území protektorátu poslední baštu nacistické říše, ale nakonec musel utéci před Rusy do amerického zajetí.

6. května 1945 americká armáda obsadila Plzeň. A konec války přijel do Prahy 9. května  na sovětských tancích.