Víra Alberta Einsteina

Alberta Einsteina se často dovolávali jak ateisté, tak i věřící. Bylo to umožněno komplikovanou vírou a pohledem na svět, který Einstein jako vědec měl.

Einsteinova víra pramenila z úžasu nad dokonalou harmonií transcendentního řádu, který objevoval stále znovu. Byl pevně přesvědčen o uspořádanosti vesmíru.

Einstein byl během celého života naprosto konzistentní v odmítání nařčení, že je ateista. Dokonce ho rozčilovalo, že ho ateisté citovali ve svých argumentacích. Nikdy nepociťoval potřebu snižovat něčí víru, ale v případě ateistů tuto tendenci měl. Jednou prohlásil: "Rozdíl mezi mnou a většinou takzvaných ateistů je pocit naprosté pokory před neuchopitelným tajemstvím a harmonií kosmu". 

Nejkrásnější zkušenost, jakou můžeme mít, je zkušenost záhady, tajemna. Je to fundamentální cit, který stojí u kolébky pravého umění a pravé vědy. Každý, kdo to nezná a neumí se už divit a žasnout, jako by byl mrtvý a musí mít mdlé oči. Byl to zážitek záhady -- i když smíšené se strachem -- co zplodilo náboženství. Vědět o existenci něčeho, co nemůžeme proniknout, naše vjemy nejhlubšího důvodu a nejzářivější krásy, které jsou našim myslím přístupné pouze ve svých nejjednoduších formách -- je to toto povědomí a tento pocit, co utváří skutečné náboženství; v tomto smyslu a jedině v tomto jsem hluboce nábožný člověk. [Albert Einstein,The World as I See It]

Einstein se sám ve svých prohlášeních z 50. let označoval za agnostika a poukazoval k Buddhismu. (Agnosticismus je názor, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoliv boha, se nedá prokázat ani vyvrátit a že totéž platí i pro další, zejména náboženská a metafyzická tvrzení).

Einstein věřil „v Boha, který se mu zjevuje v harmonii všeho, co existuje, ne v Boha, který řídí osud a činy lidí“, což je názor spíše panteistický. Einstein chtěl „vědět, jak Bůh stvořil svět“: poté, co byl tázán na náboženské otázky Martinem Buberem, Einstein zvolal „My fyzikové se jen snažíme obtáhnout čáry, které nakreslil On.“ A pokračoval „Buddhismus popisuje, co je v budoucnosti očekáváno ve vesmírném náboženství: Převýší osobního Boha, vyvaruje se dogmat a teologie; bude se zabývat jak přírodou, tak duchovnem, a bude založeno na posvátném smyslu a povstane ze zkušeností všech věcí, přírodních i duchovních, jako jejich smysluplné sjednocení.“ Svou víru pak shrnul takto: „Mé náboženství sestává z pokorného obdivu neomezeného vyššího ducha, který se odhaluje jako drobné detaily, které jsme schopni postřehnout svou chatrnou a vetchou myslí.“

Mám pocit, že k citacím Alberta Einsteina není třeba se příliš vyjadřovat. Říká vše jasně a srozumitelně. Pokud se mám k problematice osobně sám vyjádřit, mám za to, že člověk potřebuje ke svému životu jak vědu, tak i duchovnost, potažmo jistou víru a náboženství. Náboženství samo je pak určitou mezistanicí, kterou opustíme v případě, že jsme došli ke spiritualitě – duchovnosti. Spiritualita je životní praxí, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje: s Bohem, s božským, s transcendencí. 

Mezikulturní psychiatrie si dávno povšimla, že některé duševní poruchy jsou rozšířenější u tzv. (post)moderních kultur, tedy právě těch, které ztratily či nemají kontakt s nějakou kulturně uznávanou, praktikovanou a regulovanou změnou stavu vědomí. Psycholog Dalibor Špok píše: “Přestali jsme umět dotýkat se posvátného, proto jediná forma zážitků mimo každodenní realitu je průlom do psychotické poruchy.“

Jak píše Pavel Říčan: „Dnes národy bohatých států plundrují tuto planetu, vyžírají národy chudých států a prožírají budoucnost dětí celého světa. To se děje ve jménu víry, že lidské štěstí, jež je považováno za poslední smysl života, spočívá ve stále hojnějším konzumu.“

Tato víra, pro kterou dnes žijeme nás ničí. Většina lidí totiž nepotřebuje vědu, víru, náboženství či spiritualitu. Většina lidí potřebuje konzum. 

Přitom egoismus a konzum nás vedou k dokonalému sebezničení.

Kapitáni Titaniku naší civilizace, říká Kohák, svorně ženou loď plnou parou ke srážce s ledovcem, soutěžíce v tom, kdo dokáže rychleji přikládat pod kotel. Úzkost z blížící se katastrofy je přehlušována všeobecným mediálním rámusem a je – psy- choanalytickou metaforou řečeno – vytěsňována do nevědomí, přesto však předznamenává všechno, co děláme a také čemu a jak skutečně věříme, jak duchovně žijeme.