Nemoc jako cesta k uzdravení

Co na tom, že jsi psychicky na dně. Bolí tě záda z přepracovanosti. Hlava ze starostí… Máme pro tebe tabletku. Ta ti pomůže. Potlačí to nejhorší a ty na tom zase budeš jako za mlada. A když ji vysadíš? To se nedělá. To by se přišlo na to, že nefunguje. Protože o to více na tebe léky nezatlačená informace, že jsi v nerovnováze se Životem, zatlačí. A hmatatelné je to u všech psychosomatických nemocí = nejdříve problém ducha, co má následně vliv na tělo. Otázka tedy zní: „Jak může hmotný chemický lek ovlivnit Ducha?“

Že je to realita vím. Měl jsem známého. Kouřil trávu. Na štěrkáči - vodní ploše vzniklé vytěžením štěrků - k tmu popíjel alkohol. Říkal mi, že když stál ve vodě, roztáhly se mu ruce a on viděl na obloze Svatou trojici. Od té doby to s ním šlo z kopce. Dávali mu léky. Když je měl, byl celkem OK. Pokud je vysadil, byl v tom až po uši. Byl agresivní na své okolí. Byl několikrát hospitalizován v léčebně v Kroměříži. Nakonec se rozvedl. Dnes už nevím, kde je a zda ještě žije. Někdo ho viděl, jak chodí se psem, má poutnickou hůl v ruce a potuluje se městem.

Leky nám neudělají dobře. Jen zamaskují problém a potlačí ho. Do pozadí, aby zrovna nebyl vidět. A když náhodou opět vyskočí a vystraší i lekaře, lekař předepíše silnější leky. Snažíce se maskovat svoje neúspěchy tím, že mění leky jeden za druhý, když se jim zdá, že první lek nezabral. Kdysi jako kluk učilištěm povinný jsem zažil takového doktora. Já měl svoji vyrážku na nohou. On svůj notýsek. Z něj něco napsal na recept. Za půlden jsem v lekárně vybral co mi předepsal. Po týdnu se to nelepšilo. A tak mi z notýsku opsal jiný recept a já šel znova do lekárny, abych si ověřil, že je opět nefunkční. Vždy s novou mastičkou mne jímala zlost. Nakonec vše dopadlo dobře. Po možná dvou/třech měsících. Už si nepamatuji, čím to bylo. Tehdy jsem příčinám nevěnoval pozornost. Byl jsem tak naučený. Neptat se a poslouchat. Ale zkušenost s testováním si pamatuji dodnes. Když se ohlédnu, tak to snad i chápu.

Tehdy, bylo mi patnáct. Asi tak. Po škole šup na učiliště. Nikdo se neptal, proč jsem na internátě, když bydlím kousek od něj. Byla možnost, a tak jsem alespoň takto mohl utéct z domova. Dnes, když se nad tím zamyslím, tak si uvědomuji, že už tehdy jsem byl rebel a svobodomyslný. Myslel jsem si, že na intru to asi bude jiné než doma. Lepší. „Zklamal“ jsem se. Když se tak zamyslím, byl to projev mého nesouhlasu podřídit se autoritám, který se mi projevil na těle. Ale to vím dnes. Proto mohu říci, Jarda Dušek má pravdu.

Vše, co děláme v rozporu s přirozenou etikou, která nám je od početí dána Bohem do vínku, se nakonec projeví jako nemoc. Etika je základ základů. Je to naše Pravda skrytá uvnitř nás. Máme s ní dokonalou zkušenost. Pamatujete si, jak jste byli u tabule a svíralo se Vám něco kolem solaru, když jste byli vyvoláni a nic jste neuměli? Nebo když jste se krčili při vyvolávání učitele v lavici a dělali jste vše proto, aby si hlavně Vás nevšiml? To svírání, ten strach. Že se prozradí, že dnes zrovna nic neumíte? Nebo když jste doma lhali a měli strach, že se na to přijde. A toto je jen jednoduchý obrázek, jak se projevuje ono etické porušení pravidel.

Etika, sama o sobě je nevymahatelná. Prozatím nikdo z nás do toho druhého stále nevidí. Ještě neumíme číst myšlenky. Proto volíme ty, jejichž etika je na bodě nula. A aby se alespoň trochu narovnaly vztahy mezi obyčejnými lidmi, byla zajištěna vymahatelnost etiky. A nazvala se morálkou. Jsou to různé zákony. Platící pro „plebs“ a ty, kteří se zprotivili těm, co zákony pro sebe vymysleli. A tím se stala Etika vymahatelná a vysouditelná.

Problém nastává, když se morálkou stane třeba naše současná demokracie. Anebo fašismus. Jako v Německu, Japonsku a Itálii. Ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Anebo dnes na Ukrajině a západním světě. To se pak morální stane vražda a placení těm co vraždí za to, že vraždí. Posílání zbraní do válečného konfliktu a přilévání tak oleje do válečného ohně. Násilí na bezbranných lidech. Jejich okrádání jen proto, že si to vlády mohou „beztrestně dovolit.

Jenže kdo jsme abychom soudili druhé. Vždyť nikdo z nás nezná celý příběh, proč se něco odehrálo tak, jak se odehrálo. A to vč. nemoci. Nakonec vše dobře dopadne. Jen ta cesta k poznání je někdy hoooodně náročná a hodně nesnesitelná.

Od školky nás vychovávají, abychom na tyto varovné pocity, etiku=Božskou přirozenost, nedbali. A když se něco varovného objeví, třeba bolest hlavy, jen řeknou: „Vezmi si prášek.“ Pak další a další a my otupíme. Stejně jako otupí strach z opakovaného vyvolávání k tabuli. Otupíme a přestaneme sledovat informace, které nám tělo dává. Zprvu lehké. Pak hlasitější. Tlumené silnějšími a silnějšími leky. Naučeni a přesvědčeni, že utečeme před zodpovědností za to, jak se chováme k okolí, a i sami k sobě. A čím více jsme otupili k přitakání Životu, nakonec sami sebe destruujeme. Zničíme se.

Dovolím si zde několik příběhů. Vlastní zkušenosti i zkušenosti jiných. První je můj. Pak jednoho doktora, co už není doktor. Napsal krásnou knihu: „Co s doktorem…“ Další je pak příběh s rakovinou tlustého střeva a navazující na rakovinu jater (s největší pravděpodobností související s tečkou C19). A nakonec? Jiný. Taky s C19 tečkou.

---

Bylo mi mezi osmi a deseti. Několikrát za rok jsem měl angíny. Tehdy jsem to bral jako nemoc a snad i radost, že nemusím do školy. Pak se naši rozvedli a bylo po angínách.

Ve třiadvaceti letech jsem se oženil. Máme dvě dcery. A jedna byla celkem hodně nemocná. Dnes už i vím proč. Netušili jsme, že ji ta starší šikanovala. Dnes už to jsou veliké holky a mají své muže. I vnučka se už přišla podívat na tento svět. Jak to tu vypadá a jak se tu žije.

Tehdy jsme nevěděli, proč je ta naše dcera nemocná. Léky ji nezabíraly. A tak jsme začali hledat. Koupili jsme si knížku „Co s doktorem“. V ní MUDr. Vladimír Wogeltanz popisuje svůj příběh, jak se jedním pozdním večerem změnil jeho život a já dostal odpověď na své anginy.

Byl zástupcem primáře na oddělení ORL. Lidem, co měli často angíny, odebírali mandle. Jednou měl noční a slyšel, jak se z jednoho pokoje ozývá pláč. A tak se tam podíval. V pokoji leželo malé děvče, co mělo jít ráno na sál. Když si s ní povídal, dozvěděl se, jak to u nich doma vypadá a co se tam děje. A v tom, jednom jediném Božském okamžiku, mu vše docvaklo. Není nutné trhat mandle. Musí se narovnat to, co to způsobilo. A mě došlo, že to u holčičky doma bylo stejné jako u nás.

Pochopil jsem, taky v jednom jediném okamžiku, že svět funguje jinak. Že lekaři jsou jen iluze lidí, o kterých si myslíme, že nám pomohou. Nic jim ale nemůžeme vyčítat. I oni mají svoji cestu a doprovázejí jiné zase na jejich cestě. Jsme zde ve škole a učíme se. Ale to už je zase jiný příběh a o něčem jiném. I když v podstatě o tom samém.

A nyní ten s rakovinou.

Můj otčím rakovinu tlustého střeva měl. To už jsem se věnoval jiným než běžným věcem. Etikoterapii, regresím, práci s přivtělenými duchy apod… Stalo se to asi před patnácti lety. Zvládl ji poté, co jsme mu s mojí ženou pomohli pochopit, že se trápil (pro to co se trápil) naprosto „zbytečně“. To jeho trápení mělo pro něj reálný základ. Užíral se proto, co dělal. Až do chvíle (den) před operací. Ležel v posteli. Pro něj na smrtelné.

Byli jsme u něj a povídali si. O tom, jak mne a bratra vychovával poté, co se moje mamina podruhé vdala. Bylo mi dvanáct a bratru o rok méně. Jeho výchova byla ne zcela standardní. A já mu řekl, že to už bylo. Že nám i hodně dal a nyní už, po třiceti++ letech, je to jinak. Byl to zajímavý okamžik. Asi pro onu přítomnost „smrtelné postele“ pravdivé a upřímné. Jako by se „vyzpovídal“ a tím si ulevil. Pak jsme odešli a řekli mu, aby nám před operací napsal. Stalo se. Napsal. Jenže po napsání sms jeho operaci o několik hodin odložili. A díky Božskému načasování se stal „zázrak“. Ale o něm a tom, co se stalo mezi tím, než otčíma vzali opět na operační sál, možná až někdy jindy.

Odchodem jsme mu dali čas. On se usebral. Podíval se sám do sebe. Pochopil, marnost jeho trápení. I kam ho toto trápení dovedlo. Operaci i chemo zvládl na jedničku a bez další recidivy. Dorazilo ho po patnácti letech až C19 očkování. Kdy mu do půl roku otekly nohy. Za bércovými vředy následovalo loupání kůže jako hadovi a skončil v nemocnici. Doktor mu jen řekl, že neví, z čeho to má (loupání kůže). Pak návrat domu a odběry krve. Z nich informace, že má rakovinu jater v posledním stádiu. Dávali mu čtyři týdny života. I přesto tu byl čtyři měsíce. Je to čtyři týdny, co zemřel. Ale i ono jeho očkování mělo smysl. Vybral si to, jako mnoho jiných lidí.

Když jsem se ho ptal, proč to udělal, obořil se na mne. Já už pak dále nenaléhal. Bylo to jeho rozhodnutí a jeho cesta, která byla rozhodnuta jinde a mnohem dříve.

A i zde mám další příběh. Možná vše vysvětlující. Proč tolik lidí spěchalo za svojí vytouženou tečkou. Jak to s námi je a jak to funguje. V práci jsem, pokud jsem mohl, odrazoval kolegy od očkování. Právě pro zkušenosti-poznání, kterými jsem si prošel. Byl jsem s kolegyní v její kanceláři. Byla už dlouho po první dávce. Seděli jsme proti sobě. Měla jít druhý den na druhou dávku. Měla sundané brýle. Stalo se a my se dívali oboustranně hluboce do očí. Opravdu hluboce. Byli jsme propojení myslí. Oko do Duše okno, jak se pravdivě říká. A já jen po chvilce pronesl: „Nedělej to…“

Najednou jako by se probrala a řekla: „Promiň. Já nemám brýle.“ Myslela si, že se na mne kouká, podle ní bez brýlí, asi nějak „divně“. A já to dokončil: „Nejde o brýle. Nedělej to, co chceš udělat zítra…“ (Jít si pro tečku).

Najednou vydechla a s výdechem propadla do jiné reality. Po nádechu a návratu zpět do přítomnosti jen oznámila: „Ale já musím…“ Věděla, že prostě musí… Zatím je OK a doufám, že dostala placebo. Stejně tak doufám, že i můj bratr a švagrová.

Nikdo z nás opravdu nezná celý příběh. To ví jen Bůh a ten, čí příběh je. A můžeme to zjistit, když se ponoříme hluboko, hluboko do sebe sama a spojíme se se svojí Duší/Stvořitelem. A to se stalo mé kolegyni a mému otčímovi. Při první rakovině i při té jeho druhé.

Kdysi dávno jsem byl účastníkem jednoho semináře o porodních traumatech. Ten končil tím, že si každý účastník připravil svůj vlastní příchod na svět. Svoje „porodní“ cesty. Já si nachystal celkem dlouhé a úzké. Tuším ze třinácti lidí. Ti klečeli jeden za druhým opřeni o lokty. Mezerou mezi jejich lokty a koleny jsem pak prolézal, jako reálnými porodními cestami. Bylo to náročné. Na konci jsem „ztratil vědomí“. Bylo to shodné s mým příchodem na tento svět, kdy jsem byl oživován z přidušení visíce za nohy a plácnutím po zadnici.

Stál jsem na začátku svého příchodu na tento svět. Přede mnou oněch třináct lidí. Hodně jsem se soustředil. Byl jsem tak soustředěný jako snad ještě nikdy. A najednou mi bleskla hlavou myšlenka: „Chci to mít těžké.“ A já v jednom jediném okamžiku pochopil svoje dětství, pubertu i život do cca 35 let. Před tím, než jsem začal na sobě pracovat a hledat odpovědi na otázku: „Proč.“

Tam, kde jsem v soustředění mysli byl, než jsem se pustil do prolézání připravené porodní cesty, byla jen bezčasovost a bezprostorovost. Bylo tam jen tady a teď. Vnímal jsem, jak se po mém výroku: „Chci to mít těžké“ „zvedly ruce“ (neumím to jinak popsat) nějakých entit. Jako by tím řekli: „Jdeme do toho s tebou.“

Pochopil jsem, co se mi v životě dělo. Podlomila se mi kolena. Hlava spadla do dlaní. A na svoji adresu pronesl: „Já jsem ale debil.“ Jenže. Rozhodnutí už padlo. Volba byla učiněna. A protože tam, kde jsem byl není prostor čas a vše se děje bez prodlev teď, nedalo se to toto mé přání vzít zpět. Protože v tom okamžiku se narodili moji rodiče a všichni ti, co mi přišli na tuto zemi splnit moje přání. A to jak do plusu, tak i do onoho těžkého mínusu. Nepřenositelná zkušenost. Přál bych ten prožitek každému. Tu dokonalost našich rozhodnutí a následně splněných přání.

Dnes za to děkuji. Díky tomuto přání jsem mnoho pochopil a mnoho se naučil. A pochopil moji kolegyni, když se ponořila do sebe a pak řekla: „Ale já musím…“ I pro ni to jinak nešlo. Stejně tak pro mého otčíma a stejně pro mnohé jiné, co si šli nechat dát tečku. I pro ty, co jdou k doktorovi pro leky.

Na jednu stranu jsou leky OK. Jsou to berličky. Ty bychom, jak se dostaneme opět do jakés takés kondice, měli odhodit a vrátit se k tomu, co nám nemoc způsobilo. Najít příčinu. Tu pochopit a už pochopenou chybu již neopakovat. Tak to přináší zkušenost z regresí i etikoterapie.

Pochopení je dar. Poznání příčiny a uvidění následku, který se může opakovat do nekonečna. Jednoduše tak dlouho, dokud nepochopíme. Bůh je v tomto dokonalý. Nikdy se na nás za opakování „chyb“ nezlobí. Jako milující otec nám vždy dá další šanci. A pak další a další. Jako každá máma/táta má radost, když uděláme první krok. Má radost, když mu nakonec, až pochopíme, v pokoře k jeho i naší dokonalosti poděkujeme.

Mohl bych psát dál. O vlivu našeho prenatálního období na nás a náš život po prvním nádechu. Ale myslím, že pro dnes je toho už dost. Protože nemá cenu přesvědčovat nepřesvědčené. Předkládat jim důkazy, které stejně smetou pro svoji aroganci ze stolu. To vede jen k vyčerpání a vyčerpání vede k nemoci.

A tak tedy na závěr poslední příběh. Opět můj vlastní. Přiznání…

Zapomenul jsem na lehké rady mého těla. Signály. Zahlcen prací. Věnování pozornosti něčemu jinému, jen ne sobě samému. Svému tělu. Daru, co nám dali naši rodiče a o který se máme s plnou péčí správného hospodáře starat. A tak přišlo varování v podobě velice lehké mozkové příhody. Dostal jsem pohlazení od Boha. Dar. Pohlazení po vlasech s velmi malým následkem.

Nechal jsem to dojít tak daleko, že jsem měl tlak 230/110. Já sám jsem to dopustil. Den dva jsem nemohl 100% artikulovat. CT, EKG, Plíce i krev OK. Po 58 letech, resp. 48 (v deseti jsem naposledy jedl penicilín) jím poprvé leky. Na tlak. Vím, že je to jen berlička. Jak jsem psal. Hledám příčiny a nacházím. Odmítám platit za chemii, co ve svém důsledku poškozuje moje tělo. Dar, co máme, abychom zde mohli prožít, co jsme si kdysi na startu předsevzali.

Jsou to dva měsíce. Pomalu se vracím ke klidu. Spoustu věcí jsem dělal za jiné. No jo… Když jsem to chtěl mít těžké, tak co se divím…

Mám za sebou tři nebo čtyři rodinné konstelace věnované tomuto mému problému. V každé jsem byl pod tlakem. Každá byla jiná. A v každé se odehrál jiný příběh. Po cca 25 letech, co se věnuji jiným věcem, než je běžné, s úsměvem zjišťuji, že nic nevím. Stále neznám svůj celý příběh. Svoji vlastní i rodovou zátěž. Mám radost z toho, co mne potkalo. Děkuji v pokoře za to. Sám sobě i Bohu, že to dopustil, že jsem to dopustil.

Někdy mám pocit, že Bůh je zde mezi námi. Je kolem nás a my jsme v jeho Vše pronikajícím poli. Je Pravdou a jsme ji stále vystaveni. Vždy, když něco poděláme i nepoděláme, jsme s Ní/Ním ve vztahu. Je-li On Pravda a Láska, pak v ní „plaveme“. Když něco provedeme v rozporu s Etikou, jeho darem co nám dal k pochopení Jeho, hnedle to víme. S přirozenou Etikou jsme stále vystaveni Pravdě/Jemu. Stále námi proniká a my jsme v Ní/Něm. Proto víme ihned, když lžeme, podvádíme, pomlouváme, závidíme, nenávidíme, že jsme pošpinili Pravdu.

Kdybychom, byli od mala učeni, jak vše funguje místo toho, abychom Pravdu nahradili leky, dávali bychom si pozor i na ty nejmenší projevy etiky v/na našem těle. Zastavili bychom se. Ohlédli zpět a řekli si: „Aha? Tak odtud vítr fouká…“ Už bychom neopakovali činy, které nám škodí a přibližují ke smrti těla a zkracují tím život.

Doufám, že se jednou na této planetě budou potkávat sebevědomý muž a sebevědomá žena. Prodchnutí Etikou. Vzešlí ze sebevědomých Etikou naplněných rodičů a budou tvořit v plnosti Lásky Eticky sebevědomé děti. Neposkvrněné negativním jednáním. Nepoškození leky a neetickými činy. Žijících v pochopení příčiny a následku svých činů.
Kdy to bude?
Kdy se to stane?
Za deset let? Za sto let? Za tisíc let?

Možná bude muset tato civilizace padnout. Pro svoji nemorální, neetickou a destruktivní činnost. Aby se pro toto sebevědomé pokolení našlo, v rámci inkarnace, místo na této planetě?

Kdo ví...

Kdo ví...

Za sebe všem už skoro, skoro, skoro