Ještě jedna příležitost…

S Ruštinou jsem naposledy zápolil někdy před 30-ti lety, tehdy na gymnáziu… „Radikálové v Kramatorsku zastřelili mladou zdravotní sestru a její tři přátelé“, je napsáno nad fotografií mladé dívky. Taková krásná holka, čistá, jasná tvář… Určitě měla někoho, kdo ji miloval, a ona jeho, toužila po šťastném životě, rodině, přála si mít dítě…, hodně dětí…

Nebo ta těhotná žena v Domě odborů… Těšila se na miminko, které již brzy porodí… O samotě si s ním v skrytu povídala, představovala si, jaké bude, až se narodí… Možná mu už dala i jméno…. A najednou je tu zběsilá tlupa, která jí a ostatní pronásleduje po chodbách… Kolem hoří lidé, křik… Schovala se do kanceláře… Má děsivý strach… nejenom o sebe… A… a našli ji…. Povalili na stůl a ona křičí… a oni se na ni vrhli…škrtí ji… a ona křičí… křičí o pomoc…, zatímco tam zvenku, za otevřeným oknem je slyšet smích, smích a řev: „zabít…“ A pak se z okna té kanceláře rozvine prapor…, vítězný prapor…,ukrajinský, modrožlutý prapor… A dav pod oknem řičí: „Sláva Ukrajině….“

Nebo ti – on a ona… Dvě těla shořelá ve vzájemném objetí… Přitiskli se v té hořící hrůze k sobě, pevně, tak pevně, jak se nikdy předtím neobjali, až do poslední chvíle…, a shořeli…., a shořeli a odešli přímo do Nebe… Když jsem tu fotografii poprvé zahlédl, vzpomněl jsem si na jiné – on a ona… Stalo se před více než 13-ti lety… Tenkrát se psal rok 2001…září… A ti dva se chytli za ruce…, pevně…, tak pevně, jako ještě nikdy předtím… Protože už věděli, že není kam…, není kam utéct … A vyskočili…, vyskočili spolu…, vyskočili z hořícího mrakodrapu…

Stejný ďábel – stejná práce… Oděssa 2014 – New York 2001… Oděssa – New York…, New York - Oděssa… Stejná práce – stejný ďábel… A… a stejná láska… Láska jako pochodeň…, pochodeň pro nás, co jsme tu prozatím ještě zůstali…

Nebo zase z jiné strany – opět ten dav… Oděssa, květen 2014, Dům odborů… Všechno hoří a v oknech a na římsách se objevují zoufalí, prchající lidé… a za nimi křik jiných, kteří hoří a jiní jsou vražděni…A tihle tam dole… a tihle svírají basebalové hole a všechno, čím se dá ubít člověk… a pistoli… A čekají…, chápete to… (?), čekají na svoji chvíli… „No tak už skoč, skoč ty hmyze…, dělej, vyskoč…“ A pak je pod těmi okny utloukají a vláčí…, vláčí a utloukají…

A ještě na něco jsem si, při pohledu na výjevy ukrajinské hrůzy a zkázy, vzpomněl… Tenkrát se psal rok 2001…nebo 2002? Bylo to v létě u nás na zahradě. Už ani nevím, o čem jsme si právě povídali, když se směrem ke mně otočila moje známá a podívala se mi do očí: „ Byla za mnou jedna drobná dívka z Terezína…,“ říká mi. „Jak…z Terezína?“, ptám se. „Víš, co ji tam tenkrát utýrali…“, pokračovala. „Vážně…?“ „Řekla mi, abych vám vzkázala, že se to vrátí…“ „Jak…se to vrátí?“ „Vrátí… se vším všudy… V Evropě nebude jediná země, kde by nebyli u moci…“ „Jak… se vším všudy?“ „Řekla mi, abych vás varovala, abych to všem pověděla…, že i ty koncentrační tábory budou na stejných místech jako tenkrát…“ Chvíli jsem zůstal stát a nevěděl, co si o tom myslet. Přece jen…, tenkrát se psal rok 2001…nebo 2002… Přese vše… byla to jiná doba. A tohle…, tohle jsem si tehdy ještě představit nedokázal. Jenže… jenže praktická letitá zkušenost byla taková, že když něco právě takhle řekla, pak se to později stalo… A tak jsem o tom ještě pár dní přemýšlel: Pochopitelně, že se to nemusí stát. Všechno je jen dokonalý předpoklad, vycházející z dokonalé znalosti dané chvíle, z dokonalé znalosti celku i každého z nás, z dokonalé znalosti toho, jak si právě stojíme… A tak jsem k tomu tenkrát, sám za sebe, nakonec něco napsal. Později to vyšlo i v jedné knížce.

A nakonec ještě otázka: Jak si myslíte, že si stojíme (stojíte) právě teď? Přiblížili jsme se nebo vzdálili? Stane se to znovu…nebo již nikdy nestane? Já vím…, už se to stalo, už to začalo…

A tady je ten text, možná z roku 2001…nebo 2002:

J E Š T Ě  J E D N A  P Ř Í L E Ž I T O S T…

...a zase budou slibovat pořádek, řád a blahobyt...a přinesou hrůzu

...a zase budou jen loutkami v cizích, jimi pohrdajících rukou

...a zase si budou jisti svou absolutní všemocí

...a zase to nejděsivější potká nakonec je samé, neboť - co vydáš, je ti vráceno

...a zase se z toho prostého, poctivého občana řezníka stane přes noc důležitý funkcionář,

který bude stejnou rukou jedny děti příkladně veřejně hladit a jiné posílat na smrt

...a zase se jakoby odnikud vynoří ona masa cíleně bídačené, zlumpovatělého lidu

a bude vědět, že za její nouzi mohou ti ještě nuznější

...a zase budou ujišťovat, že již žádné koncentrační tábory nebudou

(budou... a na stejných místech jako dříve!!!)

...a zase...zase se historie jen beznadějně dokola opakuje!!!

K textu:

Radikálové v Kramatorsku zastřelili zdravotní sestřičku a tři její přátele:

http://lifenews.ru/news/132573

Jak zabili pracovnici Domu odborů.

Na tomto videu je slyšet křičet ženu. Je slyšet výzvy k jejímu zatčení, že se jedná o separatis-tku... Žena ještě dlouho křičí a pak utichne. Nato se v okně, odkud vycházel křik, objeví ukra-jinský prapor. V kanceláři, kde ji poté našli, nehořelo, přesto tu byly stopy po boji... Myslíte si, že se udusila kouřem?

Tohle je můj národ?

Jsou šťastní, když hořící lidé skáčou z oken:

http://www.vestinet.rs/aktuelno/odesa-ukrajinci-ubijali-ljude-koji-su-iskakali-iz-zapaljene-zgrade-video

Muž s modrožlutou páskou střílí po těch, co se snaží uprchnout z hořícího Domu odborů:

http://www.liveleak.com/view?i=09c_1399151796

A to je ten, co střílel do hořících a prchajících lidí z Domu odborů:

https://www.face-book.com/photo.php?fbid=582308261866949&;set=gm.293772357454241&type=1&theater