Každé duchovno není bezpečné

Po pádu komunismu nastala invaze tzv. duchovní literatury, která propagovala nejrůznější duchovno. Generace, která vyrůstala pod tlakem ateismu, nasávala do duchovního vakua všechno, co bylo pokládáno za duchovno. Tak nejen Vy, ale i mnoho upřímných lidí hledajících duchovní cestu a odporujících ateistické ideologii, našli určitou odpověď na svou duchovní žízeň v této ezoterické literatuře, která také občas zmiňovala Krista, ale pouze jako nějakého výjimečného učitele či avatára. Už po 68. roce, kdy u nás proběhlo Pražské jaro a uvolnila se ateistická cenzura, pronikal tento druh literatury i k nám. Šlo především o propagaci jógy, ale ne už jen jako nějaké gymnastiky, objevila se literatura propagující její duchovní zázemí. Šlo o učení hinduismu a různých směrů, které z něho vyšly.

Byla to především transcendentální meditace. Mahariši Maheš Jógi použil k popularizaci duchovna, které je za hinduismem, vědeckou terminologii. Dokonce jógu i meditace s ní spojené propagovali katoličtí autoři. Toto pseudoduchovno proniklo i do katolické církve, protože na II. vatikánském koncilu v dekretu Nostra aetate se církev otevřela tzv. úctě k jiným náboženstvím, konkrétně hinduismu, buddhismu, animismu, islámu atd. a viděla v nich jakési oživení. Nekritická otevřenost a sympatie II. vatikána k pohanství dnes vyvrcholila v Bergogliově propagaci duchovna domorodců Amazonie, a to i v církevních dekretech. V těchto dokumentech je používána ezoterická terminologie, která je v protikladu k Bibli a křesťanské tradici. Vrcholem bylo gesto pseudopapeže ve Vatikánských zahradách. Domorodci, nositelé tohoto duchovna – mezi nimiž byli čarodějové a čarodějky – prováděli ve Vatikánu své rity. Pseudopapež hodlá z těchto osob učinit diákony a diákonky, popřípadě kněze a kněžky. To samozřejmě protiřečí samotné podstatě křesťanství.

Církevní otcové duchovní energie nazývají démony. Jsou to duchovní negativní, zlé bytosti. Papež Jan Pavel II. pozval v roce 1986 do Assisi buddhisty, hinduisty, animisty a modlil se s nimi. V křesťanské terminologii řečeno: touto tzv. modlitbou se sjednocoval s démony. Tímto gestem zároveň vyjádřil herezi, jako by křesťanství a pohanství byly stejnými cestami ke spáse.

K invazi těchto tzv. duchovních energií přispěla dekadence křesťanství. Přestaly být jasně hlásány podstatné pravdy křesťanské víry, které dávají jistotu spásy. Po II. vatikánském koncilu byl na první místo postaven tzv. internáboženský dialog s představiteli pohanského pseudoduchovna. Jan Pavel II. při svých cestách například přijal na čelo znak hinduistického bůžka Šivy od sakrální prostitutky a mnohokrát přijal duchovní věnec tzv. přátelství, kterým se podřizoval tomuto duchovnu. Z křesťanského pohledu je to zrada Krista.

II. vatikánský koncil akceptoval ateistickou filosofii neomodernismu a zároveň otevřel dveře pseudoduchovnu, které je za pohanstvím. Tím bylo vykořeněno zdravé duchovno Bible i duchovní zkušenosti mnoha světců, spojené s mimořádnými zázraky. Četba životů svatých byla prakticky vyřazena anebo upravena v ateistickém duchu. Nadpřirozené jádro Písma bylo de facto vyřazeno a místo pravdivého duchovna zůstal jen právnický formalismus. Ještě dnes však dožívají určité živé buňky mezi kněžími, kteří si uchovali dvoutisíciletou tradici církve a postavili se proti duchu II. vatikána.

V církevní tradici je pravdivé pokání spojeno i s askezí, ale ta je spíš jen něčím, co disponuje. Ano, byli dokonce lidé jako například ještě v minulém století Marta Robinová, která nepřijímala potravu ani vodu a tak žila několik desetiletí. Páter Pio, který měl asi 50 let stigmata, byl rovněž Bohem omilostněným člověkem. Tito mimořádní lidé, hrdinové víry, jsou nám, co se týče askeze, spíše k povzbuzení víry, než abychom je následovali. V Rusku je známý Serafim ze Sarova, který několik týdnů klečel na velkém kameni s rukama pozvednutýma nahoru bez jídla, bez nápoje, v duchovním spojení s Bohem a Bůh skrze něho probouzel vlažné křesťanství k duchovní cestě.

Myslíme, že jste přečetl mnoho literatury, která se týká duchovna, ale opakuji, ezoterické duchovno protiřečí křesťanskému duchovnu v samé podstatě.

Ještě bychom chtěli připomenout, že v minulém století velmi ovlivnily katolickou inteligenci i kněžstvo spisy Břetislava Kafky, dále činnost Pátera Ferdy i katolíka Jindřicha Paseky. Byli pokládáni za duchovní osoby, protože se zabývali duchovní činností. Například knihy od B. Kafky byly psány určitou vědeckou i katolickou terminologií a pro mnohé byly v době tvrdého ateizmu povzbuzením ve víře v nadpřirozeno. Teprve později bylo možné rozlišit, že činnost i nauka Břetislava Kafky není ve shodě s podstatou křesťanství. Jeho experimenty se subjektem byly ve skutečnosti spiritismem, který už Bible zakazuje. Při jednom z pokusů Kafka uspal svůj subjekt (médium) a poslal ho, aby zastavil krevní oběh sousedova psa, který štěkal a rušil je v činnosti. Za malou chvíli pes přestal štěkat a zjistili, že je mrtev. Šlo o určitou formu magie, která funguje na bázi spiritismu, a to křesťanství zakazuje.

Co se týče Pátera Ferdy, Dr. Rejdák napsal propagační knihu o jeho mimořádných schopnostech a v závěru knihy je ofocen osobní list kardinála Tomáška, který mu děkuje za zaslané bylinky. Toto samozřejmě není pro knihu imprimaturem a schválením jejího obsahu, ale bohužel kardinál Tomášek neřekl jasné slovo, že schopnosti, kterými disponoval Páter Ferda, nejsou tytéž, které měli křesťanští světci a mučedníci. Je třeba rozlišovat, že duch, který působil skrze pátera Ferdu, není totožný s Duchem Božím, který působil skrze svaté.

Co se týče kněze Tomáše Halíka, on sám tvrdí, že dvakrát zažil osvícení, jednak v Indii a pak ještě na jiném místě, a došel k přesvědčení, že je tím i oním. On také meditoval s dalajlámou, který je pokládán za převtěleného boha. Meditoval i s jinými buddhisty v kryptě chrámu svatého Salvátora, a to s požehnáním kard. Vlka. V tomto duchu formoval studentskou katolickou mládež. S touto falešnou cestou samozřejmě nemůžeme souhlasit. V dopise jste se často zmiňoval o Duchu. Písmo svaté zdůrazňuje jako životní potřebu mít Božího Ducha. Na apoštoly sestoupil Duch svatý a oni mluvili novými jazyky a prorokovali. Zvláště 8. kapitola listu Římanům ukazuje na Ducha Božího.

Psal jste o Bohu a Jeho blízkosti a rovněž jste se zmínil o ženě, kterou jste pokládal za bohyni. V křesťanství ženou, která je nejblíže Bohu, je Matka Boží, Matka Ježíše Krista, Panna Maria. Ona je oproti tělesné matce lidstva, Evě, novou ženou i matkou. Jejím prvorozeným je Ježíš Kristus a my, kteří jsme Krista přijali, ji máme přijmout za duchovní matku. Ve chvíli své smrti nám ji Ježíš předal slovy: „Hle, tvá matka.“ Z vlastní zkušenosti vám doporučuji, abyste ji i Vy přijal duchovně tak, jako apoštol Jan pod křížem, do svého nejvlastnějšího, do nitra, řecky eis ta idia (Jan 19,28). To je Kristův testament.

Intronizace Pačamamy – pohanského božstva v hlavním chrámu katolické církve v roce 2019 – je spojena s následným vypuknutím covidu-19. Vy statečně bojujete proti covidu-19, proti 5G i proti nebezpečné vakcinaci, což je chvályhodné a v tom s Vámi plně souhlasíme. Musíme ale rozlišovat, že duchovní základ, který my hájíme, je rozdílný od duchovního základu a zkušeností, které máte Vy. Proto jsme Vám napsali dosti ostře a možná i bolestným způsobem, že se musíte oddělit od okultismu, což Vás zranilo a namítl jste, že s ním nemáte nic společného. Z Vašeho listu ale vyplynulo, že Vaše duchovní zkušenosti nejsou na bázi křesťanského duchovna. Proto bychom Vám chtěli znovu s velkou naléhavostí povědět a připomenout, abyste tuto duchovní cestu opustil a přijal pravdivou cestu. Samozřejmě ne tu cestu, kterou dnes propaguje falešný papež Bergoglio, protože jeho duchovno není křesťanským duchovnem, i když vystupuje jako hlava katolické církve. Pravdivé duchovno je to, které nám přinesl Ježíš Kristus a kterému učili apoštolé a za toto učení spásy zemřeli jako mučedníci a pak v historii církve miliony dalších mučedníků. Tato Kristova cesta nám zabezpečuje věčný život a už zde na zemi máme kontakt s pravým duchovnem. Duch Boží nás opravdu uvádí do hlubokých duchovních zkušeností. Každého úměrně jeho ochotě konat pokání. Pokání nespočívá v samotné askezi, ale spočívá v tom, že si člověk přizná před sebou i před Bohem zlo i hřích, který vykonal, a pak přijme s vírou Ježíše Krista jako svého jediného Spasitele a zachránce, který už jako pravý Bůh a jako pravý člověk přinesl zadostiučinění za naše zlo a hříchy, kterých jsme se dopustili.

Pokud jste byl pokřtěn, víte, že základní pravdou i tajemstvím křesťanství je, že Bůh je jeden a je ve třech osobách. My máme Krista následovat především v pokoře. To není nějaké hrbení se, nějaké patolízalství; pokora je pravda. Je to odvaha přiznat si i bolestnou pravdu a oddělit ji od lži. Pokorný člověk je ochoten bojovat proti duchu lži a jeho systému až k mučednické smrti. Následováním Krista se Mu připodobňujeme. Následovat Ho znamená zapírat sama sebe. Tedy jde o zapírání svého ega neboli ložiska zla či dědičného hříchu v nás. Dá se to nazvat duchovním umíráním, tedy sjednocováním se s Kristovou smrtí, do které jsme skrze křest byli tajemně ponořeni. Křtem jsme byli ponořeni do Kristovy smrti, jak zdůrazňuje list Římanům (6. kapitola) a zároveň se nám dostalo nového života, přímo života Božího. Skrze zachovávání přirozených a Božích zákonů se v nás rozvíjí Boží život. My nejsme bohové ze své přirozenosti, my jsme lidé, jsme tvorové, ale vírou a přijetím Božího Syna a křtem svatým jsme se stali Božími dětmi a dědici Božího království. Už zde na zemi jsme přetvářeni do podoby Kristovy. Ježíš Kristus, Boží Syn, se stal člověkem, ponížil se, aby člověk se stal Bohem – Božím dítětem.

Jedině křesťanství dává jasnou odpověď na smysl a cíl života i smysl utrpení. Ve srovnání s tímto jasným učením je zřejmé, že učení o reinkarnaci je falešnou cestou. Popírá nesmrtelnost duše, Boha jako Stvořitele, popírá Boží soud a věčné nebe i věčné peklo po smrti.

Smysl lidského života je, abychom Boha hledali, Jeho milovali, tedy zachovávali Jeho zákony a přikázání, a to jak přirozené, tak duchovní, a přijali Jím daného Spasitele, Ježíše Krista, a tak skrze Něho dosáhli věčného života. V tomto krátkém životě rozhodujeme o celé věčnosti: buď budeme spojeni s Bohem, anebo od Něho odloučeni. Ve věčném spojení s Bohem je nám připraveno štěstí, o němž Písmo říká: Oko nevidělo, ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kteří Ho milují. Ti, kteří ztratí tento smysl života – to znamená, že odmítají pravdu a jdou cestou lži – si vybírají stejný úděl, jaký si vybrali padlí andělé, tedy démoni, ve věčném utrpení v pekle. V našem životě jde o vážnou věc, před kterou je postaven každý člověk. Buď budu věčně šťasten, anebo budu věčně nešťasten. Hluboko v naší duši je touha po pravém a věčném štěstí. Zde na zemi nás nic nemůže naplnit pravým štěstím, jak říká sv. Augustin: „Stvořils nás pro sebe, ó Bože, a nepokojné je srdce lidské, dokud nespočine v Tobě.“

Bůh je naším Stvořitelem, naším Otcem, On vložil do prachu země nesmrtelného ducha, a tím jsme Mu podobni. Naše existence má svůj počátek, ale nemá konec. Náš duch je nesmrtelný, proto nejpodstatnější je, abychom získali šťastnou věčnost. Ježíš řekl: „Co pomůže člověku, kdyby celý svět získal, ale svou duši ztratil?“

Český mučedník Jan Hus řekl: „Hledej pravdu, miluj pravdu, braň pravdu, pravda tě vysvobodí od hříchu a od ďábla a nakonec i od smrti věčné.“ A o to v životě jde, abychom pravdu hledali a milovali. Pokud se ale dostaneme na bludné cesty různých polopravd a svůj život utratíme v marnosti, riskujeme ztrátu šťastné věčnosti, a to je vážná věc. Mimořádně vážná věc! Základním krokem spásy je pokání. To znamená, že se máme stále, každý den, odvracet od lži a zla a znovu se vracet na cestu pravdy, kterou je Kristus a Jeho učení. Různé filosofie mají zrnka pravdy, ale mnohdy odvádějí od samotné pravdy, a to je právě velké nebezpečí. Pýcha rozumu se nechá snadno odvést od skutečné pravdy, která je velmi prostinká a jednoduchá.

Co se týče utrpení, je určitou formou očisty od zla, které je v našem nitru. Tzv. dědičný hřích neboli ložisko zla je v konfliktu s naším duchem i s naším svědomím. Svědomí však musí být správné, je totiž svědomí úzkostlivé, a na druhé straně je i svědomí laxní. Musí být proto formováno Božím slovem, Božím zákonem, pak skrze něho působí Boží hlas a jasně nám ukazuje rozlišení mezi dobrem a zlem. A na této cestě duchovní očisty je nejdůležitější kontakt s Bohem – modlitba. Její základ je, že před Bohem dáváme své hříchy do světla a s vírou přijímáme odpuštění. Tím jsme zároveň očišťováni od pýchy, která se nechce pokořit, nechce přiznat vlastní vinu. To je první stupeň. Druhý stupeň modlitby je, že Bohu dáme své problémy, které nás tíží, a s nimi zároveň vcházíme do duchovní smrti – zříkáme se vlastní vůle a chceme i skrze ten problém hledat vůli Boží. Bůh nám i skrze problémy buď dá světlo, jak je máme vyřešit, anebo sílu, abychom utrpení, které je s tím spojeno, dokázali překonat a využít k našemu posvěcení, k naší dokonalosti. To je cesta pravdivého křesťanství, ne toho, které reprezentuje falešný papež Bergoglio prosazující genocidní vakcinaci pro všechny. Skuteční křesťané, Boží muži a ženy, kteří přijali Kristovo učení a jdou touto jednoduchou a prostou cestou hledání Boha a sloužení Mu skrze zachovávání Jeho morálních i duchovních zákonů, jdou bezpečnou cestou přes most smrti do věčného štěstí v Boží náruči. To vyjádřil i náš český básník J. V. Sládek slovy: „Z náruče Boží, odkud jsme vyšli, v náruči Boží sejdem se zas, kdo by se děsil, kdo by se třás?“

Víme, že patříte mezi mnohé upřímné Čechy, kteří bojují na život a na smrt za pravdu, proti zlu, které je spojeno s koronapsychózou, s 5G i s čipizací. Podobně jako Vy mají odpor k církevnímu klerikalismu a neměli zatím možnost poznat pravé křesťanství, tedy rozlišit zrno od plev. I my bojujeme proti klerikalismu i proti herezím, které ničí Kristovo učení. Musíme Vám ale v pokoře povědět pravdu: je tady jen jedna bezpečná cesta, a to je Kristovo evangelium, které nám zabezpečuje pravé štěstí zde na zemi i po smrti. Lidí s podobnými zkušenostmi, jako máte Vy, je v Česku více, proto si dovoluji tento dopis bez uvedení Vašeho jména zveřejnit. Kéž by byl k užitku mnohým upřímně hledajícím duším. Doba, v níž žijeme, i s plánovanou vakcinací a s plánovanou redukcí lidstva, nás nutí, abychom se postavili tváří v tvář smrti a věčnosti. To nejdůležitější proto je najít ten nejdražší poklad, kterým je Ježíš Kristus, živé spojení s Ním a jistotu věčné spásy v Něm a skrze Něho.

K těmto Vánocům Vám přejeme, aby se na Vás naplnilo: „Těm, kteří Ježíše Krista přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12) Kéž o těchto Vánocích přijde Ježíš do Vašeho srdce jako Váš Bůh i jako Váš Spasitel.

+ Metoděj, + Timotej

22. 12. 2020