Zápisník z Káhiry pátý, fotbalem začínající

Podrobnosti

Téma / Téma na tento týden|

13. leden 2010|

Tereza Spencerová|

12561 x

Beru zpět vše, co jsem napsala včera, tedy vše, co se fotbalového přenosu týče. Nevím sice, kdo nakonec vyměkl, jestli Al Džazíra slevila, nebo egyptská vláda zavřela oči a sáhla do kapsy, ale fotbal se nakonec vysílal. Možná k tomu svým svérázným způsobem - pohrůžkou povolené občanské neposlušnosti -- přispěl i egyptský muftí Alí Gomáa, který už ráno z rádia lidem posvětil, že tento den smějí vzít do rukou dráty a ilegálně se připojovat k signálu slavné katarské telky... Nebyla to sice přímo fatwa, ale i tak, duchovní se prostě poslouchat musí!!!

Zkrátka, fotbal běžel a já ho měla možnost sledovat, respektive sledovat jeho sledování, u kamaráda doma. (Míro, klid, je to křesťan, jeho žena je křesťanka a tři děti, samé holky, jsou vzorná křesťáňačata, a navíc žijí ve čtvrti Šubra v centru města, kde žije přes dva miliony křesťanů, prostě, Míro, klid...). Situace na place vypadala následovně: kamarád s bratrem seděli přilepení k televizi a oba měli v ruce egyptskou vlajku a cosi na sebe z půl metru hekticky pokřikovali, zatímco jeho žena holčičkám vysvětlovala, že si toho nemají všímat, protože taťka a strejda jsou blázni a za chvíli, asi za 90 minut, je to přejde. Činila tak francouzsky, protože holčičky chodí, stejně jako ona dřív, do francouzských škol (aby měly do života alespoň nějakou naději, že nezůstanou jen v lehce/těžce  bezvýchodném Egyptě) a mají tak pro sebe jazyk, kterému anglofonní hlava rodiny nerozumí ani za mák.

Obvykle to mého kámoše rozčiluje a často vyhrožuje, že se taky začne učit francouzsky, ale včera byla situace jiná: seděl pár decimetrů od obrazovky a hltal každé slovo, kterému přitom ale podle vlastního přiznání rozuměl asi tak z necelé poloviny, neb fotbal nepřenášela egyptská televize, ale rovnou ta katarská, přičemž katarská arabština je té egyptské nahony vzdálená. Vlastně mají společná jen písmenka, která se ale jinak vyslovují a hlavně slova z nich poskládaná mají úplně jiné významy. Viděl tak jasně jen čas, který zbýval do konce zápasu, a jeho nervozita narůstala, i když už Egypt nad tou Nigérií vedl 3:1. Mimochodem, při každém egyptském gólu se celé sousedství otřáslo a skandovala se jakási obdoba „kdo neskáče, není Egypťan!"

Jakmile zápas šťastně skončil, dostala jsem do ruky taky vlajku a vyrazili jsme do ulic, kde ale zavládlo v kamarádových očích jakési zklamání: podobných bláznů, jako jsme byli my tři (on, jeho brácha a já) tam bylo jen pár. Po několika desítkách minut naplněných marnými pokusy strhnout jeho spoluobčany k hurónským oslavám trvalejšího charakteru, jsme se schlíple vrátili domů, kde už na zahojení bolavé duše čekala večeře. Klasická, egyptská, plný stůl pokrytý různými miskami s různými dobrotami (kofta, kuře, tahína, kulaš, torši, jakési saláty, sýr připomínající svou smradlavostí náš pivní, chlebové placky ze Šubry i z Heluánu...) a s neuvěřitelně tučnou tradiční polévkou malacheja na začátek (je to z nějakýho listí, co připomíná špenát, ale není to špenát, a pěkně s česnekem a tak...byla fakt dobrá, jen se musela jíst se zavřenýma očima, aby člověk neviděl všechen ten tuk na hladině).

Kamarád se ládoval a přitom pořád bručel, že Egypťani už nejsou Egypťani, nicméně výkon „Faraonů" ho nadchl natolik, že dneska jde kupovat plochou televizi (u LG budou mít dneska kšeft) v očekávání dalších krásných mačů. Jeho ženě se ještě podařilo zabránit tomu, aby koupil televizi s blue-tooth („Na co, proboha, potřebuješ televizi s blue-tooth? Je o třetinu dražší, než ostatní!" „No, když už tak už, přece!" „Neblbni!" „Tak dobře, koupím bez blue-tooth") a šla spát, neb ráno vstává do práce a ještě veze holky do školy. Po bohatýrské tabuli mi víčka padala taky, a tak se mejdan vypitím dvou panáků skotské na srovnání žaludku samovolně rozpustil, jen kamarád pořád smutně koukal na vlajku, kterou mezitím zastrčil do vázy na jídelním stole. Cestou domů půlnoční Káhirou jsem pak viděla jen asi pět aut, ze kterých vlály vlajky. Zkrátka, asi mají lidi opravdu důležitější starosti...

A ještě k té arabštině z Al Džazíry. Tím, že jsme si navykli používat pojem Arab, považujeme jaksi axiomaticky, že se jedná o jednu a tutéž partu, ať už je řeč o někom z Libye, Egypta nebo třeba Kuvajtu. Ve skutečnosti má ovšem pojem Arab stejnou vypovídací a popisnou hodnotu třeba jako Slovan. Koneckonců, Arabů nikdy nebylo tolik, aby vlastními lidmi odkudsi z pouště na nynějším Arabském poloostrově zaplavili celé ty oblasti, které jim dnes používáním slova Arab připisujeme. Drtivá většina lidi, které tak dnes považujeme za Araby, jsou prostě jen potomci místních obyvatel, kteří z nejrůznějších důvodů přistoupili (nebo taky ne) na islám a přijali spolu s ním i písmo. (Říct třeba Egypťanovi, že je Arab hrozí přerůst v hádku, neb Egypťan je Egypťan, stejně jako je Libyjec Libyjec a třeba Syřan je Syřan. Ze zdejšího pohledu jsou Arabové jen lidé z Arabského poloostrova, tedy Saúdové, Katařani a další v těch dlouhých kalábijích a se šátky na hlavách.) Proto se navzájem liší i „ arabské arabštiny", přičemž mi kdosi kdysi vyprávěl, že rozdíly mezi egyptskou a iráckou arabštinou jsou až takové, že třeba egyptské slovo pro lásku v Iráku znamená eufemisticky řečeno exkrement. Místní, egyptské, popové hvězdy ale o ničem jiném než o lásce nezpívají, a tak prý mají v iráckém rozhlase utrum. Třeba je to kec, ale v každém případě je to představa vcelku zábavná...

Komentáře